Wacken Open Air 2024

31. 7.–3. 8. 2024, Německo, Wacken

Text: Eva Houšková (EH), Víťa Pantera (VP)
Foto: WOA Festival GmbH, Víťa Pantera, Eva Houšková

Na přelomu července a srpna se odehrál tradiční (nejen) metalový svátek – 33. ročník festivalu Wacken Open Air. Ten první se konal už v r. 1990 – a nebýt covidové přestávky, bylo by letošní pořadové číslo vyšší, ale na tom nezáleží. Hlavně že to funguje a že jsme mohli být u toho.

EH
Vloni několikadenní lijáky proměnily wackenskou Holy Ground v rozbahněnou břečku a velká část lidí se kvůli tomu na festival vůbec nedostala. Moji přátelé a kolegové měli to štěstí, že se jim projet podařilo, zatímco mně v účasti zabránila zlomená noha. Zřejmě naštěstí, protože jsem dříve pár rozbahněných ročníků taky zažila a vím, jak je to náročné. Tentokrát však počasí – jako by se chtělo za loňský ročník omluvit – ukazovalo prakticky po celou dobu festivalu svou vlídnou tvář. Většinou bylo slunečno, přes den teploty dosahovaly cca 25 stupňů ve stínu (i když noci byly docela chladné) a zapršelo všehovšudy jen dvakrát.

Letos jsme se rozhodli vyrazit s větším předstihem; odjezd byl stanoven kolem půlnoci z pondělka na úterý. Noční cestu chceme dát na pohodu, vyhnout se zácpám na dálnicích i frontě při registraci. A to se podařilo. Do check-inu, který byl oproti minulým letům zase na jiném místě, jsme dorazili asi v půl osmé ráno, v klidu a bez čekání jsme vyfasovali pásky s čipy pro placení a přejeli do VIP kempu. A i když už byl docela dost zaplněný, nějaká místa tu ještě byla. Na jednom z nich jsme postavili stany, jen jsme netušili, že jsme si ʻneomylněʻ vybrali flek, kde naproti přes cestu kempující Němci prakticky po celou dobu ve dne v noci pouštějí nahlas a nepřetržitě muziku. To by sice nebylo tak hrozné, konec konců to tu vždycky dělá kdekdo a jejich výběr repertoáru byl rozhodně poslouchatelný, ale měli mezi sebou jednoho uřvance, který umlkal pouze ve chvílích, kdy šel k ránu spát. Ještě že jich tam takových nebylo víc… Po chvíli se vedle nás utábořili ve dvou stanech členové indonéské kapely (s názvem Killa The Pia, jak jsme později vypátrali), kteří byli naopak mimořádně tiší. Tedy kromě nocí, kdy jeden z nich chrápal tak, že jsem měla pocit, jako by ležel přímo vedle mě…

Odpoledne si uděláme výlet do vesnice s tím, že si někde dáme kávu a pivo, jenže ouha, zřejmě kvůli nějakému místnímu nařízení jsou všechny připravené stánky a obchůdky ještě zavřené. Škoda, už je tu opravdu dost lidí a místní by měli slušný kšeft. Nakonec seženeme piva v plechovkách u zdejší benzinky, kávu bohužel nemají. Vypijeme si je u silnice, pozorujeme cvrkot a pak se vracíme do kempu, kde si dáme sprchu a jdeme spát, abychom dohnali deficit z minulé noci. To, že nám k tomu vyhrává muzika od ʻsousedůʻ, nevadí, prostě to ke zdejšímu koloritu tak nějak patří a únava nám aspoň nějaký ten spánek i tak dopřeje.

Středa 31. 7.
Po snídani vyrazíme obhlédnout novinářské zázemí – press backstage, nabít si platební čipy, vyzvednout programy a projít si zatím ještě prázdný hlavní areál – takhle už zanedlouho vypadat nebude. Uděláme si pár fotek a jdeme obhlédnout další části wackenské Holy Ground a zjistit letošní rozmístění dalších pódií. Tentokrát je třetí hlavní stage Louder postavená mimo hlavní areál za branami, zřejmě kvůli tomu, aby sem tolik nedoléhal zvuk ze současně fungujících hlavních Faster a Harder stagí. Další dvě velké stage W.E.T a Headbangers nejsou umístěné v obřím stanu, jako to bývalo dřív, ale kousek za Wackinger Village jako klasické open air. Cestou okukujeme kovové atrakce a sem tam zhlédneme kousek vystoupení různých kapel ze všech možných koutů světa soutěžících v Metal Battle. Než odpoledne začne program na hlavních stagích, je většina těch vedlejších vyhrazena právě pro ně.

Po obědě v kempu si zaškrtáváme v programu vybrané kousky, i když jako vždy je jasné, že není v lidských silách, ani když je nás víc, zhlédnut a stihnout všechny kapely, které bychom chtěli. Dokonce mám pocit, že letos toho stíhám ještě mnohem míň, jako by se tu čas nějak smršťoval a program rozpínal, nebo co. V hlavním areálu se nám podaří proklouznout na horní terasu ʻzeleného baruʻ, odkud z výšky chceme sledovat ʻvpuštění divoké zvěřeʻ, tedy otevření bran pro natěšené fans. Ti už se za nimi netrpělivě kupí a povykují a po jejich otevření vbíhají na hlavní plochu jako cvičenci na Strahovský stadion.

