Prague Rocks – Letňanský karneval hříchů

2. června 2023, Praha, Letiště Letňany

Text: Viktor Loukota
Foto: Jiří Rogl

Jak se již stalo tradicí ‘mini‘ festivalu Prague Rocks, opět byly sezvány formace ať už zvučných, nebo ne zrovna mainstreamových jmen ke společnému koncertování pod jednou střechou a pod jedním sluncem. Pražské Letňany se staly proslulým hostitelem těchto radovánek, jak už svým prostranstvím, tak i svojí dostupností. U těchto akcí se dá předpokládat účast v řádech desetitisíců, a ani pro tentokrát tomu nebylo jinak. Jakmile projdete přístupovou branou do areálu, pocítíte na vlastní kůži, jak moc hudba spojuje rozdílné kultury a typy lidí. Není se čemu divit. Takhle to funguje od pradávna a zřejmě ještě nějaký čas to tak fungovat bude. I právě proto, že základna obdivovatelů si je vědoma faktu, že tohle se s největší pravděpodobností u nás již opakovat nebude. Mimořádná opatření přijata nebyla, obří produkce vypadala dobře nejen pro oko fotografů a jeviště, normálně umístěné na jednom konci pole, bylo k dispozici pro všechny skupiny stejně. Snadný pohyb v celém prostoru znamenal, že se zde na rozdíly v popularitě nehraje.

Po lehkém časovém posunu oproti původnímu harmonogramu zahajovali akci švédští ECLIPSE, kteří nejsou na hardrockové scéně žádnými nováčky. Fungují již od r. 1999 a pod křídly mají zatím 8 studiových alb. Jsou jednou z mála kapel, kterým se podařilo přivést svůj melodický hard rock ovlivněný 80. lety k masám. Nyní jsou zpět na turné spolu s brzkým vydáním svého devátého studiového alba s příznačným názvem Megalomanium. Grandiózní zvuk zůstal nepozměněn a plány mají určitě veliké. Svou část odstartovali s Roses On Your Grave a bez zbytečných proslovů pokračovali přes další energické hymny Saturday Night (Hallelujah) či líbivou Run For Cover až k novince The Hardest Part Is Losing You, před kterou frontman a producent Erik Mårtensson (Ammunition, Nordic Union, W.E.T.) pozdravil publikum a vyznal se z lásky ke vzorům, před jakými dnes předskakují. Poté odložil kytaru a rozběhl se po pódiu v Runaways. Dobrodružná The Dowfall Of Eden spolu s kytarovou ‘mezisprškou‘ Black Rain doplnila zpěvná Never Look Back. Poděkování příznivcům všech věkových kategorií, a ze zatím posledního Wired zazněla pak už jenom Twilight, aby ji vystřídala jejich nejúspěšnější singlovka Viva La Victoria z průlomového Paradigm z r. 2019. Za potlesku a outra Battlegrounds vyběhli na okraj prodlouženého mola rozloučit se a vyfotit. Stručně řečeno i přesto, navzdory nedostatku koncertování, dokázali v posledních letech pokračovat ve své cestě s radostným výrazem, a přitom neusnuli na vavřínech. Plusem pro ně byl čas navíc, což byla necelá hodina, protože australští Wolfmother byli na poslední chvíli nuceni z logistických důvodů vystoupení zrušit.

Vylepšená přestavba, obohacená o světelné prvky navíc, a další přípravy na druhou hvězdu večera. Asi není tajemstvím, že hlavním tahákem a záchranou návštěvnosti celé této akce byl s největší pravděpodobností teplický KABÁT. U nás se těší dosti velké oblibě a čísla mluví jasně. Na rovinu se kapela nebojí sem tam lehce zariskovat a hledá i jiné cesty, jak se ukázat v tvrdších hymnických polohách podložených melodickým riffem, který vrací vzpomínky posluchačům napříč generacemi. Po počátečním intru vyběhli Banditi di Praga na pódium a pokračovali dál v pekelném válení sudů až do lesa, kde Rumcajs miloval Manku. Potom se sešli Dole v dole, když je pak uviděla Bára tančící Western Boogie. Posléze se k ní připojili Raci v práci a Malá dáma včetně El Presidento. Nahlas na ně zavolali Go satane go a dali si všichni Bum bum tequilla. U toho samozřejmě nechyběla Nesmrtelná teta, kdy v Corrida už čekali žízniví Burlaci, ze kterých tentokrát čišela jen naprostá Pohoda. Kabát převzal spolehlivý model, kdy míň je víc. Každý tam ví, kde má své místo, a kope za tým, nikoliv sólově. Dalšími okamžitě rozpoznatelnými atributy je nenucenost a hra pro radost, která rozpálí davy užívající si vystoupení kapely. Stručně řečeno, Kabát zůstal svůj a to je zaručený recept na úspěch. Co byste vlastně očekávali od kluků z garáže, co si jenom splnili svůj sen. Pokora a skromnost. Pepa Vojtek a spol. znovu naživo ukázali, proč se stali jednou z nejrozpoznatelnějších českých formací s jedinečným smyslem pro humor. Ten když se v jejich případě obalí do hrubšího hudebního kabátu, je kouzlo hudební alchymie na světě.

