Park Adama Sikory v Českém Těšíně ovládly davy rockerů

14. srpna 2021, Český Těšín, Park Adama Sikory

Text: Jiří Olszar
Foto: Jiří Olszar

Dva roky si museli českotěšínští rockeři a metalisti počkat na další porci pořádné rockové muziky pod širým nebem. Podobně jako jiné festivaly, museli i pořadatelé z Kulturního a společenského střediska Střelnice přesunout loňský ročník populárního festivalu Rockování nad Olzou až na letošní rok; a nejen hudební vyhladovění, ale i zajímavě sestavený line-up přilákal do Parku Adama Sikory vskutku požehnanou návštěvu, a to i přesto, že některé z fanoušků odradila aktuální vládní nařízení.

U vstupu se skutečně musel každý prokázat nějakým tím potvrzením, i když litera zákona o podobných kontrolách hovoří jasně, ale všichni si chtěli užít festival hlavně v klidu a pohodě, tak se nad tím nikdo ani moc nepozastavoval. Decentní upozornění na nasazení respirátorů také všichni přešli s úsměvem, vždyť se šli přece bavit, a ne do práce, takže ‘ochranné pracovní pomůcky‘ nebylo potřeba.

Pro letošní rok dali pořadatelé prostor jak mladým začínajícím kapelám, tak i těm hodně zkušeným. Samotný začátek patřil právě mládí. Přestože se úvodní kapela jmenovala ŽÁBY Z GARÁŽE, bylo jich na pódiu jako malých myší, konkrétně tedy šest žab a jeden žabák. Jak prozradily dvě mladé zpěvačky, skupina údajně funguje od letošního února, ale nějaké vystoupení už stihla odehrát. Při pohledu zejména na holčičí osazenstvo by se dalo říct, že se jednalo přímo o dětskou, respektive mládežnickou kapelu. Prezentovaná muzika byla dosti jednoduchá a žánrově orientovaná na klasický rock a metal. Texty byly také přiměřené jejich věku, viz třeba skladby Učitelka nebo Zmrzlina. Vystoupení to ale bylo sympatické a bylo vidět, že to holky vážně baví, a to bylo v tu chvíli vlastně nejdůležitější. Je bezva vidět, když mladí dělají něco smysluplného.

Hudební potěr vyvedla na svět i následující kapela LOCKDOWN. Ta je z jedné poloviny tedy zkušená (zpěv a kytara ze zábavové legendy Motor) a z druhé poloviny velmi mladá (bicí a baskytara) a snad i nějak rodinně spřízněná. Zpěvačka Kateřina a zpívající kytarista Marcel zasvěcovali své svěřence do tajů blues a rock’n’rollu a nešlo jim to vůbec zle. Trošku úsměvný moment nastal v závěru vystoupení, kdy kytaristovi ‘chcípla‘ vysílačka, a přišel tak o svobodu, kterou po tak dlouhé době získal. Skupina je nějakým způsobem spřízněna i s mladými ‘žábami‘, ale tentokrát k propojení přímo na pódiu nedošlo, pokud mi tedy něco neuniklo.

Mládí vystřídala skutečná zkušenost. Českotěšínská thrashcorová smečka SEPPUKA slaví v letošním roce čtvrtstoletí existence, takže tady už to šlapalo tak, jak se na zkušené hudební harcovníky sluší a patří. Celý set odpálili kultovní palbou Ronin ze stejnojmenné řadovky z roku 2008 a pak už to šlo ráz na ráz, a to jak česky, tak i anglicky a dokonce polsky, jak je ostatně jejich dobrým zvykem. Setlist obsahoval jak starší věci, tak i ochutnávku dva roky starého počinu Oheň v krvi – například Inkvizice. Chybět samozřejmě nemohla ani další kultovní záležitost Krzyżacy a třešnička na dortu v podobě Lemmyho ‘pikového esa‘. Nic naplat, kapele to stále bezvadně šlape, tak jako před lety.