Hlavní program zahřívacího dne začíná v 16.00, zatím ale zhlédneme jen kousek setu britských glamrockerů THE DARKNESS, kterým kraluje excentrický zpěvák a kytarista Justin Hawkins. Fanoušky potěší třeba hity Growing On Me či Get Your Hands Off My Woman. Z backstage pak sledujeme pro změnu kousek vystoupení FLOGGING MOLLY, ti mě ale moc nezaujmou; a hlavně už je čas vyrazit na vzdálenější Louder stage na koncert baskytarové babičky SUZI QUATRO. Označení babička k ní vlastně vůbec nesedí, snad jedině kvůli věku, jinak má stále neuvěřitelnou energii – což dokazuje i v úvodní svižné The Wild One nebo 48 Crash. Pomalou Can I Be Your Girl? začne Suzi hrát na klávesy a zpívat, než se k ní přidají ostatní z kapely včetně dechové sekce a sboristek. Pak přejdou do tvrdší Rockinʼ In The Free World, kdy se ke zpěvu refrénu připojí i fanoušci. V repertoáru pochopitelně Suzi sází na své nejznámější hity, přičemž většinou oznámí, z jakého roku která skladba je. Nemůže tedy chybět ani Sheʼs In Love With You, Bad Moon Rising nebo If You Canʼt Give Me Love. Sama sebe pak představí prostě „I am Suzi Q“ a při představování svých spoluhráčů neopomene zdůraznit, že „nejdůležitější nástroje v kapele jsou baskytara a bicí“. Každý z muzikantů pak odehraje svou ʻprezentační pasážʻ. Při Glycerine Queen dojde i na sólo frontwoman na baskytaru a později si střihne i taneček se sboristkami. Do rytmu se přede mnou pohupuje i chlapík s brejličkami ve světlé říze s vínovou šerpou, delšími vlasy a vousy à la Kristus. Koncert zakončí cover Chucka Berryho Sweet Little Rock & Roller odměněný zaslouženým potleskem. Elán by Suzině mohly závidět i o generace mladší ročníky.

Vracíme se přes backstage, kde se snažím sehnat propisku. Přivezla jsme si s sebou dvě – a obě shodně dopsaly. Podaří se mi získat jednu od pána v recepci press stanu, kterého rozesmála moje otázka, jestli si ji od něj můžu koupit. Samozřejmě mi ji dal zadarmo. Chvilku odtud ještě sledujeme na plátně část vystoupení německých folkmetalových IN EXTREMO, kteří kombinují metal se středověkými písněmi a kromě klasických nástrojů využívají i některé historické, hlavně dudy, ale třeba i šalmaj atd. Jenže spánkový deficit ještě není zcela nahrazen (a taky se přiznám, že mě tahle kapela moc nebaví), tak odjíždíme shuttle busem do kempu. Lehká večeře, pivo, pár panáčků od Jacka Daniela, rychlá sprcha – a spát.

Čtvrtek 1. 8.
Bohužel se mi ani tentokrát nepodařilo vyspat se tak, jak bylo potřeba. Noc byla náročná i kvůli hluku; tentokrát rozjeli soukromou diskošku jiní sousedi, kteří dnes teprve dorazili, a i když byli od nás vzdálení pár desítek metrů, o to byli hlučnější a bujařejší. Pařili skoro do 4.30 do rána… A čtvrteční program je pěkně nabitý. Už od 12.00 hodin hrají na Louder stagi (ta je letos často vyhrazena starším klasickým kapelám) DIO DISCIPLES, tedy doslova ʻDiovi učedníciʻ. Jak název napovídá, tahle parta se věnuje odkazu Ronnieho Jamese Dia a hraje songy, ve kterých dříve zněl jeho nezaměnitelný hlas. Skládá se převážně z jeho bývalých spoluhráčů a blízkých přátel: Jamese LoMenza, Scotta Warrena, Simona Wrighta a Bjorna Englena. A mají to posvěcené samotnu jeho vdovou, paní Wendy Dio, která jim to nejen povolila, ale také se stará o management. Úplný začátek nestihneme, k pódiu se blížíme za tónů Children Of The Sea. A pak už následuje pecka za peckou – Catch The Rainbow, Long Live RockʼnʽRoll, Man Of The Silver Mountain, Heaven And Hell… Muzikantsky je to výborné, o pěvecké party se dělí Oni Logan s Joeym Belladonnou z Anthrax jako hostem. Jasně že Diova formátu nedosahují, ale sympaticky se o to ani nesnaží. A nikomu to evidentně nevadí, lidi se do zpěvu zapojují – kdo by taky tyhle krásné klasiky neznal –, ruce nahoře a les metalových ʻparoháčůʻ, Diova poznávacího znamení, nemohou chybět. Joey se pomalu loučí, všem děkuje, ale konec to ještě není. Kapela nám navrch přidá Rainbow In The Dark. Oni Logan s výkřikem „Dio Forever!“ vyprovokuje skandování „Di-o, Di-o!“. A ještě je tu malé překvapení v podobě ʻspeciálního hostaʻ – na pódium přichází Wendy Dio osobně a také děkuje fanouškům za podporu, což vyvolá opětovné skandování Diova (a tedy i jejího) jména. Na úplný závěr zazní ještě We Rock, pak společná úklona,kapela si nechá udělat oblíbené foto s davem za zády a tentokrát už se loučí definitivně.

