Deep Purple: Machine Head – 1972

Text: Luboš Hnát

Před padesáti lety vyšlo šesté album britských DEEP PURPLE, do vínku dostalo název Machine Head a skupina na něm definovala hard rock. Kapela si od The Rolling Stones vypůjčila mobilní studio a odebrala se do švýcarského Montreux na břehu Ženevského jezera, kde za poněkud dramatických okolností mistrovské dílo mezi 6. a 21. prosincem 1971 vzniklo.

Desku nahrála sestava, které se později začalo říkat Mark II (alternativně Mk II): Ian Gillan (zpěv), Ritchie Blackmore (kytara), Jon Lord (klávesy), Roger Glover (baskytara) a Ian Paice (bicí). Coby zvukového inženýra kapela najala věhlasného Martina Birche.

Původně mělo nahrávání probíhat v tamním kasinu, to ale při koncertě Franka Zappy, když jeden z fanoušků vypálil světlici do ratanového stropu, shořelo. Onen výtečník mimochodem pocházel z Československa a jmenoval se Zdeněk Špička… Deep Purple proto museli hledat náhradní prostor. Než zakotvili v místním Grand Hotelu, který byl na zimu zavřený, usadili se na pár dní v místě, které se jmenovalo Pavilion. Právě tady vznikla slavná Smoke On The Water, jenže při jejím nahrávání skupinu překvapila švýcarská police a další aktivity jí zde zatrhla. Blackmore později řekl: „Vzpomínám, jak jsem švýcarským policistům jednou děkoval: bez jejich přispění bychom Smoke On The Water nikdy nenahráli.“

A tak se musela skupina zase stěhovat. Právě do zmíněného Grand Hotelu. Že ani tentokrát nešlo o ideální místo, potvrzují v dokumentu Slavná alba samotní muzikanti: „Vážně hrozivá budova ve viktoriánském stylu, jak v tomhle máme něco nahrát?“ divil se Lord. „Jedna velká improvizace, i to je asi součást toho kouzla,“ konstatoval ve stejném pořadu bubeník Paice.

Na desku se dostalo sedm z osmi natočených písní. Pomalá When A Blind Man Cries žila svým vlastním životem a kapela ji pravidelně hrála na koncertech. Součástí Machine Head se coby bonus stala až na CD vydaném k pětadvacátému výročí desky. Rozhodnutí píseň nevydávat upřímně okomentoval Paice: „To, že jsme na albu nevydali i tuto baladu, považuju za těžký zločin.“

Album otevírá ikonická Highway Star, která vznikla během cesty v tourbusu. Jejím poznávacím znamením je Blackmoreova kytara, která v úvodu vytváří ‘kulometný‘ efekt založený na jediném tónu. Jon Lord zase svými hammondkami stupňuje napětí písničky. Textem o autech ji opatřil Gillan.

Nápad na Pictures Of Home dostal Blackmore, když slyšel nějaký kytarový riff na bulharském rádiu. Písničku bubenickým sólem zahajuje Ian Paice. Prostor ukázat své umění dostali i Jon Lord a Roger Glover. V ponurém textu Ian Gillan zpíval o osamělosti a nejistotě. Jon Lord ji dokonce považoval za nejlepší skladbu alba. Skladbu na desce najdete jako třetí v pořadí.

Druhou stranu otevírá velký hit Smoke On The Water, pro jejíž námět posloužil onen požár při koncertě Franka Zappy. Její geniální riff opět vymyslel kytarista Blackmore a jednoduchou melodii vystavěl na pouhých čtyřech tónech. Roger Glover o písni v dokumentu Slavná alba řekl: „Po experimentech na desce Fireball jsme se všichni snažili, aby to znělo jednodušeji a syrověji, tahle skladba splňovala všechny požadavky.“ Smoke On The Water je dodnes nejúspěšnějším hitem kapely.

Opomenout nelze ani Space Truckinʼ. Začíná Lordovými klávesami, které připomínají druhou kytaru. Onoho zkresleného zvuku dosáhl muzikant tím, že své hammondky nezapojil jako obvykle přes Leslie bednu, ale přes zesilovač značky Marshall. Již beztak hutně znějící skladbu podpořila Gloverova baskytara. Hudebníci byli v té době fascinováni technickým pokrokem a dobýváním vesmíru, proto Gillan tohle téma vetkl i do textu Space Truckinʼ.

Album dobylo celou řadu světových hitparád. Jedničkou se stalo například v Británii, Austrálii, Francii, Dánsku či Kanadě. V USA se vyšplhalo na sedmou příčku žebříčku Billboard, v Japonsku se usadilo na šesté pozici. A ve Švédsku či Rakousku se stalo číslem čtyři.

V bývalém Československu se samozřejmě deska legálně koupit nedala. Tuzemští fanoušci si k ní však našli cestu a na burzách se stala vyhledávaným artiklem. Stejně jako u mnoha jiných alb západních kapel komunistický hudební tisk Machine Head okázale ignoroval. Nicméně krátkou zprávu o požáru kasina v Montreux přinesla Melodie 4/1972.

Dejme tedy slovo českým rockerům:
Petr Korál: „Deep Purple jsem znal díky staršímu bratrovi už jako dítě, ale on měl různý podivný výběry, kde sice byly skladby z Machine Head, jenže to jsem nevěděl. Všechny jejich řadovky, tak jak byly nahrány, jsem slyšel až někdy v půlce osmdesátých let. Je to jedna z nejklasičtějších hardrockových desek, jedno z vrcholných děl Deep Purple, i když se přiznám, že osobně mám radši předchozí album In Rock.“
Honza Holeček: „Machine Head patří bezesporu k základním albům, na kterých jsem vyrostl. Stejně tak jako první deska Led Zeppelin byla pro mne etalonem rockového zpěvu a vlastně i celkového hard/bluesrockového soundu, ze kterého jsem vycházel a kterým jsem se nechal někdy v mých patnácti letech nejvíc inspirovat. Způsob, zvuk a technika, jakou hraje na této desce Jon Lord na Hammond C3, mne ovlivnily natolik, že jsem se já osobně vlastně varhaníkem stal. O zpěvu Iana Gillana ani nemluvě.“

www.deeppurple.com

DALŠÍ RETROCENZE