Další trojice kapel měla tak trochu podobný pohled na to, jak bez zbytečných cavyků pobavit lidi, a to spojením hudby a humoru. A toho si všichni přítomní užili docela dost už s klatovskou skupinou TRAUTENBERK. Hitovka Kubamelehubou otevřela tento koncert, podobně jako otvírá desku Himlhergotdonrvetr. Text refrénu mohli klidně poupravit na „dneska bude show“, což by bezvadně vystihovalo následující dění. Doutnák byl zapálen, takže si na své přišel i Pyroman Roman. Hned zkraje došlo i na letošní novinku Vzpoura kanců aneb drsnou baladu o tom, kterak František k natržené řiti přišel. Oba frontmani burcovali publikum pokřikem „kdo neskáče, není selka“ a napálili do něj skákavou Pan Pilous. Prasopes se veřejně vyznal z lásky k fousatému Ančeti slovy „já bych ji vomrdal“ a ta mu to následně vrátila v podobě masáže krku. Možná se Prasopes divil, proč cítí tlak i mezi hýžděmi, když měla Anče ruce mnohem výš… Po milostných hrátkách kapela prozradila, jak to tehdy před jedenácti lety vzniklo. Chtěli zkrátka jednoduše spojit metal a srandu a na tom je vlastně postavená celá tahle úspěšná show, což bylo patrné i ze songu Lunt, kde Prasopes jen načal refrén „když jsem hladovej“ a dostalo se mu sborové odpovědi „tak jsem nervózní“. Publikum mělo holt dobře nastudováno. Podobně dobře si počínali fans i ve skladbě Hajnej. To už měla kapela nejen své příznivce dávno omotané kolem prstu, a tak je bez váhání přiměla i k ‘wall of death‘, byť v trochu odlehčenější podobě. Všichni si pak ještě společně ‘zabékali‘ Himlhergotdonrvetr a závěrečnou Netáhlo, kde refrén „já jsem línej a vůbec mi to nepřekáží“ neseděl k tomu, co se na pódiu dělo. Trautenberk rozhodně líní nebyli a propotili vše, co na sobě měli.

Trochu od jiného lesa na to šli MORČATA NA ÚTĚKU. Také sice kombinovali převážně metal a srandu, ale tentokrát v úsměvných předělávkách známých hitů. Celou show odstartovali oblíbeným pokrmem japonských dívek Bukkake, aby v Asii ještě zůstali s Thajskou (Sheʼs Got The Look). Pokračovalo se s rammsteinovskou Strastiplná cesta Dilda Pytlíka: Dovnitř a zas zpátky či notoricky známou Hledá se děda, kde asi netřeba zmiňovat původní předlohu. Děda se nakonec našel, i když jej neuhlídala nějaká mladá kráva, a tak mohl zpěvák Yetty trochu představit či pomluvit své spoluhráče. Je to tedy pěkná sebranka – kytarista Mikesh do sebe ládoval piva, baskytarista Dejan ruma a bubeník Filipínec je údajně herec v kresleném pornu, konkrétně tedy v novém snímku Rákosníček 2. Yettymu se patrně udělalo šoufl, když si uvědomil, jaké spoluhráče to kolem sebe má, tak raději povídání utnul další rammsteinovkou Bych blil. Čas na disco tanečky přišel například se skladbami Joža (Psy) nebo Vladislav (Haddaway). Tak jak je jejich dobrým zvykem, odešli do prdele velice stylově, tedy ‘plísničkou‘ Di do prdele! Fanoušci byli evidentně velice spokojeni, ale už se pomalu, ale jistě těšili na vyvrcholení celého festivalu.

