Billy F. Gibbons se představil se svým bandem The BFG’s v O2 universu

26. června 2023, Praha, O2 universum

Text: Luboš Hnát
Foto: Jiří Rogl

Americký kytarista a zpěvák Billy F. Gibbons je nejvíce znám coby člen věhlasných ZZ Top, se kterými u nás už několikrát koncertoval. Letos poprvé přivezl svou sólovou partu The BFGʼs, s níž vystoupil v pražské hale O2 universum.

Role předkapely se zhostili domácí FLAMENGO REUNION SESSION. Ti se na pódiu objevili úderem osmé hodiny. Pro své vystoupení dostali vyměřeno třicet minut. Kromě jedné předělávky (Lennonovy I Am The Walrus, kterou zahráli v úpravě od Spooky Tooth) do něj vybrali skladby pocházející z desky Kuře v hodinkách (1972). Nechyběly takové pecky jako Rám příštích obrazů, Stále dál, Doky, vlaky, hlad a boty a závěr obstarala titulní Kuře v hodinkách. Skupina, tak jak je jejím zvykem, podala výborný výkon. Jen škoda, že tou dobou byla v sále zaplněna asi polovina míst.

Čas pro hlavní hvězdu nadešel přesně v devět hodin. Kapela THE BFG’S hraje, stejně jako ZZ Top, v triu. Kromě principála Gibbonse (kytara) jsou v sestavě ještě levoruký baskytarista Austin Hanks a bubeník John Douglas, který dříve působil v Aerosmith. Jako první přišla na řadu klasika od ZZ Top Give Me All Your Lovinʼ z alba Eliminator (1983). Z repertoáru domovské kapely čerpal Gibbons možná až příliš často. Původních písní od The BFG’s zaznělo překvapivě málo, jednou z nich byla More-More-More z předloňské řadovky Hardware. Naopak celkem často skupina sázela na coververze. Například Beer Drinkers & Hell Raisers, kterou svého času předělali Mötorhead: písničku Lemmyho smečka nahrála na desku Beer Drinkers (1982). Nechyběla ani Hendrixova Foxy Lady. Protože většina haly byla uzpůsobena k sezení, rozjížděla se atmosféra pozvolna.

Skupina nepředváděla žádnou strhující show, ale to vůbec nevadilo, protože muzika sama o sobě šlapala skvěle. Volná místa se přece jen z větší části zaplnila, ale vyprodáno nebylo. Publikum po každé písničce bouřlivě aplaudovalo: nejhlasitější bylo, když se dočkalo některé známé pecky, jako je třeba letitá Sharp Dressed Man. Naopak úplnou novinkou byla The Devil Is Red. Milovníky ortodoxního blues potěšila téměř sedmiminutová Blue Jean Blues a také Brown Sugar (neplést se stejnojmenným hitem od The Rolling Stones). Aniž by to kdo tušil, večer se nachýlil ke svému závěru. Poslední položkou na playlistu byla hodně natažená La Grange. Když se kapela začala loučit s publikem, očekával jsem, že dojde ještě na přídavek. Byl jsem ale nemile překvapen, když se z beden s posledními tóny La Grange ozvala reprodukovaná hudba a muzikanti zmizeli v zákulisí.

Koncert trval pouze osmdesát minut, což vzhledem k vysoké ceně lístku bylo málo. Fanoušci by si za své peníze zasloužili několik písní navíc.