Ring se uvolnil a z železné klece do něj byli vpuštěni britští DEF LEPPARD, aby se již poněkolikáté ve své šestačtyřicetileté kariéře pokusili získat české publikum na svou stranu. Vezměte si, co chcete! Take What You Want a Letʼs Get Rocked jen tak v úvodu a pak rovnou do zvířecí říše s Animal. Lehce odměřeně, ale pořád lidsky. Všichni vystylovaní dle vlastních potřeb ohlásili návrat do r. 1983 k albu Pyromania s Foolinʼ. Sehranost a elegance šla ruku v ruce, a pokračovali o krok dál s Armageddon It s vkusným závěrečným sólováním kytaristy P. Collena. Zpěvák J. Elliott si nejprve udělal malou reklamku na novinkové Drastic Symphonies, načež v zápětí zazněla pěkně naglamovaná Kick z posledního počinu Diamond Star Halos. Balada Love Bites se řadí k vrcholům jejich kariéry a k vrcholům tohoto žánru vůbec. Harmonická souhra kytaristů P. Collena a V. Campbella byla ukázková a použití baskytarových pedálů, které nohou pro dokreslení zvuku ovládal R. Savage, atmosféru jenom zvýraznilo. Sliby chyby. Euforická Promises dynamicky proletěla vzduchem jako stíhačka nad areálem, kdy rychlému nasazení v této části vystoupení krapet přidrželo uzdu to, když se na prodlouženém molu sešla rada moudrých v poloakustické vložce This Guitar. Představení členů komise působilo spíše jako módní přehlídka gentlemanů než jako divoká rocková show, ale elegance měla evidentně přednost. Jak harmonické. Pak už zůstalo ve hře jenom duo Elliott / Savage, kteří dobrnkali křehkou baladu When Love And Hate Collide, samozřejmě v ořezané verzi, až do samotného konce.

Odpočítávání začalo pro další raketovou Rocket, kdy došlo i na lámání srdcí s bolestnou Bringinʼ On A Heartbreak. Na tu tradičně navázal instrumentální poklad Switch 625, kdy měl zpěvák J. Elliott chvilku pro sebe, kdežto naopak bubeník R. Allen si tam ke konci vystřihl svoje sólo, aby to pak ve čtyřech zase vítězoslavně zakončili. Tak zase do práce. Nesměla chybět opěvovaná Hysteria ze stejnojmenného kasovního trháku z r. 1987, kdy byly cítit elektrizující paprsky protínající obecenstvo, jež bylo ke konci zapojeno do prodlouženého sborového popěvku. Ještě trošku pocukrovat s Pour Some Sugar On Me a opět návrat k stěžejnímu pilíři Pyromania, a to hned dvakrát. Rock Of Ages je hymnou napříč generacemi, její refrén se nesl letňanskou plání jako obří mrak až do oblak a pak už jen cvaky cvak Photograph, v jejímž průběhu kytarista P. Collen promítal skrze malou kamerku na krku kytary své akrobatické pohyby prstů po hmatníku. Velké ovace s rozloučením, jak se sluší a patří. Sheffieldští Def Leppard vsadili na jistotu a během jejich segmentu se mírně řečeno neodehrávalo nic dramatického. Všechno tak akorát pro nadšení, lehce zředěné občasným nezájmem těch, kteří tam čekali výhradně na závěrečné Mötley Crüe.

Přicházela noc a to byl přesně ten čas, kdy se pod rouškou tmy většinou dějí nekalé věci. Američtí delikventi MÖTLEY CRÜE, kteří po úvodní videoprojekci, kde slibovali, že budoucnost je naše, strategicky obsadili pódium působící dojmem apokalyptického bojiště a nekompromisně rozpoutali peklo hned v prvních tónech divoké Wildside. Zdálo se, že dav bzučel nakažlivým vzrušením a samotní muzikanti spolu se dvěma doprovodnými tanečnicemi si svůj nástup jednoznačně vychutnávali. Jejich proslulá živelnost bořila mýty o stáří a čtveřice harcovníků, jakými jsou Vince Neil (zpěv), Nikki Sixx (baskytara), Tommy Lee (bicí) plus John 5 jakožto benjamínek na postu kytaristy, který po 42 letech nahradil ze zdravotních důvodů jedinečného Micka Marse. Odstup satane neboli kultovní, leč modernější verze Shout At The Devil s trochou vylepšení ke konci, kde byl použit výňatek z The Immigrant Song od vzdušných Led Zeppelin. V tomto bodě se zdáli být namotivováni k nadprůměrnému výkonu podpořenému všemi druhy mimohudebních aspektů. Velká plátna byla plná klišé z dávné doby, která vyvolávala nostalgii v těch, kteří tam byli, a fascinaci pro ty, kteří to nezažili. Mluvíme o rané Too Fast For Love s pěkně syrovým až punkovým základem.