Využijeme krátkou pauzu ve stínu s pivem a pak šup zpátky na Louder stage, kde se mezitím nachystali další veteráni THE SWEET. Z původní sestavy zbyl už jen jako jediný kytarista Andy Scott, jehož postava s dlouhou bílou hřívou a typickou ofinou je na pódiu nepřehlédnutelná. I tentokrát je to totální ʻvýlet do historieʻ a i jejich set je plný nestárnoucích starých hitovek – Action, Hell Raiser, Set Me Free… Člověk si málem připadá, jako by si pouštěl elpíčka v dávných dobách v obýváku. Z novějších skladeb zazní snad jen Everything. Andy vzhledem ke svému věku nepředvádí žádný divoký pohyb po pódiu, to už nechává na svém ansámblu, ale je vidět, že si to užívá a show dělá po svém – chvíli třeba hraje na kytaru plechovkou od (snad) piva – a samozřejmě se hojně zapojuje do vokálů. Zpěvák Paul Manzi rozezpívává fanoušky a poté už od nich chce jen tři slova: „We want Sweet!“ Dav se nadšeně chytá a okamžitě je začne skandovat, až do začátku Teenage Rampage, kterou Paul zakončí vysoko posazeným „Nooow!“ Andy uvede další klasiku, pomalejší Love Is Like Oxygen, po níž všem děkuje a představí členy kapely. Jej samotného představí Paul mj. slovy, že to vážně není hologram, ale je skutečný. ʻKosmickýʻ začátek poté ohlašuje Fox On The Run, po níž se kapela uklání, ale ještě se nám dostane dvou přídavků – Blockbuster se sborovou ʻsirénouʻ a známou otázkou „Are you reday, Lee?“ (Steve ani Mick už mezi námi nejsou) „Andy?“ atd. uvedenou The Ballroom Blitz.

Po skončení se cestou do backstage zastavíme na část vystoupení místních SKYLINE, což je tady skoro povinnost. Tahle kapela, respektive její zakládající členové, baskytarista Thomas Jensen a bubeník Andreas Schlüte, stáli v r. 1990 u zrodu Wacken Open Air festivalu. Thomas je dnes festivalovým manažerem, a i když už prakticky nehraje, Skyline zde po svém obnovení v r. 2009 každoročně patří k tradičním zahajovacím kapelám. S nadšením prezentují rockovou hudbu, převážně převzaté věci svých oblíbenců, např. If You Want Blood (Youʼve Got It) od AC/DC. Vždycky si tu s nimi rádi zazpívají či zahrají někteří z hvězdných hostů, kteří jsou ve Wackenu zrovna přítomní. V minulosti tak s nimi vystoupili např. Doro, Udo Dirkschneider či Gus G., letos se k nim na chvíli připojil Joey Belladonna, který si sem odskočil po svém vystoupení s Dio Disciples a zazpíval si Separate Ways a Wheel In The Sky od Journey. A protože jsme se nestihli naobědvat, dáme mrzce přednost jídlu před RAGE; a navíc máme taky před sebou poměrně náročný ʻtrojákʻ s přesuny mezi dvěma hlavními pódii.

Prvním z nich je vystoupení AXELA RUDIHO PELLA na Faster stagi. Ten svůj band založil v r. 1989 a ve Wackenu si poprvé zahrál o 10 let později. Kromě Axela samotného je poznávacím znamením kapely i zpěvák Johnny Gioeli, jehož belcantem lehce načichlý hlas si nespletete. Zahajují songem Forever Strong, na nějž navazuje Wildest Dreams. Hned poté Johnny představí šéfa kapely Axela a jedou dál se Strong As A Rock, do které zapojí i fans. Vtipné a sympatické je, jak se Ferdy Doernberg za klávesami neustále usmívá a různě pitvoří; ačkoliv je k nim ʻpřipoutanýʻ, nijak mu to nebrání dělat show. Na rozdíl od něj Axel úsměvy spíš šetří, většinou si zachovává neproniknutelný výraz; snad proto, aby se o to víc mohl soustředit na svou kytaru, hlavně na propracovaná sóla. Johnny Gioeli se pak procítěně vyznává, že on ani celá kapela by nebyli nic bez fanoušků, děkuje a daruje jim pomalou Hallelujah, jejíž refrén s ním zpívají všichni. Vyniká tu čistá poloha jeho hlasu a velice skladbu prožívá. A když už jsme v té ʻodpočinkovéʻ části, naváže na ni další pomalá Oceans Of Time. Následuje představení bubeníka Andreho Schneidera, který zaskakuje za Bobbyho Rondinelliho, a dají jeho – prý – oblíbenou skladbu Mystica. Zdá se, že většina songů (až na některé výjimky) jede ve středním tempu, možná aby lépe vynikl Johnnyho zpěv. K závěru ale kapela nasadí svižnější tempo v propojených The Masquerade Ball, Casbah a Ankhaia, při nichž se fans s radostí zase zapojují do zpěvu. Přes Fool Fool se blížíme do finále, celý set zakončí Rock The Nation, kdy ke konci na chvíli všichni muzikanti ztuhnou, jako by se zastavil film, a pak ji dojedou až do konce.

