Samu Haber zazářil na vyprodaném evropském turné

15. října 2024, Lipsko, Täubchenthal
16. října 2024, Praha, Rock Café
20. října 2024, Vídeň, Gasometer

Text: Michaela Horáková
Foto: Michaela Horáková

Finský zpěvák SAMU HABER, který byl dříve frontmanem úspěšné kapely Sunrise Avenue, se letos na podzim vydal na první evropské sólové turné. Na něm představil nedávno vydané druhé album Me Free My Way. Až na výjimky se vždy jednalo o menší kluby a jednou ze zastávek byla i Praha. Všechny koncerty byly během pár dní či hodin beznadějně vyprodané. Jelikož naše redakce chtěla mít srovnání, jaká bude atmosféra na koncertech napříč státy, vydali jsme se zmapovat vystoupení v České republice, Německu a Rakousku.

Nejprve jsme měli v úterý 15. října namířeno do klubu Täubchenthal v německém Lipsku. Ke frontě fanoušků, která se táhla až daleko za blízký nákupní dům, jsme se přidali kolem půl páté. Z informací od čekajících (hlavně ženského pohlaví) – od teenagerů až po fanoušky očividně v pozdním seniorském věku – jsme se dozvěděli, že někteří čekají na dobré místo v klubu od brzkých ranních hodin. Nutno říct, že i když se turné konalo v říjnu, venkovní teploty nebyly zrovna optimální na trávení tolika hodin postáváním a posedáváním na zemi. Značná část fanoušků hlavně v přední části fronty měla s sebou dokonce spacáky, deky, rybářské židličky a další pomocníky, aby tento hazard se zdravím přečkala.

Také je důležité říct, že na většinu koncertních zastávek se kromě klasických vstupenek dalo koupit i ty s přednostním vstupem. Překvapilo nás, že nikde nebyl ani jeden security, nebo zaznačen nějaký koridor, kde by se rozlišilo, kde budou mít vstup návštěvníci s běžným lístkem a ti s VIP. A tak se stalo to, co napomohlo značné panice ve frontě. Najednou z druhé strany v poklidu čekající fronty začali neomaleně přicházet lidé a chtěli předbíhat. V tu chvíli se z té dlouhé řady stal jeden velký zmatek, někteří fanoušci menšího vzrůstu se začali trochu obávat, co se bude dít. Někdo v davu začal zmatečně volat do klubu, ať to přijdou usměrnit. Kupodivu ženy ve zralejším věku začaly bušit a dokonce kopat do kovových bran, ať nás pustí dovnitř. Naprosto něco neuvěřitelného, co se jen těžko popisuje slovy. Až v tu chvíli nějaký odvážlivec lehce pootevřel boční menší dveře, aby zjistil, jaká byla situace. Až teprve poté následovaly pokyny od místních security a začaly se nosit první zábrany.

A najednou ohlásili, že už se může dovnitř. Vznikl tak druhý zmatek, protože nechali otevřenou jen malou branku, kde se samozřejmě snažila naráz namačkat hromada lidí. Chvíli na to přišla informace, že to slouží jen pro návštěvníky s VIP lístky. Kupodivu jich šlo dovnitř docela velké množství na to, že klub není zase nějak obrovský. Nás běžné diváky nechali čekat dál a dovnitř nakonec pustili dokonce o něco později, než byla původní informace. Až na tento nepříjemný zážitek v úvodu, který z našeho pohledu pořadatelé absolutně nezvládli, se už zbytek večera nesl v pohodovém duchu.

Našli jsme si místo zhruba v první třetině klubu uprostřed, abychom měli dobrý výhled. Ještě je nutné dodat, že na koncertech nebyl žádný support, jednalo se tak čistě o Samův koncert s doprovodnou kapelou, kterou tvoří skvělí hudebníci. Zvláštností je i to, že koncertní crew je v podstatě stejná, jako před lety u koncertů se Sunrise Avenue. Chtěl se obklopit lidmi, kterým už roky věří. A to bylo znát na uvolněné atmosféře během celého večera, že to působilo, jako když se sejdou staří přátelé a společně vytvoří něco, co předává radost publiku a ta stejná pozitivní energie se vrací zpět k účinkujícím na pódiu.

