Pantera – Vzkříšení ohněm

12. června 2023, Praha, O2 arena

Text: Viktor Loukota
Foto: Jiří Rogl

Když se v r. 1981 v texaském Arlingtonu začala klubat čtyřčlenná formace Pantera, nikomu tenkrát nedocházelo, jakou způsobí na metalové scéně pohromu. Zásadní změnu provedl až zpěvák Phil Anselmo, který se k triu Rex Brown (baskytara), Dimebag Darrell (kytara) a Vinnie Paul (bicí) přidal až na čtvrtém albu Power Metal (1988) a kolektivně se dohodli, že je čas na radikální řez. Změna loga, image, stylu i producenta vedla ke kýženému úspěchu s následným stěžejním albem Cowboys From Hell (1990), které je dodnes považováno za průkopníka groove metalu, z něhož se později zvedla celá nová vlna kapel dominujících v 90. letech. Tento subžánr byl hudebními médii často označován jedním slovem a jejich charakteristický styl se stal šablonou, která vytvořila svou vlastní osu. Někdo by si mohl troufnout říct, že definovali 90. léta stejně jako jejich rivalové ze Seattlu, jejichž vláda jakožto novodobých králů nové vlny amerického metalu se nedlouho po skončení zmíněné dekády uchýlila ke konci. Hudební rozdíly a další faktory způsobily, že se tato ikonická čtveřice rozpadla a za svou řekněme dvaadvacetiletou kariéru stihla natočit devět alb a poprvé i naposledy se u nás ukázala 9. 6. 1998 po boku znovuobnovených Black Sabbath, Helloween a Coal Chamber v rámci festivalu Ozzfest na atletickém stadionu Slavia.

S odstupem času se to dá považovat za zázrak a to, že je to prakticky skoro na den přesně po 25 letech, je náhodou další. Po interních neshodách to tedy v r. 2003 ukončili a každý se vydal svou cestou. Půlka tam a půlka tam. Bratři Abbottové si založili Damageplan a R. Brown s P. Anselmem zase pro změnu Down. Co osud nechtěl, 8. 12. 2004 však potkala metalovou komunitu zdrcující zpráva. Kytarista Dimebag Darrell byl zastřelen na pódiu při vystoupení s Damageplan. Tím byl budoucí osud Pantery nadobro zpečetěn. Jeho bratr a spoluhráč na bicí Vinnie Paul se z tragédie, kterou sám na vlastní oči zažil, sebral a založil si v r. 2006 hutné Hellyeah. S těmi fungoval do r. 2018 a po dokončení bicích partů pro nové album Welcome Home byl 22. 6. 2018 doma nalezen mrtev. Příčinou bylo selhání nemocného srdce. To nás vede až k současnosti, kdy byl minulý rok v médiích oznámen comeback legendy, ovšem v obměněné sestavě. V této inkarnaci se kytary ujal dlouholetý spolucestovatel Zakk Wylde (Ozzy Osbourne, Pride & Glory, Black Label Society) a na židličku k bicím usedl také velice blízký kamarád Charlie Benante (Anthrax). Výbornou to volbu pražský koncert pouze potvrdil a věřte, že nenechali nikoho chladným. Zda si to přejete označit jako shledání dvou přeživších členů kapely nebo poctu, je už na vás. K tomu přidejte nevyhnutelný humbuk či hmatatelnou houževnatost a rázem z toho máte výslednou rovnici prezentovanou ve světovém měřítku.

