30 let mezi životem a smrtí. Euthanasia oslavila kulatiny i v karvinském Hard Cafe

15. listopadu 2024, Karviná, Hard Cafe

Text: Jiří Olszar
Foto: Jiří Olszar

Přestože havířovská kapela Euthanasia již není od roku 2015 hudebně aktivní, o oslavu třicátých narozenin nemohla své věrné fanoušky ošidit. A protože se většina členů stále kolem muziky nějak motá, stačilo jen setřít z repertoáru usazený prach, během čtyř zkoušek jej znovu secvičit a pozvat všechny pamětníky na dva úžasné večírky, které měly připomenout všechna aktivní období kapely. První narozeninový koncert se konal v ‘domovském‘ M-klubu ve Valašském Meziříčí, ten druhý si pak Euthanasia naplánovala do karvinského Hard Cafe, kde toho (ve starém působišti) také hodně ‘napáchala‘. Nejednalo se ovšem o žádný comeback, ale o čistě narozeninovou sešlost, která se už možná opakovat nebude, proto nebylo nijak překvapující, že o akci byl evidentní zájem. Klub byl prostě solidně zaplněn a u toho rozhodně nemohl RockShock chybět. V M-klubu skupinu doprovodili Solar System a Colosalist, do Hard Cafe dorazili místo Solar System gotičtí Carpatia Castle.

A právě CARPATIA CASTLE celý tento večírek odstartovali. Do Karviné to měli docela z ruky, a proto vyrazili z Mostu přes celou republiku už v šest ráno. Cestu zvládli v pohodě a svůj set odstartovali téměř na minutu přesně. Ačkoliv přijeli maličko ‘zredukovaní‘ – chyběly cellistka a tanečnice –, vystoupení to nijak neubralo na kráse. Osobně mi přišlo, že zněli drsněji, než nač jsem byl v jejich podání zvyklý. Určitě k tomu přispěl i místní klubový zvukař Standa Waclawik (jinak kytarista Syridas a Kazgaroth), který pouštěl do lidí pořádnou zvukovou vichřici. Carpatia Castle poskládali setlist ze svých posledních dvou alb Černé století (2016) a Alchymistův grál (2021). Úvod patřil především prvně jmenované desce, takže nechyběla například rockovější Carpatie, svižnější Bohemie či středověkem načichlá ‘skákačka‘ Kat Mydlář. Přestože se celý večer nesl spíše v temnějším duchu, Carpatia Castle si s náladami pěkně pohrávali a nechyběly ani rozvernější momenty, jako třeba v cirkusácké Cirkula gotika, která už připomněla poslední nahrávku, podobně jako epická Dračí syn. Skupina se ještě v závěru vydala na vojenský marš směrem ke Kreščaku, aby si pak ještě už dobře se bavící publikum skočilo v kole s folkmetalovým Hejskem. Tečkou za velice povedeným vystoupením byla nakažlivě melodická Jsme to my s doslova stadionovým refrénem, kde odvážnější fans zapojili i své hlasivky. Myslím, že cesta na východ se kapele vyplatila, neboť bylo evidentní, že obě strany ‘bojiště‘ byly maximálně spokojené.

Pomyslný štafetový kolík převzala pagan/doomová parta COLOSALIST v čele se zkušeným zpěvákem a kytaristou Petrem Staňkem, kterého mohou posluchači znát nejen z jeho druhé kapely Liveevil, ale i dřívějšího působiště Silent Stream Of Godless Elegy. Původní projekt s jedinou EP nahrávkou Pass Into Oblivion se před pár lety proměnil v regulérní kapelu a není bez zajímavosti, že v aktuální sestavě figurují i Zuzana Zamazalová (zpěv, housle) a Filip Chudý (baskytara), tedy původní Petrovi souputníci, kteří stáli nejen u vzniku SSOGE, ale podíleli se i na prvních nahrávkách. Sestavu ještě doplnil kytarista Tomáš Paulus (Second Chance) a bubeník Jan Jaglarz, který si tu dal jakožto člen Euthanasie rovnou ‘dvoják‘. Skladby pro tento večer byly velice zajímavě vybrány. Sahalo se jak do pravěku, tak i do budoucnosti. Nechyběly totiž jak archivní skvosty z repertoáru ‘Sajlentů‘, jako třeba úvodní Ugly Jewel, tak i songy z připravovaného alba, které je sice již hotové, ale vyjde až v příštím roce. Fanoušci tak mohli – někteří vůbec poprvé – ochutnat například novinky From The Others, Soul Of Birds nebo Visdomer. A z reakcí publika šlo lehce vyčíst, že tohle bude velmi dobře fungovat. Skladbám velice slušel death/doomový sound i houslové zjemnění, stejně tak jako velice příjemný hlas Zuzky Zamazalové v kontrastu s brutálním murmurem Petra Staňka; zkrátka takový typický model ‘beauty & the beast‘. Petrův rukopis byl v nových skladbách zjevný, přesto byl celkový projev dosti neotřelý, místy atmosférický, ale i barvitý a (převážně) temně náladový. K předchozí tvorbě se vrátili ještě skladbami Shadow, Last… a coverem I Come And Stand At Every Door. Těšení na první oficiální dlouhohrající desku ještě umocnily závěrečné Die Inside Me a Over The Sky. A těšit se je opravdu nač. Navíc aktuální sestava si bezvadně sedla, takže i naživo to náramně šlapalo. Rozsvícení klubových světel protnulo tíživou temnotu, nepropustná bažina spolkla poslední slova a tóny a vše se přiblížilo k vyvrcholení slavnostního večera.

