Dead Daniels vyrazili spolu s polskými Scream Maker na sever Moravy

23. září 2023, Karviná, Hard Cafe

Text: Jiří Olszar
Foto: Jiří Olszar

Pražská hard/rock’n’rollová parta Dead Daniels si pozvala do České republiky polskou heavymetalovou kapelu Scream Maker. Ta není tuzemským příznivcům metalové muziky určitě neznámá, ovšem v Praze, na palubě Kamina Boat, kde byla v pátek 22. září naplánovaná první zastávka dvoudenní ‘jízdy‘, se představili vůbec poprvé. Severní Morava je ovšem pro polské muzikanty přece jen zemí navštěvovanější, a tak se obě skupiny vydaly hned druhý den do karvinského klubu Hard Cafe.

Sezona open air akcí je pomalu u konce, v sobotu 23. září navíc nevládlo na Karvinsku zrovna ideální počasí pro venkovní dovádění, takže nějaká ‘klubovka‘ přišla ten den určitě náramně vhod. Osobně jsem měl o akci již delší dobu zájem, a protože se naštěstí nevyskytly ten den žádné fatální problémy, mohl jsem v klidu vyrazit na místo činu. Do klubu jsem dorazil s mírným předstihem, a tak mě ani moc nepřekvapilo, že na místě zatím není moc fanoušků. Někdy sem prostě dorazí až na poslední chvíli. Bohužel nedorazili… Návštěvníci byli ten večer jen v těsné přesile proti samotným muzikantům.

Všechny muzikanty to určitě (aspoň v duchu) mrzelo, ale protože to evidentně nejsou žádné nafrněné primadony, rozhodli se, že si s těmi, co do klubu dorazili, udělají i tak pěkný večírek. Jako první šli do ‘ringu‘ DEAD DANIELS, pro které to bylo vůbec první vystoupení v Karviné, což ale pro samotné členy neplatilo tak úplně přesně. V příjemné debatě před koncertem bylo zmíněno, že baskytarista Jeník Smith (původem Ostravák) si v Karviné zahrál již třikrát a že se tahle informace musí v reportáži objevit, protože přes to nejede vlak. Ani ten z Ostravy do Prahy… Letos na jaře vydala kapela velice povedené třetí album výstižně pojmenované Volume3. Setlist jsem předem neznal, ale docela dobře jsem si při poslechu desky představoval jako bezva otvírák song Fuck Your Neighbor. Jaké bylo mé překvapení, když právě touhle peckou karvinský koncert odpálili. Byl ale čas vysrat se na dupajícího souseda a vrátit se trošku do minulosti, konkrétně k první desce Tomahowgh. Jednou ze skladeb mapujících tohle období byla i ‘zakouřená‘ La Vella hacienda, aby ji vzápětí vystřídala skočná a zlá YokoYana a pro ten večer možná i příznačná Nikdo nás nečeká (obě z nové desky). Až tak zlé to ale nebylo, protože ti skalní fans dorazili a společně s kapelou si to skvěle užívali.

Smířeni s osudem pokračovali Dead Daniels v bezvadně rozepsaném scénáři s pohodovou výčepní Princeznou s pěkně nabitým dekoltem. Po hardrockově rock’n’rollové jízdě přišlo zklidnění s nádhernou a pro frontmana Tommyho Wheelera hodně osobní baladou Michelle. Pak už se ale zase přidalo na rychlosti s rozvernou Hej ty, která rozparádila i samotného Tommyho, jenž se ukázkově vlnil v bocích. To už byla show pěkně rozjetá a původní rozpaky z malé návštěvy hozené za hlavou. K euforickému vyvrcholení došlo logicky s kapelní ‘hymnou‘ Karma, kterou fanoušci ‘mohutně‘ doprovodili i svými hlasivkami, stejně jako následující Ráchel, která ke společným chorálům přímo vybízela. Nemohla samozřejmě chybět ani Prg – Ova jako vysvětlení cesty chachara Jeníka z ostravské tmy a špíny do záře velkoměsta. A protože mezi přítomnými nechyběly ani holky, poslední song Všechny holky byl věnován právě jim. Tommyho evidentně nadržená kytara už ale nevydržela ten tlak, a tak se jedna struna vydala do věčných lovišť. Po ruce ale měl samozřejmě kytaru druhou, takže se bez přerušení krásně docválalo až do cíle. Dead Daniels nic neodflákli a i té hrstce fans dali za jejich přízeň to, co si zasloužili. A soudě podle úsměvů Tommyho, bubeníka Honzy Procházky a baskytaristy Jeníka (i když ten se křenil pořád), byla hodně spokojena i celá kapela.