Na pódiu nebyly potřeba nějaké okázalé efekty, jedinými byla pouze velká červená písmena SH. Celé to bylo o prožitku z dané chvíle a toho se podařilo docílit. Pokud jste ještě neslyšeli jeho nové CD pop-rockových balad i energických songů, můžeme ho vřele doporučit. Během koncertu zazněly všechny písně z výše zmíněného alba a ještě jako bonus Hometown Gang, o kterou si fanoušci hodně psali. Celý večer odstartovala titulní skladba Me Free My Way. Velkého ohlasu se dostalo i písním Dancing With A Broken Heart, Big Guitars a Easy Answers. Jakmile se došlo k velkému hitu The Vehicle, část písně odzpívali náhodně vybraní fanoušci z publika, kterým Samu půjčil svůj mikrofon. Stejně tak tomu bylo i na ostatních koncertech.

První zklidnění nastalo při skladbě Who Do I, kterou vystřídala už zmíněná Hometown Gang, kdy skákali a jásali snad všichni v klubu. Následovala asi jedna z nejemotivnějších částí koncertu – velmi silná píseň That Time Of Year, u které máte pocit, jako by vám dal nahlédnout do svého srdce a niterních pocitů. Dokonce i jeho maminka prohlásila, jak nám na jednom z koncertů prozradil, že je to její nejoblíbenější písnička z celého alba, která ji vždy dojme až k slzám. Poté zazněla další emotivní skladba You Destroyed My Life, kde se v druhé polovině doprovázel Samu sám na klavír.

Ale dost bylo zklidnění, na řadě byla velká hitovka Gimme Your Hand, která byla zároveň prvním singlem stávajícího anglického alba, takže v publiku vzbudila obrovské ovace. U písně Crazy se nám zase dostalo speciálních kapelních efektů, které jen tak nikde jinde neuvidíte. Jakmile začali hrát song Elephant, na pódiu přistálo několik plyšáku. To se ostatně opakovalo po všechny koncerty, které jsme navštívili. A teď se dostáváme k jedné zvláštnosti. Stalo se nějak od prvního koncertu turné zvykem, že téměř pokaždé na pódium byly z davu vybrány dvě fanynky, které tancovaly na píseň Hollywood Heels. Tak se stalo i v Lipsku, kde si holky připravily v choreografii ‘speciální efekty‘, což v podstatě byl papírkový déšť vytvořený z děrovačky, který vyhazovaly všude kolem z malých pytlíčků.

Po této veselé části koncertu přišla píseň Hideaway, která patří mezi nejoblíbenější na celém albu. A naživo dostala další nový rozměr. Na rozlučku si nemohl Samu vybrat lepší skladbu, než právě křehkou Seasons, která v živém provedení za jeho doprovodu na klavír zněla ještě více než něžně a naléhavě zároveň, než je v případě studiové verze. Závěrečný potlesk snad nebral konce a Samu s kapelou nakonec odcházeli z pódia velmi spokojení. Stejně tak i my. Chvíli jsme pak posečkali za klubem, zda bude možnost účinkující pozdravit. Jakmile jeden security podle řeči vypozoroval, že nemluvíme německy, hned za námi přišel a ptal se, odkud jsme přijeli a že se moc omlouvá, jaká situace nastala před koncertem. Sami prý nečekali, že se to až tak celé zvrtne a sliboval, že to určitě bude jinde lepší.

S takovou informací jsme se ve středu 16. října vydali zpět do Prahy, kde v místním malém klubu Rock Café měl být další koncert. Překvapilo nás, že už po poledni v klubu sedělo docela dost fanoušků převážně z Německa. Později jsme od pracujících z klubu i samotných fanoušků zjistili, že první odvážlivci čekali u klubu od desíti hodin dopoledne předchozího dne. Tady je nutné dodat, že na koncert v Praze nebyly v prodeji VIP lístky. Je až s podivem, co jsou některé fanynky ochotné vydržet, aby byly svému idolu na dosah ruky. A tady to bylo doslova, protože pražský klub je tak malý, že i kapela na pódiu měla malý prostor. Dokonce se tam nevešel jejich původní klavír, tak se muselo improvizovat. A když si vezmeme, že Samu měří bezmála dva metry a strop klubu není o moc vyšší, měli jste pocit, že všichni v publiku jsou jako jedna velká rodina. Teda až na část fanoušků z Německa, kteří úplně nevydýchali, že přední řady netvoří pouze diváci z jejich země, ale dostalo se tam i pár Čechů. Ale to nám nemohlo zkazit celkový zážitek z koncertu.

