Vesele strašidelná show Ghost a spol.

24. dubna 2022, Praha, O2 arena

Text: Eva Houšková
Foto: Jiří Rogl

Švédská ʻduchařskáʻ partička se k nám po třech letech vrátila v rámci Imperatour ke svému aktuálnímu albu Impera. Deska vyšla letos v březnu a sklidila pochvalné ohlasy recenzentů i fanoušků. Už na přelomu ledna a února kapela vyrazila na americkou část tour, kde jí předskakovali Volbeat, a od začátku dubna pokračuje ve svém tažení po Evropě, na němž ji doprovázejí hned dvě kapely, Twin Temple a Uncle Acid & The Deadbeats. V jeho rámci zavítala 24. dubna do pražské O2 areny.

U vchodu sice kvůli obvyklým bezpečnostním prohlídkám strávím docela dlouhou dobu, v útrobách haly však není lidí tolik, kolik bych čekala. A i když je pódium posunuto hlouběji do plochy, žádná velká tlačenice tu není a ani místa k sezení zdaleka nejsou zaplněná. Přicházím právě včas, světla už jsou zhasnutá a na pódium nastupuje kapela TWIN TEMPLE. Jejich osobitou složkou je saxofon, za jehož tónů přichází ústřední dvojice, již tvoří manželský pár – zpěvačka Alexandra a kytarista Zachary Jamesovi. Alexandra s vysoko vyčesaným drdolem (být ještě o kousek vyšší, mohl by směle konkurovat Marge Simpsonové) a černém plášti s rudým obráceným křížem – stejný má i Zachary na zádech své košile – zahajuje černou mši. V jejich textech se to jen hemží satanismem, okultismem, ale i sexem a dalšími tématy, ale pokud byste čekali, že hrají brutální black metal či něco podobného, byli byste překvapeni. Twin Temple totiž preferují mnohem klasičtější žánry, jako je rockʼnʼroll nebo doo-wop, a svůj styl sami nazývají satanic doo-wop. Muzika a obsah tak působí zajímavým kontrastem. Alexandra hned povzbuzuje fanoušky k opakování pronášených rituálních slov, a ti se nenechají dlouho pobízet. A tak tu zní zvláštní směsice, když například skladba Sex Magick lehce připomíná táborákovou Dajánu (respektive Dianu Paula Anky), Letʼs Have A Satanic Orgy a Satanʼs Woman jsou rokenroly z 50. let šmrnclé tangem či cha-cha. Iʼm Wicked mi zase evokuje gangsterskou kapelu z baru ve filmu Čtyři vraždy stačí, drahoušku – pokud by ovšem uměla hrát; což Twin Temple umí. Během koncertu Alexandra rozdá fanouškům pod pódiem několik rudých růží a při poslední skladbě In Nox, což je pro změnu totální psychedelie, předvedou manželé temný rituál. Alexandra drží v rukou velký kalich, jehož obsah jakoby vypije, a Zachary obrácený kříž, jejž poté zabodne do kalichu. To už se kapela pomalu loučí, manželé se ještě obejmou, přičemž Zachary naznačí upíří polibek na Alexandřině krku. Pak už jen nahází trsátka do lidí, a protože čas jim vyměřený vypršel, opouštějí pódium.

O přestávce vyjdu nahoru, protože u spodního baru jsou docela fronty, posadím se ke stolku a popíjím předražený, leč lahodný veltlín z plastového kelímku. A jak tak popíjím a přemýšlím, najednou zjistím, že v sále už se překvapivě asi o deset minut dřív, než jsem předpokládala, začalo hrát. Tak honem zpátky dolů na plochu, kde na modrozeleně nasvíceném pódiu hrají UNCLE ACID & THE DEADBEATS další song. Kapela na rozdíl od Twin Temple (i Ghost) kašle na nějaké pódiové atrakce. Muzikanti se plně věnují hraní a prakticky po celou dobu jejich setu je scéna zahalená v temnotě, kdy jednotlivé hudebníky nasvěcují střídavě modrozelená světla – a s tím si vystačí do konce hraní. Jejich hudba místy dost připomíná Black Sabbath, respektive Black Sabbath křížené s dalšími kapelami ze 70. let; ostatně zpěvák má barvu hlasu trochu podobnou Ozzymu, ačkoliv do výšek ho pustí asi jen jednou. Většina skladeb je ve středním tempu, ale naživo vyznívají dost energicky. Z pódia znějí například Shockwave City s hutným spodkem, lehce melancholická 13 Candles, pomalejší teskná Pusher Man, rytmem bicích indiánský rituál trochu evokující Ritual Knife, končící kytarovým sólem, či třeba posmutněle veselá (fakt se to nevylučuje) Iʼll Cut You Down. ʻStrýčkovéʻ se rozloučí songem Melody Lane, který kytarista zahájí vybrnkáním úvodního motivu skladby Paint In Black od Rolling Stones. Hned nato se ale přivalí houpavá a hutná smršť, náznak úvodní melodie se pak ještě částečně objevuje v refrénu a závěr songu pěkně vygraduje, a jejich set tím končí. Nastává poslední přestávka před headlinerem dnešního večera, a tak vyrážím opět nahoru dát si pro změnu kávu.