Další vizuální stimulace přišla s pohlednými tanečnicemi (v tomto případě Bailey Swift a Hannah Sutton), které byly oblečeny jako femme fatales včerejška a svíjely se do rytmu ležérní Donʼt Go Away Mad (Just Go Away). Zde se zčásti začaly projevovat hlasové indispozice zpěváka V. Neila, jemuž to v polovině skladby docela solidně tónově i rytmicky ujíždělo. Inu, co můžete očekávat od Saints Of Los Angeles. Bylo hůř. Ironicky starší rychlejší věci jim šly o poznání lépe, nevyjímaje nabušenou Live Wire, kde se John 5 blýsknul se svojí oblíbenou blikající kytarou. Přehlídka hitů pokračovala. Looks That Kill opět se sexy taneční vložkou a John 5 tentokrát s neonově blikající zubní protézou. Kam ten chlap na to jen chodí. Kapela neztrácela páru a při The Dirt (Est. 1981) rozplivala kolem sebe špínu toho nejhrubšího zrna. Zde bylo evidentní využití playbacku zejména u vokálů a sborů. Co naplat. Pak už ale nakráčel baskytarista a leader N. Sixx s českou vlajkou na okraj prodlouženého pódia a podotkl, že to přece jenom nakonec zvládli a že se na toto vystoupení již nějaký čas těšili. Pozval také při té příležitosti k sobě nahoru mladou fanynku, pochválil jí šátek na čele, přátelsky ji objal a udělali si společné selfie. Ještě dodal, že při všem respektu to byla chaotická, divoká, hanlivá, návyková jízda a v životě by nechtěl stát nikde jinde než před pražským obecenstvem. Načež přislíbil, že pracují ve studiu na nové muzice, se kterou se hodlají vrátit, a jestli budeme ochotní je přivítat zpět. To je přece samozřejmostí; a rovnou následně předal štafetu kytaristovi Johnu 5, který už dostal v kapele přezdívku ‘The Wizard‘. A právem. Dechberoucí sólíčko, při němž ladně dráždil stupnici nahoru a dolů s pozoruhodnou rychlostí, bylo jen částečnou ukázkou toho, čeho je tento hráč v podstatě schopen. Kolektivně zde najeli na medley složené z repertoáru jejich hrdinů a oblíbenců. Jmenovitě Gary Glitter (Rock And Roll Part 2), Brownsville Station (Smokinʼ In The Boys Room), The Beatles (Helter Skelter), Sex Pistols (Anarchy In The U. K.) a The Ramones (Blitzkrieg Bop). Z toho všeho skupina vycházela už ve svých začátcích a byla to jasná pocta, která čitelně ovlivnila jejich nezaměnitelný styl.

Stačilo lapnout po dechu a o slovo se nyní přihlásil chuligán Tommy Lee, který jako vždy v dobrém rozmaru začal hledat v publiku poprsí. No a hádejte, jak pochodil. Dostal jeden dámský pár v podprsence a jeden pánský pár bez podprsenky. Prsa bída, tak aspoň tedy ještě požádal o osvětlení z mobilních telefonů před domovskou Home Sweet Home, kdy usedl za oplechované piano na molu, aby byl ve chvilce doplněn o zbytek posádky. Upřímnost vystřídala ďábelská Dr. Feelgood ze stejnojmenného alba z r. 1989, jehož úspěch je tenkrát katapultoval až na vrchol amerického žebříčku Billboard. Ať už díky správné konstelaci hvězd, nebo nově nabyté střízlivosti; těžko s odstupem času říct. Nicméně to tehdy prostě zapadalo dokonale do sebe. Stejně jako ona obliba v ženách, kterou barvitě popisovala Same Olʼ Situation (S.O.S.), kdy zpěvák V. Neil dokonce i sem tam rutinně zavadil o kytaru, aby se neřeklo. Z logického důvodu zaznělo burácení motorů a striptýzová hymna Girls, Girls, Girls si to za doprovodu obou tanečnic suverénně napochodovala až k publiku. Do vzduchu vylétly dvě obří nafukovací sochy a situace se v podstatě odprezentovala sama. S Johnem 5 na palubě získala společnost Mötley Crüe jak přesnost, tak mobilitu. Kytarový tón à la cirkulárka zde byl replikován k dokonalosti a sóla získala na preciznosti a čistotě, kterou naleznete na jejich nahrávkách. V záři reflektorů N. Sixx burcoval dav, aby uvedl živočišnou Primal Scream, a pojďme to tam pořádně naposledy napumpovat. Netradiční start Kickstart My Heart, kdy kromě snímače použil John 5 také klasický smyčec, působil jako adrenalinová injekce pumpující novou mízu do uhasínajících srdcí. Působivé velké finále, jak se sluší a patří. „Velmi děkujeme, milujeme vás a vrátíme se!“ Dle reakcí a přikyvování obecenstva, jež reagovalo hlasitým potleskem na každý zahraný kousek, se tady jistojistě zadařilo.