Jak už bylo uvedeno výše, naposledy se EUTHANASIA naživo představila v roce 2015 během rozlučkového koncertu v ostravském klubu Barrák. Pro 30. narozeniny zvolila skupina hned dvě místa, svolala všechny víceméně aktivní členy, kteří ještě udrželi své nástroje v rukou, znovu nastudovala materiál zastoupený všemi nahrávkami a natřískala jej do dvouhodinového menu o osmnácti chodech včetně úvodního intra Euthanasia a audio předělu The Ancient Echoes v polovině setu. Vybírat bylo opravdu z čeho. Skupina má na kontě tři dema, dvě EP, dvě kompilace a čtyři řadová alba. Během aktivních let se v různých sestavách objevilo hned sedmnáct muzikantů, z nichž rovných deset se představilo i v Hard Cafe. Jejich nasazení v jednotlivých skladbách bylo víceméně dáno tím, jak se podíleli na jednotlivých nahrávkách, ale někdy to byl docela chaos a člověk ani nestíhal pozorovat ty změny. Kompletní hrací čas strávili na pódiu již zmiňovaný bubeník Honza Jaglarz a otec tohoto ansámblu Robert ‘Sikki‘ Kyselica (zpěv, baskytara). Ten byl opravdu mile překvapen návštěvou v klubu a hned první Vzpomínka byla věnována všem přítomným, veskrze kamarádům, protože ujít kus života s kapelou jen jako běžný fanoušek, to prostě nešlo. Pobývat po boku těchto skvělých muzikantů a lidí byl prostě ráj nebo Peklo na zemi, jak naznačoval následující smutně aktuální song. Ten si už zahrál i první kapelní kytarista Radim ‘Hagi‘ Ryška. ‘Sikki‘ v tu chvíli chtěl již tančit na hrobě (Dance On Grave), ale všichni ostatní si už přáli „hořet v jejím těle studeným“. Shořel jsi v jejím v těle je i po letech skvěle propracovaná kompozice, která nikdy v setlistech nechyběla.

Samotný úvod tedy patřil třem demo nahrávkám a až zmiňovaná Dance On Grave byla první ukázkou z oficiálního debutu Thoughts On Living. A jak už bylo naznačeno, úvodní sestavu doplnil i kytarista Ondřej ‘Pobor‘ Vavříček – ten se později představil i jako výborný zpěvák a klávesista –, druhý kytarista Jiří ‘Ozzy‘ Fabík a klávesista Marek ‘Kopr‘ Lankočí, tedy členové, kteří se podíleli na jedněch z prvních nahrávek. Ve Shořel jsi v jejím těle se ale poprvé objevila i klávesistka Lucka Nurminen Tomanová, která se ke kapele připojila až v pozdějším období. Další vzpomínkou na debut byla ještě titulní Thoughts On Living. Hodně ‘zadoomaná‘ věc, přestože Euthanasia typicky doommetalovou kapelou vlastně nikdy nebyla, jak ostatně poznamenal i ‘Sikki‘. Temnota zde sice číhala za každým rohem, ale celé produkci nechyběly ani silné melodické momenty a střídání nálad, které dobře korespondovaly se ‘Sikkiho‘ vokálními polohami, ve kterých se uměl z plných plic rozeřvat i melancholicky pohladit. A když na to přišlo, nebáli se songy okořenit i jakousi folkmetalovou rozverností. Skvělým shrnutím výše uvedeného budiž třeba skvělá Thanatophobia z druhé řadovky Ceremony Of Innocents. Zde se pro změnu poprvé uvedl kytarista Petr ‘Pedy‘ Šmukař, který ale v tomto případě okradl ‘Sikiho‘ o baskytaru. Frontman poznamenal, že i tento nástroj velice dobře ovládá, jak ostatně potvrzuje v goregrindové smečce Kožis, kde se věnuje i ‘zvracení‘. Nechyběl zde ani další kytarista Franta ‘Elrabor‘ Zemčík, který byl součástí kapely sice jen jeden rok (1999), ale do této hudební rodiny neodmyslitelně patří.