VP
V 19.00 na Harder stagi vystoupila kapela KKʼS PRIEST. Není neznámo, že byla založena v roce 2020 kytaristou K. K. Downingem, který byl donedávna členem slavných Judas Priest. Na velké projekci byli na začátku koncertu uvedeni všichni členové včetně frontmana Tima ʻRipperaʻ Owense – zpěváka, který také působil v Judas. V jejich repertoáru nechyběly skladby Hell Patrol, Night Crawler a samozřejmě ani slavná Breaking The Law. Vystoupení bylo vynikající a bylo vidět, že to kapelu baví. Ve čtvrt na devět show ukončili a my se přesunuli k vedlejší Faster stagi, kde se již připravovali němečtí Accept.

EH
Poslední z tohoto ʻtrojlístkuʻ jsou staří harcovníci ACCEPT na Fasteru. Pomalu se začíná stmívat a na ploše areálu je dav už notně zahuštěný. Accept to do lidí od začátku perou natvrdo – The Reckoning, Humanoid, Restless & Wild… Kromě zakládajícího člena, sólového kytaristy Wolfa Hoffmanna, a rytmického kytaristy Uweho Lulise je dnes tím třetím struníkem Joel Hoekstra, známý například z Whitesnake. I on si užije některá sóla, například ve Straight Up Jack či Overnight Sensation ad., ale hlavní ʻslovoʻ v tomhle oboru má pochopitelně Wolf. Když stojí na pódiu vedle sebe, kov a čerň, vlasy a pleš, je to zajímavý kontrast, a přitom dokonalá souhra. A i když má kapela v pomyslném rodném listu zapsaný letopočet 1976, pořád je to síla. Po London Leatherboys pozdraví v kapele dávno zdomácnělý frontman Mark Tornillo fanoušky a rozjetá hutná mašina jede dál. Nemůže chybět ani The Abyss z prvního alba s Markem Blood Of The Nations. S pauzami se stejně jako s muzikou v následném medley Demonʼs Night / Starlight / Losers And Winners / Flash Rockinʼ Man vůbec nemažou. Maličko se zvolní se Shadow Soldiers, zatímco třeba Breaker, poháněná bicími Christophera Williamse a baskytarou Martina Motnika, uhání jako splašená motorka. Mezitím už se setmělo a z železné kravské lebky mezi pódii tradičně začaly šlehat plameny. Blížíme se k závěru, v němž samozřejmě nemohu chybět staré dobré pecky – Princess Of The Dawn, Metal Heart, dáleis intrem, které si němečtí fanoušci kolem s chutí zazpívají, zahraná Fast As A Shark a Pandemic. Po ní Mark pozve na pódium hosta, kterým není nikdo jiný než Tim ʻRipperʻ Owens, a dají si na úplný konec společně Balls To The Wall.

Byla to prostě jedna hudební lahůdka za druhou, kvůli kterým jsme oželeli i pár dalších kapel ze seznamu. Jedeme do kempu, protože pátek má být ještě náročnější. Navzdory reprodukované hudbě a chrápání z vedlejšího stanu mě naštěstí únava záhy propustí do říše snů a konečně se aspoň trochu vyspím.

Pátek 2. 8.
V pátek se probouzíme a drobně prší. Nespěcháme a po ranně-dopolední kávě, kdy už déšť prakticky přestává, se jdeme podívat na švédské BLUES PILLS na Louderu. Frontwoman Elin Larsson v bleděmodrém poloprůhledném overalu vypadá jako vodní víla, usmívá se, zpívá jí to skvěle. Švédští rockeři s přesahem do blues se zdají být ve svém živlu, hrají starou muziku, ale se současným drajvem. Zahajují skladbou Birthday z letošního eponymního alba, zazní např. Donʼt You Love It, High Class Woman, Holding Me Back či Bye Bye Birdy. Během koncertu sleze Elin z pódia, kde rozdá několika lidem za zábranami pár LP či CD, pravděpodobně jde právě o jejich nedávno vydané čtvrté album Birthday.O něco později požádá fans o circle pit a znovu se hrne z pódia dolů, tentokrát dokonce přeleze zábrany a stojí těsně před lidmi, kteří její přání ochotně plní. Koncert zakončí songem Devil Man. Tyhle ʻbluesové pilulkyʻ neškodí ani při podávání ve větším množství.

Po skončení jejich setu se vydáme do vzdálenějšího Farmers Marketu hledat stánek, kde prodávají vína Geneho Simmonse; slíbili jsme je koupit pro kamaráda. Najít se nám ho nakonec zadaří, ale s lahvemi alkoholu už se nemůžeme vrátit stejnou cestou přes plochu, musíme to nějak obejít zadem. Zatímco prodejce nemá potuchy, kudy bychom se měli vydat, o kousek dál narazíme na improvizovanou policejní stanici, kde nám ochotný policista poradí a ukáže trasu na mapě. Cesta je naštěstí mnohem kratší, než jsem se obávala; hodíme tedy flašky do stanu a hurá zpátky do backstage občerstvit se a připravit na dnešní další ʻtrojákʻ Faster–Harder–Faster.

