Letošní Wacken Open Air bude zase nabitý. A jaký byl vloni?
Text: Eva Houšková
Ilustrační foto: David Skobák
Do začátku kultovního festivalu Wacken Open Air, který proběhne od 2. do 4. srpna, zbývá něco málo přes 100 dní a letošní line-up se utěšeně plní. A i tento ročník, ostatně jako vždy, nabídne opravdové lahůdky. Namátkou vybíráme tato jména (abecedně): ALESTORM, AMARANTHE, AMORPHIS, ARCH ENEMY, BACKYARD BABIES, BEHEMOTH, BELPHEGOR, BLUES PILLS, BONFIRE, CANNIBAL CORPSE, CHILDREN OF BODOM, DESTRUCTION, DIMMU BORGIR, DIRKSCHNEIDER, DOKKEN, DORO, ENSIFERUM, EPICA, FIREWIND, GHOST, GOJIRA, HATEBREED, HELLOWEEN, IN EXTREMO, IN FLAMES, JUDAS PRIEST, KORPIKLAANI, LEAVES’ EYES, MR. BIG, NAZARETH, NIGHTWISH, RED HOT CHILI PEPPERS, RUNNING WILD, SEPULTURA, TREMONTI, VINCE NEIL, VISIONS OF ATLANTIS… a spousta dalších. Výběr je tedy jatradičně pestrý, každý si tu najde něco pro sebe – a i tak bude mít co dělat, aby oběhl všechna pódia. Kdo někdy W:O:A navštívil, ví, kdo ještě ne, rozhodně by neměl váhat. Vstupenky na tři dny v ceně od 220 eur zakoupíte zde: www.metaltix.com
W:O:A 2017 – Ohlédnutí za loňským ročníkem
Středa 2. 8. 2017
Vloni jsme vyrazili ve třech a odjezd byl tentokrát stanoven na středeční večer. Cesta přes noc se ukázala jako dobrá volba. Na místo akreditace jsme dorazili před třetí hodinou ranní, a protože tu funguje non-stop služba, pohodlně a bez front jsme vyřídili vše potřebné a mohli se ubytovat v kempu. Noc byla celkem teplá, až kolem půl šesté ranní se spustil první déšť, který po náročné cestě fungoval jako báječná ukolébavka.
Čtvrtek 3. 8. 2017
V pozdním dopoledni vstáváme, dáme si kávu, snídani a po poledni vyrážíme pendl busem do zázemí pro tisk poohlédnout se co a jak a dát si první pivo Beck. Bohužel je náš kemp na stejném místě jako předloni, což znamená ono zdržující dojíždění. Jen co se usadíme pod přístřeškem, spustí se průtrž doslova jako kráva, to ani jinak napsat nejde. Konec konců se festival na kravských pastvinách koná… Při další menší přeháňce ze zázemí posloucháme jako každý rok zahajující projekt SKYLINE, s nímž si zahrají všichni, kdo už ve Wackenu jsou a mají čas a chuť. Po uklidnění živlů se konečně můžeme vydat k Harder Stage, kde ROSS THE BOSS názorně převádí, jak má rock’n’roll blízko k heavy metalu. Neopomene při tom ani skladbou Hail And Kill vzpomenout na své původní kumpány Manowar. K muzice skvěle sedí hlas Marca Lopese, dokáže i pěkné ječáky. Je vidět, že to celou kapelu baví a že je ve formě. Pak si dáme ještě část koncertu EUROPE, zrovna zní Rock The Night, fanoušci zpívají nadšeně refrény s nimi, a na závěr nemůže chybět ‘povinná’ The Final Countdown. Z muzikantů čiší pohoda, vše se odehrává bez zbytečných póz, je to přesně tak, jak Joey Tempest pronese: „Just music!” V rámci svého setu dostanu i jakési oficiální ocenění, ale bohužel se mi nepodařilo zjistit, o jaké přesně jde. Cestou do kempu nás zdáli provází In The Army Now od klasiků STATUS QUO, ale ty si pro tentokrát odpustíme, je totiž potřeba načerpat síly na večer.