Nakonec se ukázalo, že to byla show, která dokázala něco nabídnout a zaujmout většinu posluchačů. Počínaje Eclipse, kteří byli v sedmém nebi, nebo Kabátem, který dokonce sám potvrdil, že taková nabídka se neodmítá. Def Leppard, kteří hrají v neměnné sestavě od r. 1992 (Joe Elliott – zpěv, Phil Collen – kytara, Vivian Campbell – kytara, Rick Savage – baskytara a Rick Allen – bicí), odvedli podobný výkon jako naposledy v pražské O2 areně (17. 6. 2019), ovšem o něco sterilnější, avšak s lepším zvukem a novým materiálem v setlistu. I když komunikace není silnou stránkou britských diplomatů, oproti Mötley Crüe jim to nikdo nemá za zlé. Prostě jiný kraj, jiný mrav. Def Leppard jsou úsporní slovy a předávají své poselství prostřednictvím hudby, provedené na zdánlivě jiné bázi, ovšem však s milimetrovou přesností. Ve skutečnosti se zdálo, že veškerý pohyb kolem pódia, tváře i mimika byly dopředu nacvičeny, a vše působilo na oko dokonale a krajně neorganicky. Nicméně jejich super výkon byl více méně očekávaný. No a darebáci Mötley Crüe? Ti už se nezmění. Sem tam v náročnějších pasážích si pomůžou moderními technologiemi a odkroutí si, co mají. Soudě dle přístupu je to pořád naplňuje, a ještě aby ne. Zájem o ně je stále veliký a mladší generace po zhlédnutí biografické pohádky The Dirt si očividně našla nový terč. Současné evropské turné Def Leppard společně s Mötley Crüe je jakousi odnoží jejich úspěšné The Stadium Tour, ve které obě kapely, spolu s Poison a Joan Jett & The Blackhearts, vyprodaly stadiony po celé Severní Americe. Obě veteránské kapely i nadále produkují kvalitní koncerty, kterým nechybí drive a napětí, což je tedy úctyhodné a postupem času bude čím dál tím více ojedinělé. Nic totiž není věčné, a proto je potřeba si toho vážit.

Eclipse setlist: Roses On Your Grave, Saturday Night (Hallelujah), Run For Cover, The Hardest Part Is Losing You, Runaways, The Downfall Of Eden, Black Rain, Never Look Back, Twilight, Viva La Victoria

Kabát setlist: Banditi di Praga, V pekle sudy válej, Rumcajs miloval Manku, Dole v dole, Bára, Western boogie, Raci v práci (s.r.o.), Malá dáma, El Presidento, Go satane go, Bum bum tequilla, Nesmrtelná teta, Corrida, Burlaci, Žízeň, Pohoda

Def Leppard setlist: Take What You Want, Letʼs Get Rocked, Animal, Foolinʼ, Armageddon It, Kick, Love Bites, Promises, This Guitar, When Love And Hate Collide, Rocket, Bringinʼ On The Heartbreak, Switch 625, drum solo, Hysteria, Pour Some Sugar On Me, Rock Of Ages, Photograph

Mötley Crüe setlist: Wild Side, Shout At The Devil, Too Fast For Love, Donʼt Go Away Mad (Just Go Away), Saints Of Los Angeles, Live Wire, Looks That Kill, The Dirt (Est. 1981), medley: Rock And Roll Part 2 / Smokinʼ In The Boys Room / Helter Skelter / Anarchy In The U. K. / Blitzkrieg Bop, Home Sweet Home, / Terror ʼN Tinseltown (T.N.T.) / Dr. Feelgood, Same Olʼ Situation (S.O.S.), Girls, Girls, Girls, Primal Scream, Kickstart My Heart