Nejdřív se jdeme podívat na to, jak to dnes válí zakladatel KISS (a ʻvinařʻ) GENE SIMMONS, který se pro svůj sólový projekt obklopil novými – a vážně skvělými – spoluhráči. Vystupuje na Harderu, ale až k němu se už nedostaneme, sledujeme ho tedy na obrazovkách blíž k Fasteru. Právě na obrazovkách je na záběrech zblízka vidět, že ʻunmaskedʻ Gene v černém koženém oblečku se cvočky vypadá už poněkud sešle – jenže není divu a konec konců všichni se s přibývajícími lety stáváme více či méně podařenými karikaturami sebe samých. Ovšem jeho výkon, a rozhodně i výkon celé jeho kapely, je špičkový. Nemohou samozřejmě chybět covery jeho domovských KISS; na začátek to odpálí peckami Deuce a War Machine, následovanými Simmonsovou Are You Ready. V následné pauze si frontman pozve na pódium pár dětí. Požaduje tak tři čtyři, nakonec se vedle něj ocitne sedm holčiček různého věku. Gene se s nimi pokouší komunikovat anglicky, německy i španělsky, ptá se, jak se jmenují, odkud jsou, kolik je jim let… Legračně jim moc nerozumí, do toho si často utírá oči ručníkem připraveným na mikrofonním stojanu a z detailních záběrů je vidět, jak se mu při tom třesou ruce. Když pak ale hrábne do strun své baskytary, ruce ho poslouchají jako za mlada. Nakonec se dívek zeptá, jestli si s ním zazpívají Shout It Out Loud, a holky úkol s radostí splní. Zpívají a poskakují po pódiu, i ta malá, co si při Geneho ʻzpovědiʻ neustále strkala prsty do pusy. Pak jsou propuštěny – musí to pro ně být zajímavý zážitek, i když si ani jedna z nich slavnou éru KISS nemůže pamatovat. Takhle se jistí budoucí fanynky! Simmons míchá mezi skladbami v proslovech zase angličtinu s němčinou, vypráví třeba, jak založil kapelu, když sehnal ke skvělému baskytaristovi skvělého kytaristu, bubeníka a zpěváka a odletěli do LA. Z dalších kissáckých coverů zahrají třeba I Love It Loud, Cold Gin nebo Calling Dr. Love, ale nevyhýbají se ani coverům jiných rockových velikánů, jako třeba House Of Pain od Van Halen. Velkým překvapením pro mě je, když Gene ohlásí cover Led Zeppelin. Krátce po chaotickém začátku song utnou, jako by se nejdřív nemohli sehrát, pak už se ale regulérně rozjede Communication Breakdown. Nezpívá Gene, ale kytarista, a i když Robert Plant je samozřejmě taky jen jeden a já jsem na covery LZ opravdu velmi citlivá, tahle dlouhá verze je svou aranží rozhodně zajímavá a neotřelá. V jednu chvíli Gene ohlásí speciálního hosta, Lemmyho bubeníka Mikkeyho Dee, ale kytarista mu něco šeptá do ucha, zdá se, že Mikkey nemůže přijít, protože má zřejmě zrovna na jiné stagi svůj vlastní sólový set. Nicméně i tak si dají Motörhead klasiku nejklasičtější – Ace Of Spades. Peckou Rock And Roll All Nite a úderem do gongu pak celý koncert končí.

VP
Na W.E.T. stagi bylo večer nachystané vystoupení MIKKEY DEE WITH FRIENDS. Kapela hrála převážně skladby od Motörhead, vynikající zpěvák byl věrnou kopií Lemmyho Kilmistera. Mikkey Dee koncert hodně prožíval, a díky tomu si ho i posluchači patřičně užili. Bohužel jsme koncert neviděli celý, protože jsme se přesunuli ke stagi Harder na kapelu KoЯn, ale i tak to pro nás byl velký zážitek slyšet znovu skladby od známé skupiny.

EH
Zůstáváme na stejném místě, protože na Fasteru budou za chvíli hrát BLIND GUARDIAN. Je tu už děsně našlapáno, nic pro agorafobiky či klaustrofobiky. Za zvuků intra nastupuje kapela ke svým nástrojům a začíná hrát. Jako poslední přichází na pódium frontman Hansi Kürsch, jehož civilní vzhled působí, jako by si sem odskočil rovnou z práce od kancelářského stolu. Zdání ale klame, což je poznat hned, jak začne zpívat nebo když komunikuje s fanoušky. A prakticky okamžitě se také dočká nadšené odezvy davu. Tahle německá, anglicky zpívající kapela je považována za průkopníka melodického speed metalu a pro mě jde o první ʻliveʻ setkání s ní. Ne tak pro ostatní desetitisíce fans, kteří znají jejich tvorbu líp než své kožené botky a většinu textů si zpívají s nimi – a ani je nikdo nemusí moc pobízet. Atmosféru mají ʻStrážciʻ skvělou, jejich set je pestrý, jde vlastně o jakési best of jejich tvorby. Epické skladby (jako úvodní Imaginations From The Other Side, Nightfall, Time Stands Still (At The Iron Hill) či Violent Shadow střídají rychlejší vypalovačky (Blood Of The Elves, The Script For My Requiem nebo Majesty) a dojde i na pomalé balady. Středověce laděnou Skalds And Shadow se španělkou si kolem zpívají snad opravdu všichni a později při druhé baladě The Bardʼs Song (In The Forest) už se Hansi se zpěvem ani moc namáhat nemusí, téměř celou ji odzpívá dav. Kolem každou chvíli proplouvají na rukách lidí fanoušci, kteří holdují crowd surfingu, a pomalu přichází soumrak, do kterého zazáří Bright Eyes. Prozradit tajemství bohů slibuje Hansi před skladbou Secrets Of The Ameracan Gods a Lost In The Twilight Hall zakončí regulérní část koncertu. Diváci je ovšem nadšeně vyvolávají, takže přídavky na sebe nenechají dlouho čekat. Ponoříme se v nich do tajemných Sacred Worlds, nahlédneme do síně padlých bojovníků Valhalla, jejíž refrén všichni zpívají ještě dlouho po jejím skončení. Hansi má spokojený výraz – není divu, když mu fans vytvářejí tak úžasnou atmosféru –, a tak dá na úplný závěr do placu ještě závěrečnou skočnou Mirror, Mirror odměněnou znovu až frenetickými ovacemi.