Tentokrát stihnu dorazit na plochu včas. Lidí je tu už sice o něco víc, ale zdaleka ne tolik, kolik bych čekala, ani místa na sezení nejsou všechna zaplněná, což je na jednu stranu škoda, ale zase se tu dá celkem dobře dostat na slušné místo. Stoupnu si opět tam, co předtím, protože odtud bylo docela dobře vidět na stage a taky zvuk byl ok. Celé pódium zatím halí jako opona obří bílá plachta a z reproduktorů zní jakási sakrální hudba. Headlineři mají začít přesně ve 21.00, takže kolem deváté už fanoušci začínají být lehce netrpěliví a začnou kapelu vyvolávat – a skoro hned nato světla v hale zhasnou, do nastalé tmy zní intro, plachta letí k zemi a s úvodní pomalou instrumentálkou Imperium na pódium nastupují GHOST. Jejich charakteristickým rysem jsou silné melodie, které vzdáleným způsobem mohou evokovat tvorbu též švédské skupiny ABBA – ostatně sám Tobias v jednom rozhovoru nijak neskrýval, že ABBA je jednou z jeho nejoblíbenějších kapel vůbec. Ovšem schopnost takové melodie psát má prostě v sobě. Dalším atributem je jejich pódiová show s různými frontmanovými převleky (popisovat všechny i jen z dnešního večera by zabralo pěkných pár řádků navíc) a různými legráckami anonymních členů kapely nazývaných Nameless Ghouls, tedy ʻbezejmenní ghúlovéʻ. Ti mají letos nové masky, ty čertovské vyměnili za jakési kulaté přilby doplněné hadicemi. Jsou prý inspirované Star Wars; mně ale spíš připomínají součást potápěčského skafandru z kapitána Nema. Téměř okamžitě mě ale zaskočí příšerný zvuk. Jak je to možné, aby hlavní kapela zněla hůř než předkapely? Údery bicích mi duní v hrudi v úplně jiném rytmu než moje srdce, což není vůbec nic příjemného, a jen stěží v tom rumrajchu rozpoznám melodii Kaisarion. Lidi přesto hned začnou tleskat do jejího svižného rytmu a já raději opouštím svůj flek a vydám se hledat místo, kde by bylo poslouchatelněji – zamířím před mix pult, protože kde už by měl taky být zvuk lepší. Při následující Rats to ani tady není ještě úplně ono, ale zdá se, že někde musí být místa s lepším zvukem, protože lidi v sále na kapelu skvěle reagují a refrén zpívají sborem. Zvuk se naštěstí postupně začne lepšit, i kytarové sólo už zní dobře. Rozhodnu se tady radši zůstat, i když při své ʻnížceʻ toho z pódia už moc nevidím; ovšem za lepší poslech to stojí.

Další pecku From The Pinnacle To The Pit rozjíždí baskytara a já jen tiše doufám, že to dnes nebude „long way down“, jak se v ní zpívá. Světelná show jede naplno, součástí songu je kytarové sólo jednoho z ghúlů a skladba končí hlasitým výbuchem, až se fakt leknu. Frontman Tobias Forge se svým charakteristickým ʻlebkoidnímʻ make-upem se pak přivítá s fanoušky, bohužel mu kvůli zahuhlanému zvuku moc nerozumím, ale brzy nato už se zvuk konečně dostává do normálu. Přichází další věc z novinkové desky Impera, téměř něžná Mary On A Cross. Zní skoro až vesele a rozhoupává dav, v jejím závěru modře nasvícený Tobias ještě jednou sám zopakuje refrén „Mary on a cross“ a nastane tma. Do ní pomalu začínají hrát ʻkostelníʻ varhany, pak se přidá kytarista z levé strany pódia, pohrává si s tóny a lidi ho odměňují potleskem i řevem. Po chvíli se přidává další ghúl s kytarou, v rámci písně pak dochází k pomyslnému kytarovému duelu, dokud jeden z nich nezvítězí a nevyhodí svého soka z jeho piedestalu – instrumentální Devil Church je tak díky kytarové show prodloužená o několik minut. A rovnou se přechází do úvodního riffu jedné z mých nejoblíbenějších Cyrice. Ta je celá nasvícená rudými světly a Tobias má nyní na rukávech svého kabátce něco jako netopýří křídla. Je to mrazivě temné, prostě pecka, a v tu chvíli se mi vybaví dokonalá atmosféra z jejich koncertu ve Wackenu před asi třemi lety, kterou tehdy úžasně dotvářel měsíc v úplňku…

