Whitesnake se v Praze loučili. Na poslední cestu je vyprovodili ikoničtí Europe

14. června 2022, O2 universum, Praha

Text: Viktor Loukota
Foto: Jiří Rogl

Každá cesta někde končí. Příběh původně ryze anglických Whitesnake se v podstatě datuje k r. 1977, kdy se nejdříve zpěvák David Coverdale snažil po pádu Deep Purple postavit co nejrychleji na vlastní nohy a na to konto prakticky hned po explozi mateřské lodi vydal své první sólové album Whitesnake, jehož název pak v r. 1978 logicky adaptoval na samotnou, nově zrozenou kapelu. Tyto řekněme nové začátky byly velice produktivní a v jednom roce stačil natočit hned dvě alba. Společně s prvně jmenovaným také Northwinds, které, ač bylo nahráno v r. 1977, však bylo vydáno až o rok později. Pak konečně následovalo oficiálně první regulérní Trouble pod novou hlavičkou, a tím mohly trable takříkajíc začít. Inu, každá sranda něco stojí, a tak nyní po takřka 45 letech, 13 studiových albech, z nichž zatím posledním přírůstkem jest Flesh & Blood z r. 2019, náš pan DC dospěl k názoru, že je čas si naposledy sbalit kufry a vydat se na avizované The Farewell Tour (mj. při této příležitosti právě vyšel remasterovaný a částečně předělaný výběr Greatest Hits MMXXII), aby si dal ještě jednu cestu kolem světa a po návratu pověsil s hrdostí a pýchou svůj mikrofon na hřebík. Je to pochopitelné, ale o to víc tomu jen ne a ne doopravdy věřit. U něj člověk zkrátka nikdy neví…

Anglické rockové legendy Whitesnake pro změnu dorazily do Prahy jako hlavní hvězdy, tentokrát s podporou ikonických EUROPE, kteří úderem osmé odpálili vystoupení s hutnou a houpavou Walk The Earth ze zatím poslední eponymní desky z r. 2017. Ti, kteří se stále drali do haly s pocitem, že se nebude začínat na čas, byli na omylu. Sál se začínal plnit a plnit. Sympatický a stále zachovalý frontman Joey Tempest prohodil úvodní pozdrav v češtině a publikum si takticky či prakticky již na začátku tímto gestem zaháčkoval. Jasně čitelná Rock The Night rozparádila noční večírek a v duchu starých dobrých časů se pokračovalo i se Scream Of Anger z předprůlomového alba Wings Of Tomorrow (r. 1984). Efektivní zpomalení přinesla až balada Carrie, kterou publikum doprovázelo jednohlasnými sbory. Na svou si přišel i novější materiál Last Look At Eden s dramatickým až orchestrálním feelingem a též nikterak zajímavá Hole In My Pocket.

Ovšem velikým překvapením bylo zařazení hned čtyř skladeb z nedoceněného a bohužel slavným předchůdcem zastíněného alba Out Of This World z r. 1988, na kterém se ironicky stávající a původní kytarista John Norum nepodílel, protože v té době po neshodách odešel a rozjížděl sólovou kariéru někde jinde. Ze stejného ranku byla tedy také prezentována Sign Of The Times, novější ztvárnění starší Open Your Heart, kdy Tempest odehrál akustickou část kytarových partů, tažná Ready Or Not a v neposlední řadě klávesami přepychově protkaná Superstitious s až gospelovým nádechem, kde se nenuceně připojilo i pozitivně naladěné obecenstvo. Podáno s respektem a důvěryhodností. Ještě navrch trochu indiánské Cherokee a pak došlo na nevyhnutelné odpočítávání. Náležitá pocta The Final Countdown jako sázka na jistotu, aby se nešlo domů s prázdnou.

Nestárnoucí Joey Tempest klasicky protáčel stojan od mikrofonu jako za té nejslavnější éry, házel úsměvy a očividně si i přes krátký set vystoupení se svými letitými spoluhráči užíval. To, že baskytarista John Levén, klávesista Mic Michaeli a bubeník Ian Haugland se nikterak na pódiu nezvýrazňují a více méně si každý dělají náležitě to své, se ví, ale o to větší pozornost na sebe logicky strhává sehrané duo Tempest/Norum. Škoda, že jejich kolektivní segment nebyl delší, aby mohli více prohloubit pouto s publikem, ale i tak to byla poctivě odvedená práce. Prakticky jednoduché a chvílemi až zbytečně ponuré osvětlení také nepůsobilo příliš jako životabudič, spíše jako hra na schovávanou, ale i přesto se jim dostalo patřičně vřelého, zaslouženého potlesku. Večer hardrockových hymen a vesměs nostalgických vzpomínek byl v plném proudu a teď se už jen vyčkávalo na příchod hadího krále.