S Dead Daniels to bylo pro mě osobně setkání ‘Volume1‘, ale polské SCREAM MAKER jsem už měl možnost dříve vidět, a sice před pěti lety v třineckém klubu Bar-Rock-O. Od té doby ale proteklo Vislou hodně vody, a tak není divu, že zde došlo i k nějakým změnám, a to docela zásadním. Co se týče tehdejší sestavy (Sebastian Stodolak – zpěv, Michał Wrona – kytara, Jasiek Radosz – baskytara, Tomek Sobieszek – bicí), nic tak extra se nepřihodilo, jen v loňském roce ji doplnil mladý talentovaný kytarista Bartosz Ziółkowski. Poměrně zásadním se ale stalo podepsání smlouvy se světově proslulým vydavatelstvím Frontiers Records. A právě u tohoto labelu vydali varšavští metalisti svá poslední alba – BloodKing (2022) a letošní novinku Land Of Fire. Celý set pak zahájili ukázkou z prvně jmenované desky. Dobře našlapaná Mirror, Mirror byla tím správně nastaveným zrcadlem k dalšímu dění – prvotřídně zahraný heavy metal plný kytarových vyhrávek, sól i patřičně tvrdých riffů (i nový kytarista Bartosz se představil nejen jako bezvadný týmový, ale i sólový hráč), příkladně šlapající rytmika, která ani na chvilku ‘nevykolejila‘, a v neposlední řadě vynikající Sebastianův zpěv, kterým se může směle měřit s pěveckými ikonami klasického heavy metalu. Vše navíc korunoval i na klubové poměry nadmíru povedený zvuk.

Letošní počin Land Of Fire připomněli hned vzápětí další krásnou ‘vypalovačkou‘ See The Light, kde vynikl další silný kapelní atribut – výborný smysl pro silné melodie. Jak říká úryvek textu, je velká škoda, že „se lidé otočili zády“ k tomuhle vystoupení a nedorazili do klubu v hojnějším počtu. Ti, co byli ale na místě, nenechali opět kapelu ve ‘štychu‘ a užívali si to podobně jako v předchozím případě. Nálada byla vážně bezvadná a nijak ji nenarušila ani poněkud úsměvná situace. Během skladby Cisza (ticho) se kromě bicích ponořily do ticha všechny nástroje a zpěv. Problém byl ale během pár vteřin vyřešen a mohlo se vesele pokračovat s loňskou Join The Mod. Svým pojetím docela stadionová záležitost, která si vyloženě žádala ‘přidat se k davu‘. Ale bylo určitě fajn přidat se i k těmhle metalovým sympaťákům, či doslova metalové rodince, která se bavila pod pódiem. Jako sladkou odměnu dostala za svou podporu jeden legendární kousek – Holy Diver od božského Dia. Jeden z fanoušků dokonce prohlásil, že Sebastianova prezentace slavného hitu byla lepší než originál, s čímž ale samotný frontman skromně nesouhlasil. Ale zvládl to nadmíru dobře.

Skromnost ale nechyběla celé kapele, i když by s přihlédnutím na dosažené úspěchy měla nárok na nějaké hvězdné manýry. Sláva jim ale evidentně do hlavy nestoupla a byli opravdu vděční za každou reakci. Tak nějak si je pamatuji z prvního setkání – pohodová parta, která miluje živé hraní a je jí celkem jedno, jestli hraje pro vyprodaný sál, nebo jen pro pár srdcařů. A ti se bavili i s postaršími Glory For The Fools nebo In The Nest Of Serpents z debutu Livinʼ In The Past. V závěru dostal prostor opět novější repertoár – pěkně propracovaná Perpetual Burning, trochu ‘rozvážná‘, ale patřičně tvrdá Hitting The Wall či opět silně melodická Canʼt Stop The Rain. V samotném závěru se pak vrátili skladbou Liberty až k EP We Are Not The Same (2012) a téměř tak završili svůj skvěle odehraný set. A protože to mezi kapelou a hrstkou fans bezvadně jiskřilo, dočkali se všichni ještě coverového přídavku. Tím se stal další legendární kousek Wasted Years, tentokrát od Iron Maiden, a nutno podotknout, že pěvecký (ale i muzikantský) souboj s originálem to byl naprosto vyrovnaný. Je docela možné, že právě Iron Maiden byli pro kapelu nějakým inspiračním odrazovým můstkem, když začínala, a jisté stopy tam jsou cítit dodnes. Nic to ale nemění na faktu, že se jedná o skvělou partu vynikajících a pohodových muzikantů, která tomu umí dát i vlastní ksicht, který dokáže posluchače pořádně chytit a zabavit na delší dobu.

Tím bylo vlastně řečeno vše, i když ne tak docela, neboť i po doznění posledních tónů zůstaly kapely v klubu a věnovaly se družné debatě se svými příznivci. Průser to tedy nakonec nebyl, tedy hlavně ze strany účinkujících, protože obě spřátelené kapely to daly s velkým přehledem, na pohodu a bez nějaké známky zklamání nad dnešní návštěvou. I všichni přítomní, kteří ten den do klubu dorazili, byli maximálně spokojení a po celou dobu si to užívali pěkně na nohou, dokonce i ‘princezna‘ za barem.