Slezskoostravský hrad po roce opět dobyli okovaní rockeři

3. června 2023, Ostrava, Slezskoostravský hrad

Text: Jiří Olszar
Foto: Jiří Olszar

Zdá se to jako včera, kdy se poprvé sešli příznivci rocku a metalu v areálu Staré kuželny v Ostravě, kde se uskutečnil vůbec první ročník Slezskoostravského Rock-Festu. Už čtvrtý ročník festivalu se ale přenesl do dnes již tradičních prostor Slezskoostravského hradu, kde se letos sešli fanoušci už pojedenácté, celkově tedy popatnácté. A co víc si mohli pořadatelé k oslavě půlkulatého výročí přát než perfektní počasí, skvělé kapely a areál plný spokojených návštěvníků. To vše se prakticky beze zbytku vyplnilo, ale pojďme se na letošní hudební dobývání hradu podívat pěkně popořádku.

Pořadatelé už měli poměrně dlouho vše nalajnované, co se hudebního programu týče, a tak to vypadalo už předem na tradičně pestrý rock/metalový večírek. Bohužel na poslední chvíli odvolala svou účast brněnská Tezaura, které se krátce před SORFESTem ‘rozbil‘ baskytarista. Pořadatelé ale měli rychlou náhradu hned po ruce, neboť kluci z kapely ANIMAL ROCK tradičně s festivalem pomáhají. Na scénu, tedy přímo na Nádvoří stage, naskočili sice v trochu okleštěné sestavě (bez druhé kytary) a vlastně i bez pořádné zkoušky, ale vůbec se toho nebáli a dávali to hodně na pohodu v klasicky rockovém, místy i punkovém duchu. Sázeli především na své fláky z poslední desky MMXXII, takže nechyběla například pohodová Tak trochu má, Není čas na krok zpátky nebo cajdák Dávno. Areál se už ze startu slušně zaplnil, ale k pódiu se zatím odvážilo jen pár fanoušků. Zbytek návštěvníků dával sbohem žízni, a tak jim Animal Rock poslali aspoň na dálku vlastní, stylově komponovanou hitovku Dejme sbohem žízni. A s další hitově laděnou věcí Holka od vedle se skupina se všemi rozloučila.

S hracím časem naložily kapely různě. Některé jej vyčerpaly do mrtě, jiné daly prostor návštěvníkům k osvěžení a pohodlnému přesunu na druhou scénu, jako právě ‘animální rockeři‘. Fanoušci se tak nemuseli hnát jako stádo buvolů, ale na Aréna stage si došli pěkně v klídku. Jak už bylo řečeno, pořadatelé opět dbali především na žánrovou pestrost, a co se týče power metalu, sáhli do žebříčku kvality hodně vysoko, a to hned dvakrát. Prvním žánrovým želízkem v ohni byli RIMORTIS, kteří v posledních letech doznali jisté personální proměny. Od roku 2020 je ale sestava stabilní a jak bylo i zde možné vidět a slyšet, pěkně si to sedlo a ze všech členů bylo cítit zapálení pro věc. V loňském roce vydali nové album Věčnost živlů, a tak hned zkraje zazněla například úvodní Strážce zámků, která příjemně rozehřála už početnější kotel pod pódiem, podobně jako třeba postarší Deset kroků zpět. Rimortis si tak mohli hrát nejen s publikem, ale třeba i se životem. Novinková Hra se životem se opravdu povedla a slušně rezonovala i u ostravských fans. Nejvíce ale samozřejmě zafungovala prastará Zvony fantazie. Ta bude ozdobou setlistu vždy, i když budou stránky knihy stářím znavené. Už tak dobře rozjeté vystoupení skupina ještě okořenila zajímavým hostem. Tím nebyl nikdo jiný než vynikající zpěvačka Viktorie Surmøvá (Metal Factory, Rosa Nocturna, Surma ad.). Skvěle si ‘pohrála‘ se zpěvákem Jardou Bartošem v duetech Rimortis II a Třináctá komnata. Tahle malá ďáblice pěkně oživila finále koncertu, přestože živelnost a energie vystoupení nijak nechyběla.