Po bezvadném předkrmu přišel hlavní chod v podobě tentokrát sedmihlavé saně jménem WHITESNAKE. Tahle nikdy ne moc stabilní hadí rodinka se nedávno rozrostla i o pár nových přírůstků. Do nové sestavy, vedle hlavního zpěváka a konzistentního leadera Davida Coverdalea, naprosto skvělého bubeníka Tommyho Aldridge (Black Oak Arkansas, Pat Travers, Gary Moore, Ozzy Osbourne, Vinnie Moore, M.A.R.S., House Of Lords, Manic Eden, Patrick Rondat, John Sykes, Thin Lizzy,Ted Nugent, Iconic), kytaristy Reba Beache (Winger, Alice Cooper, Dokken, Black Swan), druhého kytaristy Joela Hoekstry (Night Ranger, Trans-Siberian Orchestra, Iconic) a klávesisty Michele Luppiho (Vision Divine, Secret Sphere), přibyla sympatická irská baskytaristka Tanya OʼCallaghan (Adler’s Appetite, Dee Snider, Puscifer a mj. první členka v historii skupiny) a chorvatská omladina Dino Jelusick (Animal Drive, Dirty Shirley, Trans-Siberian Orchestra) jako doprovodný zpěvák a klávesista.

Po podání nové infuze ze sebe udělali Whitesnake vůbec poprvé ve své historii septet a to ukazuje, jak dynamickou kapelou jsou a jak se věci mohou i nadále měnit či překvapovat po více než čtyřech dekádách. Při zahajující Bad Boys, kdy si hned v úvodu Coverdale pořádně zavyl do měsíčního svitu, bylo všem jasno. Kytarista Joel Hoekstra měl pro tento večer nelehký úkol, a to pokrýt kytarové party svého kolegy Reba Beache, který, jak bylo hned v úvodu koncertu pro jistotu zmíněno, ulehl na hotelovém pokoji a nebyl schopen nastoupit do práce. Upřímně řečeno, Joel Hoekstra se všeho zhostil s čirou radostí a bez sebemenšího zaváhání. Tato výjimečná sestava hudebníků hrála s jistotou a vysokými hráčskými schopnostmi, a přestože si čas, bohužel, vybral svou daň na Coverdaleově neuvěřitelném hlase, stále se na pódiu kolébal jako zlý chlapec, bouchal svým mikrofonním stojanem o pódium do rytmu a hecoval dav.

Ihned poté se vklouzlo do Slide It In a Coverdale svými gesty naznačoval, o čem je tady vlastně řeč. Zde byla hlasová podpora Dina Jelusicka již znatelnější, ale ku prospěchu obou stran. Kolegyně Love Ain’t No Stranger se nesla v podobném duchu a absenci rytmických kytar pro změnu pokryly dvoje klávesy. V rozkvětu světel, jež se trefovala do nálady a rytmu okamžiku, šlo cítit uvolněnost a absolutní radost ze hry. Konkrétní a řekněme novinková Hey You (You Make Me Rock) lehce zaostávala kvůli pěveckému výkonu, a zapojení záchranných vokálů (lepší než z playbacku) nebylo ani tak jisté přiznání porážky, ale spíše nejpragmatičtější možný krok pro to, jak oslavit poslední hurá bez problémů. Bez vokální podpory nabízené novým chorvatským rekrutem by byl rozdíl od originálu zřejmě znatelnější. Tady šlo jen o to, udržet si melodii a nespadnout s tónem hlasu ještě o oktávu níže. To by asi nikdo nechtěl.

Všichni, kteří si stěžují na průměrnější výkon jednoho z největších bluesrockových frontmanů vůbec, musí zohlednit jeho léta a to, že problém s hlasivkami ho svazuje již od 80. let. Stačí se obklopit spolehlivou partou, a všechno jde hnedka lépe. Proto pěkně pomalu a zlehka se tleskalo do rytmu v bluesové Slow Anʼ Easy s pořádným slidem anebo ještě něžněji s pradávnou Ainʼt No Love In The Heart Of The City, kdy si k tomu dokonce zapěla celá Praha obklopená onou hřejivou září reflektorů. Neoblomná Fool For Your Loving nastolila řád pro instrumentální vsuvky jak kytarové, tak klávesové, aby se všichni pěkně vyřádili. Další podaný pohár slziček smíchaných s deštěm chutnal sice trpce, ale svou silou a vášní díky skvělé spolupráci mezinárodně uznávaných najatých es si udržel konzistenci ve správných hodnotách. Zde je hlavně řeč o nestárnoucí bubenické legendě, jakou je Tommy Aldridge, který ve svých 71 letech předvádí učebnicovou hru, jak ovládat svůj um nejen paličkami, ale i holýma rukama. Kdy naposledy bylo tohle na současné scéně k vidění a slyšení? Věc zde neznámá.