Instrumentální audio předěl The Ancient Innocents a další archivní klenoty Law Burnt To Death a Another Sunset opět připomněly druhou desku, a uzavřely tak tvorbu původní sestavy. Během nich se na pódiu představil i další člen poslední sestavy, zkušený kytarista Petr ‘Žabák‘ Trunečka, který přišel do Euthanasie spolu s ‘Pedym‘ v roce 2003 a znám je například i z kapel Solar System, Antigod, Dead Carnage nebo Moravius. Závěrečná část koncertu patřila dvěma posledním deskám Requiem: Songs For… (2004) a IV a logicky tedy i sestavě ‘Sikki‘, Honza, ‘Pedy‘ už s kytarou, ‘Žabák‘ a Lucka, i když i ostatní členové se průběžně také zapojovali. První skladbou z tohoto období byla White Lies, kde již byly více patrné zmiňované folkmetalové motivy. Kapela hrála bez přestávky, ale výměna muzikantů si nějaký čas vyžádala, což využíval ‘Sikki‘ k vtipným průpovídkám. Popisoval například vznik alba Requiem: Songs For…, kdy se celá kapela scházela ve zkušebně a ‘Pedy‘ jako benjamínek musel chodit pro víno, aby nevyschla inspirace. Předposlední desku připomněla ještě Blind Man, kde bylo zcela zřejmé, jak kapela začala více pracovat s melodiemi, které dostávaly větší hitový náboj. O zpestření kytarové hry snad ani není potřeba hovořit. Podtrhly to i následující Identity, jediný cajdák Memento či další krásně propracovaná věc Unspoken. Čas už zbýval jen na připomenutí poslední řadové desky jednoduše pojmenované IV. Tak jako končí letní noc, končil se pomalu i tento večírek, takže s The Summer Night End už ze sebe všichni ždímali poslední zbytky energie. Někdo o ni přišel ale mnohem dříve, jako například fanoušek, kterému můžeme říkat třeba Jára Cimrman, neboť značnou část koncertu absolvoval v poloze ‘ležící, spící‘, a to přímo na basových reproboxech před pódiem. V závěrečné Voluntary Slaves se všichni přítomní stali už jen ‘dobrovolnými otroky‘ této parádní jízdy.

Večer plný vzpomínek a nadčasové muziky byl téměř u konce. Během závěrečné děkovačky se na pódiu objevil i další velice důležitý člověk, který s kapelou také ušel hezký kus svého života – manažer Jeník Novosad. Ten nejen pro Euthanasii pravidelně pořádal koncerty ve zmiňovaném M-klubu ve Valašském Meziříčí a některé ‘příběhy z natáčení‘ se staly doslova legendárními. Děkovala nejen kapela, ale i všichni fanoušci. Potlesk a nadšené ovace nebraly konce, takže skupina ani neměla šanci odejít z pódia a musela chtě nechtě ještě jeden kousek přidat. Zopakovaná Ceremony Of Innocents byla tím správným hřebíčkem do zavřené rakve. Zda se ještě někdy otevře, těžko říct, ale jak poznamenal právě manažer kapely: „Nikdy neříkej nikdy…!“ Během koncertu frontman ‘Sikki‘ pronesl zajímavou úvahu o tom, že jsme se narodili proto, abychom zemřeli, ale ten čas mezi tím bychom si měli maximálně užívat, neřešit kraviny a být v pohodě. A fanoušci v Hard Cafe si to užili opravdu naplno. Dobrovolně podstoupili ‘euthanasii‘, a pokud nezemřeli, tak tam paří dodnes, protože poslední píseň nářků jim v uších stále zní…