Když pódium potemní, okamžitě se vzedme lidská přílivová vlna, fans se natlačí k Harderu, kde za malou chvíli mají vystoupit KoЯn. U mě se ale hlásí únava a děsně mě bolí nohy a taky mám v plánu za chvíli navštívit jiný koncert na vzdálenějším pódiu. Proto zamíříme na chvíli orazit do backstage a aspoň část jejich koncertu sledujeme na obrazovce. Jsou jako obvykle výborní a jde z toho energie jako blázen. Mimo to mě zaujme, že frontman Jonathan Davis tentokrát nevystupuje v kiltu, ale v blyštivých zelených teplákách adidaskách s pruhy. Reportu z KoЯn se naštěstí zhostil Víťa.

VP
Úderem půl jedenácté odstartovali KOЯN svůj set skladbou Rotting In Vain. Frontman Jonathan Davis si pro tento koncert oblékl zelené tepláky Adidas, a pobavil tak velkou část fans. Svou skvělou show dávali metalheads velkou energii. V jejich repertoáru nechyběly skladby Adidas, Twist či Blind. Famózní byla také obrovská průhledná projekce, která se zatahovala před kapelou a na kterou se po celou dobu koncertu promítalo. Závěrem také zazněla píseň Shoots And Ladders, kterou zmiňovaný zpěvák doprovázel na dudy. Těsně před půlnocí zakončili svůj koncert skladbou Freak On A Leash. Poté už jsme se jen přesunuli do press stanu a u piva jsme vzpomínali na super páteční den.

EH
Protože chci rozhodně vidět ʻjediné opravdové upíry z Helsinekʻ THE 69 EYES, s nimiž jsem zatím taky neměla tu čest, vydáváme se po chvíli k Louderu. Jak se k němu blížíme, slyšíme jakési podivné folkové tóny, což se mi zdá přinejmenším podivné. Až když se dostaneme blíž k pódiu, zjišťuju z programu, že Eyes mají začít hrát jinde, na W.E.T. stagi, a to za 10 minut. Okamžitě vyrážíme a kupodivu stihneme začátek jejich setu skoro přesně na minutu. Nacpu se docela dopředu, ale je tam hrozně přehulená baskytara (což se ve Wackenu prakticky nestává, zvuk bývá všude výborný). Jdeme si tedy radši stoupnout dozadu, kousek od zvukaře, kde se po chvíli basový zvuk konečně umoudří. Finové svou ʻkrvavouʻ show zahájí ponuře melancholickou Framed In Blood. Frontman Jyrki v neodmyslitelných černých brýlích zpívá (a občas deklamuje) svým hlubokým sametovým barytonem, v určitých pasážích ho ovšem dokáže pěkně zdrsnět. Rozčepýřený bubeník Jussi je jako živé stříbro, nevydrží moc v klidu, a pokud mu to hraní dovolí, vstává za svými bicími jako na pružině. Před Betty Blue Jyrki pozdraví fans s tím, že přijeli do Wackenu poprvé, ale je vidět, že neznámí tu rozhodně nejsou. Koncert se nese v té správné melancholické atmosféře, i když třeba Drive je – už vzhledem ke svému názvu – přece jen svižnější ukázkou žánru. Death Of Darkness v sobě skrývá několik různých poloh, následující šlapavou Never Say Die odpálí Jirky ďábelským smíchem a v ní poprvé občas rozšíří svůj hlasový rejstřík o drsnější polohy nebo i řev. Po spokojeném konstatování, že v davu vidí spoustu lidí v černé, nemůže samozřejmě následovat nic jiného než Gothic Girl s patřičnou gotickou atmosférou, zakončená kytarovým sólem. Jyrki vysvětlí, že jsme měli šanci slyšet klasickou severskou kytaru, a představí kytaristy Timo-Timo a Bazieho, který začne vybrnkávat pomalý začátek Wasting The Dawn, kdy v mezihře celou kapelu zahalí hustá mlha. Skandováním „hey ho, letʼs go“, do kterého se zapojí i fans, je uveden skočný cover Ramones – I Just Want To Have Something To Do následovaný dalším coverem, tentokrát rozvernou Gotta Rock od finských Boycott. Jo, pořád platí, že všechno je to rock’n‘roll. V setlistu ovšem nemůže chybět ani Brandon Lee, pocta herci Brandonu Lee, potažmo kultovnímu filmu Vrána z r. 1994, při jehož natáčení Lee tragicky přišel o život. Pomalu se ale blížíme do finále, takže ještě ʻromantickáʻ Dance dʼAmour a na úplný konec kultovní The Lost Boys, upomínající na stejnojmenný upírský film (1987, u nás Ztracení chlapci), kterou se s dnešním večerem řádně ʻpo upírskuʻ rozloučí.