Očitým svědkem toho, jak tato rocková instituce vykreslovala slavný obraz své slavné minulosti, bylo akorát zírající publikum. Bubenické sólo navázalo jako vsuvka na rozehranou Cryinʼ In The Rain, aby pak Coverdale představil své najaté hráče. S otázkou na Prahu, zdali je stále ještě městem lásky, rozehráli karty s baladou Is This Love, kde nepostradatelné klávesy zakrývalo věrné kytarové sólo. Coverdale rozfoukával polibky do dívčích řad a nechával na sebe strhnout patřičnou pozornost. Přišel čas rozdávat a brát. Give Me All Your Love z nejslavnějšího Serpens Albus (1987), podaná ve vší počestnosti, rozproudila unavené hlavy a neúnavně se valila kupředu jako stádo divokých koní. Loajální příznivci kapely v tu ránu ožili a tleskáním do rytmu podpořili tuto klasiku. A zase v tom lítáme. Here I Go Again s emotivním začátkem a závěrečným jamem na molu pódia byla okrasou, ale delikatesou se ovšem stala až úplňková Still Of The Night aneb to nejlepší a nejnáročnější si necháme raději na konec. V epickém přechodu skladby nastal částečně hypnotický okamžik a Coverdale se v transu naprosto oddal své personě herce, zpěváka a baviče v jednom. To zkrátka nikdy neomrzí, ale kdo vrátí ty roky zpět?

Pokud někdo očekával notně dokonalé finále zářivé kariéry, tady ho měl mít. Svět v plamenech a purpurová replika Burn vypálila do srdcí diváků hadí emblém pro jednou a provždy. Jak to začalo, tak to musí také skončit. Ohnivá jízda, klávesové duely a nesmrtelné riffy. Hala naposledy vstala z popela, za senzačního potlesku se sedmero uklonilo a Coverdale prohlásil památnou větu: „Buďte v bezpečí, buďte šťastní a nedovolte, aby vás někdo děsil!“ Pak už jenom doznívala z reproduktorů památná We Wish You Well a každý se spokojeně vydal svou vlastní cestou.

Ti, kteří znají Whitesnake, jsou zvyklí na vysoký standard; a co týče hlasových schopností, tento chlapík v minulosti předvedl tisíce jedinečných vystoupení a za to mu nepochybně patří uznání, respekt a velká dávka dobré vůle. Naprosto zaslouženě se stále drží na špičce ledovce a tak už to zůstane. Bez ohledu na věk a jakékoli opotřebení těch dříve nedotknutelných hlasivek mistr Coverdale nezaručuje nic jiného než neošizenou kvalitu – a pochybovače ať vezme čert. Takřka pět dekád neochvějné oddanosti tomuto náročnému řemeslu je důkazem skvěle odvedené práce skutečného titána žánru. Za to vše vděčíme jen díky jeho nesmírné vytrvalosti. Bez té to vskutku nejde. Není zapotřebí monstrózní produkce a pomocných efektů v případě, když máte hudebně co nabídnout. Doufejme, že se nejedná o onu slibovanou labutí píseň a tento pradávný příběh bude i nadále pokračovat, kam jeho osud káže.

Whitesnake setlist:
Bad Boys, Slide It In, Love Ainʼt No Stranger, Hey You (You Make Me Rock), Slow Anʼ Easy, Ainʼt No Love In The Heart Of The City (Bobby Bland cover), Fool For Your Loving, guitar & keyboard solos, Crying In The Rain, drum solo, Is This Love, Give Me All Your Love, Here I Go Again, Still Of The Night, Burn (Deep Purple cover)

Europe setlist:
Walk The Earth, Rock The Night, Scream Of Anger, Carrie, Last Look At Eden, Sign Of The Times, Hole In My Pocket, Open Your Heart, Ready Or Not, Superstitious, Cherokee, The Final Countdown