Do role předskokana nebyli jen tak náhodně pasováni energičtí ELEGANT WEAPONS, protože na jejich debut Horns For A Halo přispěl svou baskytarou právě momentální člen headlinerů Rex Brown (Rebel Meets Rebel, Kill Devil Hill). Seskupení okolo kytaristy Richieho Faulknera (Judas Priest) a zpěváka Ronnieho Romera (Rainbow, Sunstorm, Lords Of Black, The Ferrymen, MSG) doplnili pro koncertování bubeník Christopher Williams (Accept) místo Scotta Travise (Judas Priest, Fight, Racer X), který sice debut nahrál, ale kvůli zaneprázdnění nemohl vyrazit na šňůru, a místo R. Browna (Pantera, Down) se baskytary zhostil ‘entwistlovský‘ Davey Rimmer (Uriah Heep). S nepolevující vervou nahodili svůj set se svižnou Do Or Die a zatím teprve plnící se hala začala nasávat intenzivnější vibrace. Rozchodit ztuhlé bytosti se pokusili s Dead Man Walking, ale nakonec slepý vedl slepého v Blind Leading The Blind. Bariéru mezi publikem prolomila až zemitější Horns For A Halo, na niž navázali zcela zbytečným coverem Lights Out od legendárních UFO. Z reproduktorů se valilo prasečí chrochtání a špinavá Dirty Pig otevřela vrátka chlívku pro hořkou tečku Bitter Pill. Pokud sečtete obstojné muzikantství, solidní repertoár, trému a to, že se jednalo o vůbec první veřejné živé vystoupení takřka vzápětí po vydání debutu, dostanete se i přesto na hranici plusových hodnot. Nutno zde zkonstatovat, že to mohlo dopadnout podstatně hůře a v tomto případě až na samplované sbory docela zabodovali.

Krátká zvuková zkouška a nahoru začala stoupat opona s gigantickým transparentem hlavních tahounů večera. PANTERA je v podstatě mýtus, který se po celou dobu své existence stal proslulým svým ostrým zvukem a nekompromisním postojem vůči jakémukoliv zaprodávání se trendům. Proto tak úměrně se vzrůstem její slávy vzrůstala i brutalita její tvorby. Přirozeně už to nikdy nebude stejné jako předtím, dokonce ani s párem ostřílených profesionálů se srovnatelným stupněm hudební gravitace, ale co na tom vlastně sejde. Přejděme z pozice pozorovatele na vtipný úvod složený ze sestřihu z domácího vulgárního videa z let rozkvětu plného archivních záběrů z dob eskapád a megabrutálních večírků. To vše odsunovalo časovou osu směrem do minulosti. Samozřejmě trefně doprovázené údernou hudební kulisou Regular People (Conceit), jen aby se neřeklo. Prvním opravdovým nátěrem na vysoké úrovni po pádu opony se stal až kaskádovitý moloch A New Level, jenž zvedl nečekané davové šílenství. Gejzíry kouře clonily obzor další velkohubé Mouth For War, v jejímž konci zpěvák zmínil bratry Abbottovy, aby na ně lidé mysleli a ponechali je ve svých srdcích. Síla sluchového krveprolití Strenght Beyond Strenght se valila z reproduktorů extrémně blízko originálu s výjimkou bahnitějšího, disharmonického kytarového sóla vikinga Zakka Wyldea. Za skandování haly si zpěvák Phil Anselmo neodpustil pár otázek na publikum ve smyslu, kdo je už viděl a kdo vidí poprvé. Při zjištění, že to poprvé převažovalo, byl nadšen a označil skupinu za novou krev. Dále uvedl masivní Becoming, kterou ke konci okořenili příměsí Throes Of Rejection. Zpívejte, jestli to znáte, protože I’m Broken, opět s dovětkem By Demons Be Driven, kdy plameny začaly grilovat zadní část pódia jako v pekle.

Styčným bodem a metronomem hry se stal bubeník Charlie Benante, který odvedl obzvláště příkladnou práci při napodobování charakteristických beatů Vinnieho Paula, přičemž na všechny z basových bubnů zíraly obrázky obou bratrů Abbottových. Za většinového skandování se poděkovalo za přízeň a turbína Suicide Note Pt. II vyčistila kouřový opar nad vařícím se kotlem. Nechte mě aspoň chvilku o samotě aneb 5 Minutes Alone, kdy si u konce P. Anselmo doslova vyždímal hlasivky. Za odměnu dostal z davu triko na památku. Arena se zabarvila do modra a na pokyn začal Z. Wylde vybrnkávat ústřední melodii z bestiální This Love, kdy zpočátku Anselmův unavený projev vystřídala dávkovaná riffová řežba Yesterday Don’t Mean Shit. Obdobně raženou Fucking Hostile předcházel malý proslov o garanci, že tuto skladbu všichni slyšeli již několikrát, a představení dvou nováčků v týmu. Plameny šlehaly do výšky a arena se zahalila do tmy. Nadešel čas pro malou video vsuvku Cemetery Gates jako další tribute padlým bratrům. Rozbouřené vlny uklidnila hypnotická a vynikající Planet Caravan od Black Sabbath, taktéž doprovázená vzpomínkovou video projekcí. Blyštivé kytarové sólo nakonec a opět komunikace s obecenstvem. V divadelním aspektu tentokrát došlo na hypotetickou otázku, zdalipak by se všichni šli na ně znovu podívat, pokud by se vrátili. Zdálo se, že ohlas byl veliký, takže příchod klíčové Walk byl zcela namístě. To už se zvedla i sedící sekce a plocha na stání se proměnila v býčí zápasy. Z neznámého důvodu se na jevišti objevilo také dítě, které se spolu s kapelou snažilo povzbudit již tak nabuzený dav nadšenců. Zbytečné, ale proč ne. Dominantní nástup Domination s ocasem Hollow jim vylepšilo drsnou reputaci a v zatracení je pak uvedla definující Cowboys From Hell.