Přestože hned v úvodu dalšího setu zaznělo „přijeli jsme na festival všech dechových hudeb“, na dechovku naštěstí nedošlo. Takto se jen uvedla stálice naší punkové scény a letošní headliner Rockování nad Olzou, populární kapela TŘI SESTRY. Lidé se hned od začátku velmi dobře bavili, a tak je Láďa naložil do svého autobusu, aby je povozil po highwayi číslo jedna, na které jezdí už dlouhých 36 let. A cesta to byla pěkně divoká i zábavná – Čaroděj ze země koz, Homosexuál, Lidojedi, Kalhotky ze Lhotky, během které přišla o ty své harmonikářka Supice. Ta sólově uvedla i nenovskou balonkovou hitovku Dederon. Tradiční vzpomínku na Františka Sahulu představovala houpavá Sovy v mazutu. Bavili se fanoušci, bavila se kapela, ale jako největší showman se ukázal saxofonista Jaroušek. Když nedržel v rukou svůj nástroj, tedy ten hudební, pořád vymýšlel nějaké kulišárny pro rozveselení publika i kapely. Nechyběla ani pohodová Aida nebo cover Ať seš punk, kterým připomněli letošní novinku Sex Drógy Rokenról. Z ní ještě vytáhli klasickou punkovku Piva a retko v ruce. A klasika na závěr – Nechci do ústavu, Mexiko, Život je takovej a Kovárna I. Na přídavek nemuseli přítomní fans dlouho čekat. A ten byl tedy hodně macatý. Do už tak napěchovaného setlistu se vešlo ještě pět bonusů – Dá dá dá, další novinka Já jsem Aleš, Průša, kultovní Zelená, bez které by to nebylo kompletní, a úplně poslední ‘pohodofka‘ Modlitba pro partu. Nic jiného než bezvadnou show nešlo v tomhle případě očekávat. A spokojeni byli opravdu všichni, ať už přišli na metal, rock’n’roll, nebo právě punk.

Fanoušci si dali ještě svých sedm piv a jednu zelenou, aby se pak chvíli po desáté (22.15 hod.) naposledy vydali k pódiu. Zde je čekalo vystoupení mostecké gothicrockové kapely CARPATIA CASTLE. Ta už brala svou prezentaci i muziku samotnou docela vážně. Ostatně jedná se o zkušené muzikanty, kteří spolu hrají víceméně od roku 2012, ale základy kapely položil už v 90. letech baskytarista Tomáš Pošvanc. Z jejich rockové, místy i metalové muziky byly cítit vystupující středověké hudební motivy zahalené atmosférickým hávem. Ve spojitosti s celkově přizpůsobenou vizuální stránkou (světla, kouře apod.), kde se dobře vyjímaly i ‘svícnice‘, tedy tanečnice s hořícími svícny, to vypadalo opravdu velkolepě. Měly pěkně zmáknutou i taneční choreografii spolu se sympatickou zpěvačkou Veronikou Seidlovou. Po rozjeté show Tří sester se trochu hůře dostávaly pod kůži melancholičtější skladby, ale ty skočnější zafungovaly dobře. Namátkou třeba Venefica, folkmetalověji laděná Kat Mydlář, hitově znějící Jsme to my a částečně i Laudanum. Atmosféru to mělo ale vážně skvělou, takže bylo nakonec fajn, že je pořadatelé zařadili až na závěr, kdy už nad areálem vládla noc. Zbylým fanouškům, kterých tu zůstalo ještě poměrně hodně, se vystoupení natolik líbilo, že si vyžádali i přídavek. Tím byla titulní skladba ze zatím poslední řadovky Černé století.

Nejen letošní ročník Rockování nad Olzou potvrdil, že festival jde svou kvalitou rozhodně nahoru, o čemž svědčí i zájem fanoušků. Nejsem zrovna dobrý ‘tipér‘, ale soudě dle zaplnění areálu během koncertů Tří sester bych řekl, že snad mohlo být i vyprodáno. Pokud tomu tak opravdu bylo, tak si můžeme už jen přát, ať je to příští rok bez omezení. Teď se ale můžeme dopředu těšit, jakými kapelami nás pořadatelé příště překvapí. Předpokládám, že s kvalitou dolů určitě nepůjdou.