Po návratu do areálu zjišťujeme, že jeho povrch se mezitím stihl proměnit v totální tekuté bahno, které stříká při každém kroku. A i když jdu opatrně, stačí, když se kolem přežene jediný euforický fanoušek, a už si pozor dávat nemusím, protože jsem od bláta až do pasu… Ačkoliv pořadatelé předtím provedli nákladné drenážní úpravy, bahno si cestu přece jen našlo – příroda je holt příroda a k místnímu koloritu to zkrátka patří. Zato obrovsýk pivovod, který před loňským ročníkem také nově nainstalovali, se evidentně osvědčil – fronty na pivo jsou většinou minimální. Bahno nebahno, jde se na ACCEPT, kteří tu letos vystupují s Českým národním symfonickým orchestrem. Asi po třetí skladbě spadne opona, která do té doby orchestr skrývala. Spousta rockových i metalových kapel už různé symfoniky ve svých vystoupeních využila, některé více, jiné méně úspěšně. Tahle show patří rozhodně k těm vydařeným. Aranže jsou pojaté tak, aby nebyla upozaděna ani složka orchestrální, ani metalová. Rozhodně nejde pouze o songy Accept s doprovodem smyčců a trubek, skladby jsou často přearanžované tak, že člověk chvilku pátrá, kterou těleso zrovna hraje. Celé to zvláštně graduje – a ‘řetěz’ nespadne ani v pasáži, kdy si kytarista Wolff Hoffmann vymění kytaru a sóluje do Mozarta, Beethovena, Vivaldiho a dalších. Při bližších záběrech, které vidíme na obřích obrazovkách, je znát, že se u toho i symfonici skvěle baví. Nechybí ani šlehající plameny. Zazní novější songy, třeba Die By The Sword, Koolaid, Stalingrad nebo Teutonic Terror, nechybějí samozřejmě ani klasiky Restless And Wild, Princess Of The Dawn, Fast As A Shark, Metal Heart či Bones To The Wall.
Dnes nás čeká ještě další parádní vystoupení – dánská specialtika VOLBEAT. Jejich show je plná energie, šlape, jak má, a je neskutečně stylově pestrá. A tak si vychutnáváme až punkové tempo Wild Rover Of Hell přecházející do melodického refrénu, rockově stadionovou Heaven Nor Hell, téměř popovou Lola Montez a další. Ačkoliv je prakticky každá skladba jakoby z jiného soudku a občas i v rámci jedné jediné zazní více stylů – tu jsou slyšet odkazy na Elvise, tam přijde kapka melancholie, jinde zase náznaky country nebo pro změnu řízná zběsilost –, koncert ani náhodou neztrácí na soudržnosti, a hlavně hodně baví. Rozvernou náladu podpoří i kolem procházející blond Popelka v dlouhých šatech zabahněných až po kolena, ze které se vyklube chlap. Hvězdy dnešního večera? Byly dvě, každá z jiné galaxie, a to právě Accept a Volbeat. Na autobus do kempu je šílená fronta, tak se jdeme ještě na chvíli ohřát ke kamnům v backstage a nakonec jdeme pěšky.
Pátek 4. 8. 2017
Dopoledne chvíli svítí slunce, ale brzy zase začne lehce pršet, od moře fouká vítr (ten tu vlastně fouká skoro pořád) a vzdouvá stany. Nízko na obloze létají rackové a občas k nám vítr zanese jejich chechot. Skoro to vypadá, že se smějí nám… Musíme si promyslet dnešní program, abychom vše zvládli co nejúsporněji – to samozřejmě znamená oželet některá vystoupení. Pozdě odpoledne déšť přestává, a tak můžeme vyrazit na Harder Stage, kde hraje APOCALYPTICA. Protože zrovna jedou tour 20 Years Of ‘Plays Mtetallica By Four Cellos’, je jasné, co nás čeká – Enter Sandman, Master Of Puppets, Sad But True a další… Snad poprvé za ta léta, co sem jezdím, se mi v jednu chvíli nezdá zvuk (to ještě netuším, co přijde další den), ale po chvilce už je vše ok. Fanoušci zpívají notoricky známé refrény s kapelou, další přeháňky nikomu nevadí. Jako vždy je to i vizuální show s nezbytným hraním na cello jako na kytaru, držením těžkých nástrojů nad hlavami i údery smyčci do strun. Jako první přídavek zazní Nothing Else Matters,to už zpívají prakticky všichni v kotli a v jejím závěru se Perttu v extázi při svém sólu hladově zakusuje do hmatníku cella, válí se s ním po zemi jako chrobák na krovkách a tříská do něj. Ještě společná úklona a pak už opravdu poslední song – One.