Na Nádvoří stagi už ale byl připraven další účinkující. S ostravskými SKRAT se už příznivci festivalu setkali předloni, ti ostatní skupinu možná znají jako bývalé působiště bubeníka a herce Norberta Lichého. V dnešní době je kapela napůl omlazená a jak sama uvádí, hraje zejména poctivý big beat. Zpěvák a klávesista – mj. také herec – Michal Sedláček doplnil ‘palivo‘ a mohlo se jít na věc. Během vystoupení bylo slyšet, že nejen big beatem jsou Skrat živi. Do jejich stylu se tu a tam vmísily prvky blues, funku, hard rocku i progresivního rocku. Přestože jejich muzika zněla poněkud staromilsky, s tím bohatším hudebním kořením ale chutnala velice dobře a nejen samotné muzikanty hodně bavila. Z vlastního repertoáru vytáhli již osvědčené songy, jako například Hladobol nebo Pyroman. V závěru pak zavzpomínali na loni zesnulého Michala Ambrože jeho skvělou a nesmrtelnou peckou Máma, táta, mimochodem slušně interpretovanou.

Mámy si šly dát různej alkohol a tátové hodně vostrej rock’n’roll, respektive atmosferický groove/gothic metal v podání slovenských APRIL WEEPS. Tohle temné komando bylo docela nepřehlédnutelné. Na pódiu se totiž sešlo hned sedm hudebníků včetně tajemné zpívající nymfy Marty a vokálního ‘Kazisvěta‘ Norberta Fricka. Jejich muzika se opírala především o gothic a doom metal, který často proťalo i kruté deathmetalové ostří. Celé to mělo krásně temnou atmosféru, které by stoprocentně slušel spíše večerní čas. Tma, na nebi úplněk, v dáli vyjící vlci, to vše by do sebe krásně zapadalo. Kontinuitu příběhů nenarušovaly žádné komentáře účinkujících. Až po nějakých dvaceti minutách zpívající dvojice pozdravila přítomné fanoušky a prozradila, že loni vydali nové album Cataclastic, ze kterého nejvíce čerpali. Jinak ale na jazyku nic dalšího neměli a co měli na srdci, to řekli svým vystoupením. Fanoušci si to užívali tak nějak vnitřně a k výbuchům nadšení docházelo většinou až mezi skladbami.

Areál už mezitím praskal ve švech. A aby taky ne, když na návštěvníky čekali mladí, krásní a odvážní chlapci. Přímo ze Zkurvené zkušebny sem dorazili legendární punkoví ‘rokenrolníci‘ VISACÍ ZÁMEK a všechny hned uvedli do svého Punkovýho království. Čas je zřejmě jen relativní pojem. Stejnojmenná (předposlední) deska je na světě už 8 let, kapela 41 a samotní muzikanti mají řekněme něco málo přes ‘padesát‘. Stejně to ale pětice ‘dobytků‘ dávala s takovou energií, jako když v roce 1982 začínali. Hlavní slovo měl tradičně principál Jan ‘Hony‘ Haubert. Jeho hlášky by vydaly na samostatnou reportáž, ale některé byly vážně hodně trefné. Před Nestojí mi uvedl, proč mu vlastně nestojí. Pohled na politické kandidátky je prostě dokonalý spouštěč impotence. Nestálo to ale moc ani fanouškům – tedy tradiční číra. Visáči mají prostě univerzální publikum, a ať s čírem nebo bez, parádně si to všichni užívali. Při Dezinformační explozi ‘Hony‘ polemizoval nad inteligencí umělé inteligence. Zatím je asi fakt hodně ‘umělá‘, když vyhodnotila jako nejznámějšího člena kapely Mejlu Hlavsu. Nejlepší je si všechno vypočítat a ověřit osobně, takže věřme, že je jim opravdu Padesát, což je pro ženy údajně nejpřitažlivější věk, protože jsou všichni na vrcholu fyzických, a hlavně finančních sil. Fanoušci si užívali nejen skvěle odvázanou muziku, ale mohli si i zasoutěžit. Frontman totiž slíbil, že kdo přinese nejvíce klíštěcích skalpů, dostane od kytaristy ‘Pixieho‘ Známku punku. Vše už se ale schylovalo k velkému finále. Na řadu tak přišla nejslavnější píseň všech dob Traktor a jako po dobrém (i špatném) sexu si ještě zapálili cigarety značky Start. Cigára vykouřena, bránice polechtána, a tak se mohlo jít na další chod.