Nesmlouvavá ukázka excelentní hry s pyrotechnickým dovršením a rozloučení se s arenou. Rozdaly se suvenýry, hromadný úklon a hurá na přídavek. Výběr byl dán ze dvou hlubších zářezů. Dle ohlasu se pak vybíralo. Vyhrála druhá jmenovaná War Nerve před jedničkou Use My Third Arm, a to právem. Při rutinním masakrování, kdy neúnavný Anselmo štěkal z posledních sil jako přiškrcený buldok na vodítku, jasně vyplouvalo na povrch, jak moc se jeho někdejší hlasový fond vyrážející dech krutě ohobloval. Chraplavé deklamace a ostře úsečné frázování se v jeho podání střídaly s vypjatou fistulí, která tomuto rodákovi z Louisiany doslova vyždímala plíce. Zachycenou živelnost vystřídalo kamarádské poplácání po zádech po dobře odvedené práci a až na nedůstojně zakončený set, v němž Anselmo nejprve falešně odzpíval úryvek ze Stairway To Heaven a poté upustil mikrofon na zem, se zdálo být všechno relativně v pořádku. Prakticky neopodstatněné chování nebylo na místě a trocha respektu místo arogance by neuškodila. Srdečná řeč se tedy nekonala. Poté se všichni sebrali a zmizeli z dohledu.

Být, či nebýt. Hrát, či nehrát. Z kariérního hlediska to byl určitě dobrý tah, protože jako jednotlivci hrají více méně po klubech a tohle byla jedinečná příležitost se opět zviditelnit a oslovit širší publikum dychtící po nostalgii. Lidé tomu šli samozřejmě naproti a staří zabijáci trendů takřka dokonale kvůli tomu zrenovovali svůj původní zvuk a produkci. Jejich zabijácký set byl naprosto excelentní ukázkou metalové neústupnosti. Pravdou je, že svou silou jsou stále schopni doslova převálcovat dýchavičné pelichající souputníky a po téměř dvaceti letech po oficiálním rozpadu stále slušně šlapou na plyn. Nicméně vždy byli invenčně napřed, přestože v posledních letech kariéry nevykazovali moc velký pokrok. Myšleno tím bortící se poslední hurá Reinventing The Steel (2000), které alespoň naznačilo východisko, a tím byl už bohužel jenom rozpad. Velký třesk se tak nekonal a původní reunion zhatil bolestivý osud. Originálního výsledku se už pravděpodobně nikdy kvůli okolnostem nedočkáme, ale pravidla jsou nyní jasně daná. Nejen díky mnohaleté tvrdé práci, ale také díky životní volbě nechat za sebou vše, co jí do té doby svazovalo ruce, se s čistým štítem vydali cestou nových zítřků. Hvězdy se spojily a s nimi i příslib věrné pocty jejich věčnému odkazu.

Elegant Weapons setlist: Do Or Die, Dead Man Walking, Blind Leading The Blind, Horns For A Halo, Lights Out (UFO cover), Dirty Pig, Bitter Pill

Pantera setlist: A New Level, Mouth For War, Strength Beyond Strength, Becoming / Throes Of Rejection (outro), I’m Broken / By Demons Be Driven (outro), Suicide Note Pt. II, 5 Minutes Alone, This Love, Yesterday Don’t Mean Shit, Fucking Hostile, Cemetery Gates (video), Planet Caravan (Black Sabbath cover), Walk, Domination / Hollow, Cowboys From Hell, War Nerve