Vracíme se už celkem unavení do backstage, kde si vyzvednu dobitou powerbanku a druhý mobil. Na Fasteru už mezitím hraje AVANTASIA, kterou už jsem viděla hodněkrát – a to, co slyšíme a vidíme na velké obrazovce v backstagi, je prakticky dost stejné, takže mi nevadí, že nejsem před pódiem. Bob Catley zrovna zpívá The Story Ainʼt Over a jako vždy při tom do vzduchu vykresluje rukou malé ornamenty, následuje Let The Storm Descend Upon You, duet Herbieho Langhanse s Ronniem Atkinsem – ten se zdá být po nemoci znovu ve formě. A následující duet Tobiase Sammeta s Chiary Triacarico Farewell mi jen potvrdí, že program Avantasie je stále víceméně stejný, jen někteří zpěváci (a zpěvačky) se obměnili. Mně tam prostě chybí Jorn a Amanda Sommerville, takže nelituju, že tuhle metal operu tentokrát neuvidím celou. Kolem nás se tu dnes večer mátoživě plouží různé čarodějnice, čerti podobní krampusákům a další strašidelné bytosti, bohužel na mě padá únava a nějak mě nenapadne si je vyfotit. Radši se už přesuneme shuttle busem do kempu. Rychlá sprcha, ale než se dostanu do spacáku, jsou stejně už 2 hodiny v noci. A je potřeba zase nabrat aspoň trochu sil na poslední den.

Sobota 3. 8.
Po snídani v kempu dáme poradu, na kdy přesně naplánovat balení a odjezd. Předpověď počasí tvrdí, že odpoledne má pršet, tak bychom rádi složili stany, dokud budou suché – a to se nám naštěstí i podaří.

VP
Vstáváme do slunečného počasí. Každodenní rituál v podobě ranní kávy ze stánku v kempu nás nabudil a vyrážíme do novinářského stanu. Jako obvykle prostudujeme program a vyrážíme ke stagi Faster, kde v 11.30 zahajují svůj set němečtí TANKARD. Dostali jsme se do popředí a čekali, až to vypukne. Skladbou One Foot In The Grave odstartovala kapela thrashový nářez. Jejich songy pojednávají převážně o pivu, což je na zpěvákovi Andreasovi ʻGerreʻ Gerremiaovi vidět. Frontman na fans i několikrát vystrčil pivní břicho. Muzika nás bavila a po 12 skladbách svůj set ukončili. Poté jsme se vydali do místních fast foodů posilnit se dobrým obědem a pivem. Po občerstvení jsme prošli areál a zastavili jsme se na několika menších stagích. Samozřejmě nesměl chybět nákup festivalového merche.

EH
Než po sbalení stanů dojdeme zpátky do areálu, hraje už na Faster stagi SEBASTIAN BACH – a skutečně se asi na hodinku regulérně a docela hustě rozprší. Naštěstí se nám podaří vmáčknout mezi lidi pod stříšku zeleného baru, a Bachův koncert tak sledujeme aspoň zdáli mezi hlavami ostatních lidí na obrazovkách. I on se s přibývajícími léty změnil, už to není ten ʻsladký chlapecʻ, zajímavé ale je, že má na sobě taky třpytivé, pro změnu vínové kalhoty – blýskavé oblečení je asi tenhle rok v metalu in. Na závěr jeho setu nemůže chybět tradiční hit Youth Gone Wild.

VP
Před hlavními pódii se začali ve velkém hromadit fans. Není divu, protože na Harderu začali hrát američtí TESTAMENT. Kapela v čele se zpěvákem Chuckem Billym zahájila skladbou Eerie Inhabitants. Skvělý thrashový nářez obohacoval svou basou vynikající Steve DiGiorgio (ex-Death). Došlo také na bubenické sólo. Energickou show zakončili úderem 19. hodiny. O 15 minut později jsme se přesunuli na stage Faster, kde měli začít hrát polští Behemoth.

EH
Čekáme u Fasteru na polské satanáše BEHEMOTH. Ty jsem sice už taky viděla několikrát, ale ujít si je rozhodně nechci nechat ani dnes. Na rozdíl od ostatních halí tentokrát stage místo černé plachta bílá. Za ní se ovšem skrývá totální temnota… Tu kolem sebe kapela šíří už 33 let – stejně jako má letos 33 let W:O:A – a k tomuto výročí přichystala speciální program. Zní dlouhé intro, pak plachta konečně padá a Behemoth zahajují svou černou mši skladbou Once Upon A Pale Horse. Nejdřív si myslím, že Nergal má dlouhé černé rukavice nad lokty, ale má jen ruce natřené černou barvou (ono by se mu taky v rukavicích hrálo blbě, že), zatímco obličej má natřený bílou. Následuje Ora Pro Nobis Lucifer a záhy začnou na pódiu šlehat plameny. Podmanivý začátek Conquer All už mě začíná vtahovat do jiného světa – hudba Behemoth na mě působí asi podobně jako na technaře jejich muzika, aniž bych ovšem potřebovala něco pod jazyk. Začátek dalšího songu se zpěvy padlých andělů dá kapele chvilku času na oddech, pak už se ozvou hutné bicí s ʻbzučícíʻ Sethovou kytarou a vplujeme do zoufale naléhavé a temné Ov Fire And The Void s krásnou vloženou zvonkohrou a doprovodem nezbytných plamenů. Ty ostatně až do konce koncertu šlehají na pódiu velmi často, a opakovaně hoří i kolem bicích, takže bubeníkovi musí být docela vedro – no, asi jako v pekle. Nergal zdraví, děkuje fans a po krátkém proslovu o výročí kapely apod. následuje Crused Angel Of Doom. Její konec náhle utnou a pak už zní jen podivná melodie, samozřejmě dál šlehají plameny, strunná sekce drží v rukou pochodně… Do toho začne Nergal vyvolávat křesťany, ale to jen aby je nechal předhodit lvům, protože se ve zběsilém tempu rozjede Christians To The Lions. Zvuk hlásné trouby a Nergalovo zvolání: „This is Demigod!“ uvede další song, rychlého ʻPolobohaʻ.