Na Aréna stagi se už poměrně přiostřilo. Něco pro medvědy a medvědice přijelo zahrát tříčlenné komando ČAD ze Slovenska. Těm ale také nechybí smysl pro humor, a tak frontman Pišta Vandal hned na úvod prozradil, že se skupina potýkala s ‘chrípočkou‘ a třeba baskytaristovi se táhly z nosu sople jako plášť princezny Krasomily. ‘Plášť‘ naštěstí zůstal doma, a tak mohla začít trojice vagabundů sypat do všech přítomných svůj nekompromisní thrash metal. Hned v úvodu dostaly prostor novější songy, jako například Dostal som od otca sekeru, Ludia smrdia nebo V meste sú medvede připomínající zatím poslední řadovku Medvede. Jak dále Pišta uvedl, neměli připravený setlist, a tak tahali skladby doslova jako zajíce z klobouku. A tahali z něj velmi dobře – V krku krv, Loď bláznov, Sekery a buzogáne, Štvaná zver… Pak doslova urvali dveře od hajzlu s flákem Železný mejdan, jímž vzdávali hold kapelám jako Root, Törr, Debustrol nebo Arakain, které v 90. letech formovaly jejich hudební směr. Slova nadšeného Pišty „A Debustrol, ten tu do piči hrá“ asi nepotřebují další komentář. A pánové z Debustrolu si to vyslechli přímo z první ruky. Rozdivočelí fanoušci vytvořili menší mosh pit a za odměnu ještě dostali další skvělé kloboukové vály Bastard a Ťažký kov.

Při návratu na nádvoří bylo zřejmé, že se publikum poněkud proměnilo. Lidé byli různě ozdobeni omotanými hajzlpapíry a v rukou třímali záchodové štětky. Bylo tedy jasné, že se na pódiu objeví trochu jiný oddíl, než bylo doposud možné vidět. Goregrindoví GUTALAX v tom ale měli jasno. Zpěvák Martin ‘Maty‘ Matoušek hned v úvodu upřesnil, oč vlastně půjde: „Hrajeme hudbu o hovně.“ Tím bylo řečeno vše a cestu k fanouškům tak měli jasně ‘nalejnovanou‘. Čtveřice ‘posradatelných‘ se posilnila chlebem namazaným hnisem z vředu a začala vytahovat pěkně mazlavé hnusy ze své zatím poslední vyhloubené žumpy The Shitpendables. Texty se neřešily, respektive žádné nebyly, ale náladu a podmanivou atmosféru určovaly především libozvučné názvy skladeb. Z aktuálního alba nechyběly například Nosím místo ponožky kousek svojí předkožky, Poopcorn, Vaginapocalypse nebo Shitbusters. Ty vkusně prokládali starší řídkou romantickou nadílkou jako Šoustání prdele za slunné neděle, Robocock či Total Rectal. V pauzách, které byly mnohdy delší než samotné skladby, nezapomněli připomenout, že právě se slovenskými Čad vyrazili na turné. To bude asi hodně veselá jízda. A veselo bylo i v ostravském kotli, kde se vytvořil už o poznání větší mosh pit a ve finále došlo i na wall of death. Jako třešničku na hovně ještě přidali klasiku Toi Toi Story a v brumendu z filmu Jestli se rozzlobíme, budeme zlí si do mikrofonu zabrumlal i kytarista Tomáš ‘Kojas‘ Anderle, ovšem zcela jiným otvorem než Bud Spencer v původní verzi. Nakonec si ale zazpívali přece jen všichni s dětskou Strejda Donald. Tím se kapela s nadšeným publikem rozloučila a popřála všem hezký zbytek soboty, i když v duchu už určitě myslela na slunnou neděli.