Následuje rychlý přesun na vedlejší Faster Stage, kde za chvíli začnou EMPEROR – ti už mi tu dvakrát unikli, takže se dost těším. Frontman, geniální skladatel, zpěvák, kytarista a klávesista Ihsahn s brýlemi a vizáží uhlazeného intelektuála, stojí u mikrofonu s kytarou a vydává ze sebe drsné tóny. Je jedno, které skladby zrovna hrají, hudba norských blackmetalistů je celkově pestrá, místy zběsilá a dravá, ale zároveň hypnotická a podmanivá, doslova do sebe člověka vcucne, takže až po delší době si uvědomím, jak je bahno, ve kterém stojíme, s večerem studené a jak ten chlad proniká i skrz boty. Oproti předchozímu dni se bláto změnilo v polotuhou hmotu, která vcucne každý krok, takže mám během chvilky na každé botce snad 5 kilo bláta. Vzdávám to a konec setu Emperor si jdu doposlechnout do backstage, stejně jako kousek následujících MEGADETH začínající stylově peckou Hangar 18. Ačkoliv jde o klasicky dobrou show, přece jen už mám za dnešek nějak dost. Mezitím program na obrazovkách v backstage tvrdí, že Marylin Manson nevystoupí, aspoň tedy v rozpisu je nahrazen jiným jménem, což mě trochu zklame (až později jsme se dozvěděli, že šlo o nějaké podivné informační šumy). Záhy se odebereme do kempu, protože je potřeba konečně naši přítomnost zde řádně zapít, což jsme dosud nestihli. A daří se nám to tak dobře, že spát jdeme v 6 ráno…
Sobota 5. 8. 2017
Po náročném pátečním programu se vzbudím až kolem poledne. Ale, jak se říká, ‘no stress’ – přijeli jsme si to sem přece užít. Na dnešek máme v plánu nezbytnou prohlídku městečka a i počasí tomu přeje, zrovna neprší a je docela teplo. Bohužel tak musíme oželet další koncerty, například bratry Maxe a Igora Cavalerovy, ale takových ‘výpadků’ je víc, to se zkrátka nedá nic dělat. Nasát atmosféru nejen areálu, ale i tady, je prostě nutnost a stojí to za to. Jako vždy tu je na co se dívat a navíc tu jde sehnat všechno možné od levnějšího občerstvení přes různé raritky až po oficiální festivalový merchandise. Cestou zpátky to bereme oklikou a ještě si projdeme zadní část obřího areálu, kterou jsme dosud nestihli navštívit, a zjišťujeme, co nabízejí řady stánků a obchůdků, co se děje ve vikingské vesničce a podobně. Pak se ještě stavíme v kempu pro teplejší oblečení na večer a šup na ALICE COOPERA. Ačkoli jsem jeho show viděla už několikrát, asi nikdy se mi neokouká a neoposlouchá. Jen místo Orianthi s ním tento rok jede neméně zdatná kytaristka Nita Strauss. Zní Brutal Planet, No More Mr. Nice Guy, asi po pátém songu si Nita střihne pěkné sólo a přichází oblíbená klasika Poison – a najednou jako naschvál začne zlobit zvuk, jako by ho chvílemi odnášel vítr. Alice Cooper to ovšem netuší, v klidu diriguje svůj orchestr a my se snažíme najít místo s trochu lepšími zvukovými parametry. Jde to ztěžka, nejen kvůli lepivému bahnu, ale hlavně kvůli spoustě fans, víc dopředu se prostě neproboxujeme. Na pódium mezitím přichází Alice v zakrvácené košili, aby si dal Feed My Frankenstein, nechybí obří monstrum, tanec s pannou na klíček, svěrací kazajka, šílená zdravotní sestřička, gilotina a další známé propriety – a k nim songy jako Only Women Bleed, Paranoiac Personality, Killer a další. Po své vlastní popravě přichází ‘znovuzrozený Fénix’ Alice ve zlatém saku zazpívat ‘sladkých osmnáct’ – Eighteen. To už se blíží finále se School’s Out, která vyústí do We Don’t Need No Education od Pink Floyd, což k ní výborně sedí. Následuje děkovačka a představovačka – je fajn, že Alice neopomene na konci představit všechny účinkující; za prvé je to slušnost, a dělá to možná i proto, aby bylo jasné, že během show nepřišel o život žádný z hudebníků (ani zvířátko). Song doznívá, ale ještě to není úplný konec. Ten přichází až s poctou Lemmymu, jak Alice ohlásí, skladbou Ace Of Spades. Bohužel mi pak unikla tiskovka, na které Alice Cooper věnoval nadaci Wacken Foundation 10 000 eur.