Poté se pomalu rozezní smutný chorál, ústřední nápěv The Deadless Sun, na kterou si Nergal přes sebe přehodí dlouhý černý plášť s kapucí a horní polovinu obličeje zakryje černou maskou, jako by se pomalu začal ztrácet v temnotě. Prakticky rovnou se přejde do snově temné Blow Your Trumpets Gabriel ústící do bezútěšně znějícího instrumentálního konce. Kytarový motiv a bicí, pak Nergal, pro změnu se svou pekelnou mitrou na hlavě, začne vzývat nebezpečného démona – ducha Marsu v těžkém ponurém songu Bartzabel s pěkným kytarovým sólem. V ostřejším tempu se poté rozjede No Sympathy For Fools. Úderem zvonu začíná Chant For Eschaton 2000 E.V., a když se rozjede kytarový riff, ukáže se, že všichni muzikanti mají ústa rudá od krve, kterou kolem sebe plivou. Po ní se kapela jakoby loučí, muzikanti naházejí do kotle pár trsátek, uklánějí se a odcházejí, ale o přídavek samozřejmě nepřijdeme. Po chvíli se na opuštěné, ale stále ještě blikáním světel aktivní pódium kapela vrací. Nergal si na finále oblékl červeno-zlatý plášť a bílý obličej pomazal ʻkrvíʻ a v tomhle kostýmu zpívá O Father O Satan O Sun! Na závěrečnou deklamaci si ještě všichni nasadí černé masky s plachetkami – jako by po rudé smrti přišla černá smrt. Do závěrečných tónů zhasnou poslední plameny, celou stage zahalí hustý dým, ve kterém všechno zmizí, a večírku temné magie je konec.

VP
Headlinerem sobotního večera byli švédští vikingové AMON AMARTH. Vznik této kapely se datuje do roku 1992. Málokdo ví, že frontman Johan Hegg je mimo jiné i filmový herec. Po obou stranách pódia byly k vidění sochy severských bojovníků, tradičně uprostřed vyčnívaly rohy a nechyběla ani ohňová show. Tato vikingská banda přilákala snad všechny fans W:O:A. Harder byla skvěle nasvícena, takže jejich dokonalá show byla vidět i z úplně posledních řad. Svůj bohatý setlist sedmnácti písní zakončili dvěma přídavky. Protože jsme už byli unaveni po celém dni, naše cesta pak vedla do press stanu, kde jsme sledovali skvělou závěrečnou projekci dronů. Tento večer jsme se rozloučili s tímhle skvělým festivalem a po půlnoci jsme plni zážitků odjížděli do ČR.

EH
Jelikož my jsme vynechali Amon Amarth, ještě jsme měli čas se zajít podívat na vzdálenější W.E.T. stage na FLOTSAM & JETSAM. Ti už jsou také staří harcovníci, od jejich založení v arizonském Phoenixu letos uplynulo 40 let. Mimochodem, od r. 1982 s nimi hrál na baskytaru i Jason Newsted, než je po pěti letech opustil, aby v Metallice nahradil tragicky zesnulého Cliffa Burtona. Tihle thrashoví pohodáři si na nic hrát nemusejí – tedy kromě svých nástrojů – a do Wackenu přivezli svůj ʻSpecial Old School Setʻ. Skladby jako Hammerhead, No Place For Disgrace, I Live You Die či Iron Maiden jsou prostě klasikami žánru, které dodnes neztratily nic ze své síly a spolehlivě rozhýbají fanouškovský kotel. Rozloučili se s námi gradující a snad deset minut dlouhou Doomsday For The Deciever z eponymního alba z r. 1986.

Poté se vracíme zpátky, a dokonce stihneme i konec Amonů. V press backstage ještě vyčerpáme zbytky kreditů z platebních čipů za poslední piva, kávu nebo drobný merch. Na Fasteru zatím probíhá tradiční rozloučení a poděkování pořadatelů, v jehož rámci se na obloze odehrává show dronů, které vytvářejí různé 3D obrazce a vysmahnou dokonce i pár názvů kapel, které už jsou potvrzené na příští rok. Pro nás je to skutečný závěr, i když program ještě nekončí. Zamáčknu slzu v oku, protože tím pádem neuvidím např. Mayhem, ale rozhodně nejsou jediní, které jsem tu musela oželet; takový už je život. Aspoň že nás letos jelo víc a mohli jsme si některé koncerty rozdělit. Cestou se zase rozprší a musíme absolvovat i poněkud nepochopitelné uzavírky na dálnici, kvůli kterým se vytvořila pekelná zácpa a cesta do Hamburku se protáhla snad na dvě hodiny. Pak už ale dojedeme hladce až domů; sice unavení, ale spokojení a plní úžasných zážitků.

DALŠÍ REPORTÁŽE