Pokračování SORFESTu bylo více než bezvadné. Do arény se vřítili thrashmetaloví gladiátoři DEBUSTROL, kteří dost možná časy starověkého Říma pamatují. Vždyť na světě jsou už hezkou řádku let. Už tradiční otvírák Trendshit odstartoval nejen ostravský koncert, ale i letní verzi aktuální Vraždící propaganda tour. A pořádná vražda to byla i zde. Aby taky ne, když úkol zněl jasně: Vyhlazení! Banda kolem frontmana Kolinsse toho moc nenakecala a vše, co chtěla říct, říkala hlavně muzikou. K festivalové vstupence dostali fans i vstupenku do ráje s Umučenou. V kotli už to pořádně vřelo, a pokud si Debustrol mysleli, že Všichni chcípnou, byli pěkně vedle. A nepomohly ani rány do tváře Kladivem, tohle byla prostě Válka bez vítěze. A příznivci kapely srdnatě bojovali v dalším mosh pitu, přesně takhle vypadal Svět co zatočí s tebou. Tohle bylo prostě peklo a modlení nemělo smysl. Nikdo nebyl spasen a kdo podal Protest, toho nekompromisně semlel Masoterian a Kolinss jej pro jistotu ještě ‘pohladil‘ motorovkou. Od poslední desky Válka (Zakuklenci) se přenesli až do pravěku. Bez Antikrista a Údolí Hádu, kde opět došlo k wall of death, by to prostě nešlo. Duše pak spočinula v extázi ve Vyznání smrti a do mozku se zakousla myšlenka, že tohle byla prostě skvělá jízda, která bude jistě pokračovat na právě probíhající tour.

S posledním smrtícím úderem se začalo pomalu stmívat, a tak se mohli fanoušci těšit na první večerní koncert, který zaujal nejen samotnou muzikou, ale i světelně vizuálními efekty. Ostatně DOGA má svá vystoupení vždy patřičně ‘barevná‘ a vymazlená. Hned od začátku bylo jasné, že na tuhle letitou partu se těšilo nejvíce lidí. Vše, co mělo nohy a ruce, se nahrnulo před pódium i na ochozy hradu. Izzi a spol. hned zapojili AC/DC proudy, protože Dobrej chlap snese i nějaký ten kopanec. Frontman ani nestačil vyhrnout sukni a už po něm šly holky ʻvychrtlé i obézní, hluchoněmé i porézníʻ (Jdou po mně). Asi se ale není čemu divit, když o sobě tvrdil Jsem trochu divnej. To už se ale přidali i kluci či tátové od rodin, zapojili ruce i hlasivky, nasadili ruksaky a vyrazili směr Beskydy, aby viděli jak Laně jdou ztemnělou pasekou. Izzi mimochodem připomněl, že právě letos slaví kapela 35 let, a nezapomněl dodat, že mu v té době bylo 5 let?! Jestli takhle kecá Od soumraku do úsvitu, tak si s ním jeho blízcí teda hezky užijí. Na pravěk navázali hned první hitovkou Nejsi nevinná, která vyšla na debutové desce před rovnými 30 lety. Aktuální dění pak připomněli skladbou Route 66, na kterou se letos v říjnu vrátí. Mezi fanoušky opět začaly lítat hajzlpapíry. Že by se vrátili Gutalax? Ale ne. Jejich smrad už vyvanul jak vůně z luk. To si jen Doga dávala to svoje Já se na to… Kapela vyčerpala svůj čas beze zbytku. Zbytečně se v závěru nevykecávala ani neodešla z pódia a rovnou dala dva přídavky. Popojedem a Poletuju, kdy si rozdováděné publikum ještě pohrálo s balonky – samozřejmě těmi poletujícími –, byly bezva tečkou za tímhle povedeným večírkem, kde nikdo nic neřešil a chlapi prostě jen tančili.