Ale zpátky na plochu O2 areny. Do opět setmělého sálu zní zasloužený bouřlivý potlesk, pak se na středu pódia zjeví několika reflektory nasvícený Tobias a uvede další skladbu, šlapající Hunterʼs Moon, v live provedení mnohem tvrdší než na desce. To se ostatně dá říct o většině živých skladeb, i následující Faith, která je hodně hutná. Tobias vybízí fanoušky, aby refrén zpívali s ním, což oni ochotně činí. Spillways, další z letošní novinky, má ovšem trošku popovější vyznění, ale tak už to u Ghost je, že se v jejich pekelném kotli společně vaří vícero různých stylů, vše okořeněné o jejich typické prvky, jimiž jsou například již zmíněné melodie. Po ní se zase lehce vracíme do minulosti se skladbou Ritual. Fanoušci hned od začátku začnou tleskat do rytmu s rukama nad hlavou, pak už si ale vychutnávají její až pochodové tempo. Skladba končí kytarovým psycho sólem, při kterém se kytarista jakoby dostane do takové extáze, že není schopen jej ukončit, takže ho jiný musí důrazně utnout. To se mu ovšem tak úplně nepodaří, a v závěru tak sólují rovnou tři ghúlové-kytaristi, dva stojí každý na jedné straně pódia, třetí uprostřed (z něj vidím jen tu kulatou přilbu) a dohrají společně. To už přichází čas pro další skladbu z Impery, první singl Call Me Little Sunshine. Tobias ji odzpívá jako Papa Emeritus (dnes tuším IV. toho jména) a píseň opět přiměje fanoušky k tleskání s rukama nad hlavou i zpěvu; je vidět, že už ji všichni mají dobře naposlouchanou.

Zkrácená verze Helvetesfönster se rovnou přehoupne do začátku znepokojivé Year Zero, evokující jakési hororové panoptikum, připomínající některé skladby Alice Coopera či Kinga Diamonda, a pak už se rozjede v houstnoucí chaos s deklamovaným proslovem, vítajícím satana do ʻroku nulaʻ, a chorálovým refrénem. Tobias se objevuje v dalším převleku jednoho ze svých alter ego, tentokrát s černou mitrou. Opět žhnou rudá světla a z trysek na pódiu syčivě proudí dým, skvěle to vytváří atmosféru pekla; dokonce i sólo je stylově odehráno na černou kytaru. V závěru nemohou chybět ani plameny, jejichž žár cítím ve tváři i ze svého místa vzadu, než se skladba s klávesovým motivem vytratí. ʻHrací strojekʻ Spöksonat záhy vyústí do další pecky, melancholicky majestátní He Is, další z mých oblíbených. Tobias pak opustí pódium, což mu poskytne potřebnou chvíli na odpočinek a další převlek, a my si zatím vychutnáváme instrumentálku Miasma, v jejímž závěru naskočí do tohohle pěkně rozjetého vlaku jako Papa Nihil se svou troškou do mlýna, tedy sólem na saxofon.

Pak se Tobias vrací na pódium v blýskavém saku a začíná se přitvrzovat se šlapající Mummy Dust. Při jejím začátku mi zase na chvilku zabojuje zvuk bicích se srdečním tepem, ale naštěstí se to hned spraví. Tobias teď zpívá drsným hlasem, z pódia vybuchnou a vysypou se do lidí zlatavé konfety a zdá se, že jedeme do finále. To po chvíli Tobias potvrdí slovy, že zahrají ještě tři songy jako přídavek; žádná pauza se nekoná a jede se hned dál. Jako první zazní, poněkud překvapivě, klasickým pianem začínající a následným opětovným výbuchem petardy startující cover Metalliky Enter Sandman. Už si říkám, jestli přídavky budou samé covery, ale ne. Následuje skákavá Dance Macabre, kdy už většina lidí opravdu skáče, ruce letí nahoru, tleskají do rytmu a na plochu se snáší další dávka konfet. Najednou to ale vypadá, že už je konec, jenže vtom se Tobias vrací na pódium s tím, že se omlouvá, že vlastně slíbil tři pecky. Těžko říct, jestli je to schválně, nebo opravdu zapomněl… Na závěr si tedy dáme ještě rozvernou Square Hammer a pak už následuje jen rozloučení. Z horní části pódia se snáší vodopád jisker, přístroje vypustí poslední dýmy a kapela se za zvuku outra opravdu loučí. Tobias posílá do všech stran polibky, dokonce dostane z prvních řad nějaké květiny (a myslím, že jsem mezi nimi zahlédla i jednu z růží, které na začátku rozdávala lidem Alexandra). Ghúlové postupně opouštějí pódium, jako poslední zůstává Tobias, který si pro větší efekt vyleze na stupínek před bicí a dá lidem poslední sbohem. Za zvuků outra, pro změnu country skladby Sorrow In The Wind od Emmylou Harris, spadne shora černá plachta a definitivně celou show ukončí. Nezbývá tedy, než se pustit na cestu domů – byl to ale pěkný a skutečně pestrý ʻvečírekʻ.

DALŠÍ REPORTÁŽE