Upřímně zrovna u tohoto večera byla celková klubová atmosféra cítit až na dřeň, emoce byly ještě silnější. I Samu se nechal slyšet, že právě tento večer mu přišel nejsrdečnější ze všech koncertních zastávek, protože jsme se tak krásně spojili a dali vyniknout kouzlu hudby a aktuálnímu prožitku. To se týkalo jak veselejších, tak i těch emotivních skladeb. Setlist byl po všechny večery stejný a neměnil se (výjimkou byly dva koncerty ve Finsku, kde zařadil i nějakou skladbu ve finštině). Velmi nás potěšilo, když po písni Big Guitars vzal do rukou náš nápis, že čeští fanoušci ho mají rádi. O to krásnější pocit jsme z koncertu měli.

A celé se to završilo, když měla přijít na řadu píseň Hollywood Heels. Zkusili jsme své štěstí s připraveným nápisem, že bychom také rádi šli na pódium. Nejprve Samu přemýšlel, zda někoho k sobě na stage pozvat, protože místa bylo opravdu málo. Nakonec požádal naši redaktorku, zda by pódium sdílela společně s ním a jeho kapelou. Co vám budeme povídat, jednalo se o velmi silný zážitek, navíc když redaktorka je velký introvert a vystoupila tak ze své komfortní zóny. Původně na pódium měla jít ve dvou, ale doprovod na poslední chvíli zaváhal, tak z připravované choreografie moc nezbylo a více se improvizovalo. Oproti ostatním koncertům, kdy se poštěstilo fanouškům dostat se na pódium, kdy stáli na koncertním mole před Samem, naše redaktorka byla hned vedle něho. Asi vám nemusíme vysvětlovat, že tato jedinečná chvíle navždy zůstane v jejím srdci. Obzvlášť, když se jí po vystoupení dostalo od frontmana slov nadšení a vděku i závěrečné objetí. Závěrečná skladba Seasons pak pro ni byla o to emotivnější.

Po pár dnech pauzy jsme se vydali v neděli 20. října na koncert do vídeňského Gasometeru. Tentokrát se nám podařilo v předprodeji náhodou ulovit VIP lístky, tak se dalo očekávat, že vstup na koncert bude více v klidu. Při příchodu k místu dění jsme už viděli spoustu lidí, kteří opět čekali od brzkých hodin, a na některých to bylo dost znát. Fronty byly rozdělené na ty s normálním lístkem a ty s VIP. Ale stejně nebylo od pořadatelů přesně dané, kterými dveřmi nebo jakým stylem budeme vpuštěni dovnitř. V jeden moment se v jedněch z mnoha dveří objevila pořadatelka a pár fanynek nejblíže zjistilo, že právě tady půjdou ti s VIP. Samozřejmě to šly říct své skupince a za moment už se nekoukalo, kdo kde stojí ve frontě a vytvořil se jeden velký dav. Pořadatelé po nějaké době otevřeli jen polovinu dveří a tím úzkým prostorem jsme se měli dostat do haly. Po delší chvíli se nám zadařilo a byli jsme konečně uvnitř. Jakmile všichni s VIP stáli po třech ve frontě, pomalými kroky jsme šli hromadně směrem ke koncertnímu placu. Tady byla situace asi nejvíce zvládnutá, mělo to určitý řád, který je u Rakouska pověstný.

Opět jsme se dostali až do druhé řady uprostřed a sledovali, jak se prostor postupně zaplňuje fanoušky. Nutno dodat, že jsme mezi návštěvníky viděli spoustu známých tváří, které jsme potkaly už v Německu a u nás. První řadu po právu měly fanynky z Rakouska, z nichž dvě pak Samu vybral na pódium. A musíme uznat, že asi ze všech odvážlivců měly nejlépe propracovaný svůj taneček. Vždy tato část večera do koncertního prostoru vnesla spoustu radosti a pocit, že je nám kapela blíž. Přesně o tom jsou klubové koncerty, kdy máte až husí kůži z té atmosféry a cítíte se součástí dění. Však na závěr vídeňského koncertu pak Samu poklekl se slzami v očích a všem nám děkoval. Pokaždé na pódiu nechal své srdce, a to napomohlo tomu, že se jen velmi těžko vybírá nejlepší koncert z těch tří, který jsme měli možnost navštívit.

Dobrou zprávou na závěr je, že pokud jste nestihli ani jeden z letošních koncertů, tak opět příští léto máte tu příležitost. Zatím mezi oznámenými koncerty není sice Česká republika, ale není všem dnům konec. Ať už se vydáte kamkoliv, přejeme vám příjemnou zábavu. A třeba se na některém z koncertů potkáme.

DALŠÍ REPORTÁŽE