Noc byla sice ještě mladá, ale trochu se přece jen ochladilo a následující LAUTR to později na svém Facebooku okomentovali slovy, že zde byla zima jak v tulení vagíně. To ale nic neměnilo na tom, že dokázali svou hard & heavy muzikou všechny pěkně rozehřát – fanoušků zde i přes pokročilou hodinu zůstalo pořád hodně. Lautr se letos smířili s peklem, respektive tedy vydali nové album S peklem smířený, ovšem samotný set odstartovali přesně podle minulé desky Půlnoční anděl skladbami Prachy a Ještě dýchám. Novinku připomněli hned vzápětí s kousky Sám se sebou smířený či Projdi bludištěm. Když se z bludiště vymotali, frontman Jožin Hladký zatím jen neoficiálně představil členy kapely jako čtyři Slezany a jednoho Hanáka (kytarista Jakub Šťastný), který v jednom kuse žere šišky s mákem, a proto nabral tolik energie. Energie ale nechyběla celé kapele, přestože někteří členové toho již hodně pamatují. A publikum ta energická show evidentně bavila. Jak ostatně uvedl na stránkách samotný frontman, je docela jedno, jestli hraješ thrash, death, power nebo old school hard & heavy. Lidi to prostě musí bavit, což se zde jen potvrdilo, a za projevenou přízeň tak dostali jeden legendární bonus – Born To Be Wild od Steppenwolf, samozřejmě s patřičnou ‘lautří‘ úpravou. Jinak byl celý setlist v čistě vlastní autorské režii.

Do festivalové skládanky už chyběl jen poslední dílek. A když už bylo naznačeno, že co se týče power metalu, vytáhli pořadatelé z této stáje hned dva silné koně, naplnění tohoto rčení přišlo právě s posledním účinkujícím. SALAMANDRA je prostě jistota, na kterou se dobře sází. Loni se jim podařilo vydat opravdu výbornou desku Opus Bohemica a hned zkraje dali třeba dobře šlapající Mannequins. Kapela byla evidentně dobře naladěná, takže na pódiu nestály jen nějaké ‘figuríny‘, ale dobře se pohybující těleso. Bylo moc fajn vidět, že se do pohybu dal i kytarista Pavel Novotný, který poměrně často hrával koncerty jen vsedě. Zpěvák Tomáš Hradil se snažil vždy nějak uvést jednotlivé skladby, jako třeba parádně našlapanou The Soul Of The Wolf, ale bubeník Jirka Gadula byl po muzice doslova hladový jako vlk a svou dělostřeleckou palbou nekompromisně uťal to, co měl frontman na srdci. Za trest jej proto hodil přímo mezi nelítostné gladiátory s krásně epickou Imperatus. Stupnice teploměru se pomalu blížila k deseti stupňům, což byl ten pravý čas k zapálení pořádné pochodně. Metal Flames zafungovala na zahřátí velice dobře. Kola času běžela až příliš rychle a tikání hodin bylo nemilosrdné jako tekuté písky, takže přišel čas se rozloučit. A Salamandra to využila velice chytře. Festivalovou hymnou Masters Of Rock se nejen rozloučila, ale zároveň všechny pozvala na další akci, kde se s fanoušky ráda uvidí.

Metalové plameny dohořely, nádvoří i aréna osiřely, padlí hrdinové byli vyneseni. A pořadatelé si mohou odškrtnout pravděpodobně nejlepší ročník. Účast byla patrně rekordní, kapely byly velmi dobře ‘namíchané‘ a jak bylo evidentní, k maximální spokojenosti stačili jen domácí a slovenští účinkující. Organizace byla přímo profesionální, nikde nedošlo k časovému skluzu a vše proběhlo bez problému. Velkou pochvalu zaslouží i zvukaři, kteří dali všem kapelám takový zvuk, který přesně potřebovaly, což u podobně žánrově ‘roztáhlých‘ akcí nebývá vždycky zvykem. Nezbývá tedy než se těšit, že v podobném trendu bude SORFEST probíhat i v dalších letech. Ten příští se uskuteční v tradičním termínu 1. června 2024.