Za chvíli už se na vedlejší Faster Stage chystají AMON AMARTH se svým velkolepým vikingským divadlem plným šlehajících plamenů a dalších ‘atrakcí’. Takticky se přesunu do backstage, protože jednak je jako každý večer na ploše hrozně narváno a jednak začíná být zase docela kosa. Naštěstí je v press stanu prostor s lavicemi a velkými obrazovkami, kde se v případě nouze dají koncerty docela dobře sledovat. The Way Of Vikings samozřejmě doprovodí krvavý souboj, při Father Of The Wolf po pódiu pobíhá mytický bojovník s dlouhými rohy v plášti a s kopím – také bicí souprava Jocke Wallgrena je postavena na velké hlavě s rohy –, Death In Fire je zahalená do ohně a kouře, nechybí Deciever Of The Gods či War Of The Gods – starými severskými bohy se to tu prostě jen hemží. Show vévodí impozantní postava frontmana Johana Hegga s kravským rohem za pasem a Thorovým kladivem na krku. Překvapení přichází, když se ke konci setu na pódiu objeví křehká DORO PESCH a zazpívá si s ním A Dream That Cannot Be. Následuje ještě Guardians Of Asgard a jako přídavek Twilight Of The Thunder God, kdy Johan bere do ruky obří Thorovo kladivo, udeří jím do pódia, až vyšlehnou další plameny a jiskry, a během songu za ním vyroste gigantická dračí hlava, která se lehce kývá do rytmu; vyslovený headbanging to ale není. Z horní světelné rampy se snáší déšť jisker, ještě přípitek pohanským rohem a konec.
Ani já, ani ostatní návštěvníci si ovšem nemůžeme nechat ujít místní téměř klasiku – metalovou operu AVANTASIA, kterou sem po dvou letech opět přivezl její principál Tobias Sammet. Letos se k nim opět připojil Jorn Lande, kterého s sebou minule neměli, což jsem tehdy pociťovala jako zklamání. Sestava se podle možností mění, ale základní pilíře by měly zůstat – a Jorn k nim prostě neodmyslitelně patří. Však si toho zřejmě i Tobias cení, když Jorna během show představí jako „the beast of the North”. Koncert raději sleduji z press stanu na obrazovkách, protože vybojovat si v tuto hodinu nějaké slušnější místo, odkud by bylo dobře vidět, už je prakticky nemožné. Za chvíli už show odpálí novější Mystery Of Blood Red Rose a hned na druhou The Scarecrow nastupuje Jorn Lande, jak to má být. Zrovna tak jako The Story Ain’t Over si lze naživo těžko představit bez Boba Catleyho nebo Farewell bez Amandy Somerville. ‘Novějšími’ posilami jsou tu Eric Maritn, který se zhostí Dying For An Angel či Twisted Mind, Herbie Langhans, jenž se přidá v Reach Out For The Light a společně s Bobem si střihnou Shelter From The Rain, a Geoff Tate, na něhož připadly Seduction Of Decay a Avantasia. Samozřejmě žádná skladba se neobejde bez Tobiase Sammeta, který z pódia prakticky nesleze – a jako obyčejně strašně dlouho (a rád) mluví k fanouškům mezi songy, čímž je ale program minimálně o půl hodiny delší. Nakonec přichází představování jednotlivých pěvců i muzikantů a obvyklá dvojskaldba Sign Of The Cross / The Seven Angels – tu zpívají všichni zúčastnění a do toho na temné obloze vybuchuje krásný závěrečný ohňostroj. A jako by ty rachejtle protrhly mraky, začíná zase pršet. I když tímhle představením dnešní program ještě zcela nekončí, mě už to naprosto uspokojilo, a tak odjíždíme do kempu, kde nás opět uspává bubnování deště, tentokrát společně se zdáli znějícími KREATOR. Ale musíme být ráno schopní vstát a vydat se na zpáteční dalekou cestu. A ta následná rýma je mi úplně jedno…
Views: 75