Dirty Old Dogs – Bez bolesti těžko člověk dosáhne katarze, bez tmy neuvidí světlo

Text: Jiří Olszar
Foto: Létoslav Chromek

Olomoučtí neo-psychedelic rockeři DIRTY OLD DOGS koncem května vyrukovali s třetím studiovým kusem Letʼs Burn Heaven Again. Vydání alba, jehož mixu a masteringu se zhostil Amák z pražského Golden Hive Recording Studia, předcházel singl s klipem One Day. Samotné album spatřilo světlo světa spolu se stejnojmennou skladbou rovněž s videoklipem. Podle všeho nás čeká ještě třetí krátký filmový příběh, tak jsme si vzali stranou TOMMA PROCHAZKU, frontmana, kytaristu a zpěváka ‘Špinavých starých psů‘, a zeptali se jej na všechny ty ohně a spáleniny.

Současné album Let’s Burn Heaven Again jste si natáčeli sami v kapelním studiu. Předposlední videoklip jsi, Tomme, natáčel sám včetně střihu i kamery. Děláte si většinu tvůrčí práce záměrně sami, nebo je to čistý pragmatismus?
Pár let si už natáčím a tvořím sám ve zkušebně vlastní nahrávky a dost mě to baví. Hlavně ta kreativní část, produkční. Až když slyším část písně nahranou, začnou se objevovat nápady, jak tu skladbu pojmout, jak ji zaranžovat. To však nejde vynutit. Nápady potřebují čas a příjemné prostředí. V pár studiích jsme už byli, ale nikdy z toho nevyšlo to, co jsme do toho chtěli dát. Šlo hlavně o čas, finance, možná trošku nervozita, strašně to pak ovlivňuje chod natáčení. A často se stane, že člověk, který nám to točí, nás moc nezná a nechápe, jací jsme a jak chceme, aby to znělo. Pro mě je předat vizi druhému člověku dost obtížné. Mám asi komunikační blok. Proto je pro mě jednodušší si to rovnou dělat sám. V mnoha případech se mi to potvrdilo. A je to taky radost, vidět ten proces. Dát do toho tu práci ve vlastním prostředí, kde se vytratí čas a necháte proud myšlenek pouze plynout, kdy se kreativita může naplno projevit. Přesto rádi spolupracujeme s různými lidmi. Například u zmíněného klipu One Day nám pomáhal kamarád a kameraman Jakub Macoszek, ale celek a myšlenku jsem tomu už chtěl dotvořit sám, protože ta vize videoklipu šla těžko předat. Je pravdou, že nedisponuji technickými znalostmi, což je slyšet i na zvuku předchozích alb. Vždy dávám radši přednost přednesu před špičkovým zvukem. Ale přesto vím, že ten zvuk je taky velmi důležitý. Proto jsem chtěl vytvořit určitý kompromis, kdy si desku natočíme, zprodukujeme a na závěrečný mix a mastering to předáme někomu zkušenému.

Jaká byla spolupráce s Amákem z Golden Hive? Měli jste jasnou představu, nebo jste nechali Amákovi volné ruce?
Stopy jsem už trochu míchal, hledal jsem zvuk, který chceme mít, efekty, které použít. Ve výsledku jsem to posílal tak, že už by ta skladba měla mít svůj xicht ještě před závěrečným mixem a masteringem. Amákovi jsem jen napsal poeticky, jak je skladba myšlená a nic víc. Minimum informací, aby tam mohl hodit, i jak to slyší on, spojit i své ucho s mým. Po prvních nástřelech pak přišlo pár připomínek a výsledek je za mě skvělý. Myslím, že Amák pochopil, jak chceme, aby to znělo, a moc do toho nějakou vlastní invencí nezasahoval. Posunul technicky zvuk, na poměr našich náběrů, dost vysoko. Vnímavý a velmi pracovitý člověk.

Hlavním tématem alba je oheň a tvými slovy „vypálení něčeho krásného a milovaného, co by nás ale samotné vnitřně sežehlo na uhel, pokud bychom sami neškrtli zápalkou“. Co si pod tím máme představit?
Ještě bych to doplnil: vypalování něčeho ‘zdánlivě‘ krásného a milovaného. Jde o iluzi pohody, o stereotypy, které nás postupně vysávají a brzdí v nějakém vnitřním rozvoji. My to ale nevidíme a lžeme sami sobě. Což potom může vést k osobnímu vyhoření. Jde o uskutečnění důležitých změn, které se neobejdou bez bolesti. A někdy k pochopení těchto změn potřebujeme taky čas, kdy se nám zprvu zdá, že ona změna je pro nás destruktivní. Symbol ohně se k tomu perfektně hodí.

Ty osobně řešíš rozchody ohněm? Pálením mostů?
Někdy to jinak nejde.

Existují podle tebe změny, při kterých se nikdo nespálí? Zažil jsi nějaké takové?
Nic není stálé a celý vesmír se pořád mění. Změny se dějí pořád kolem nás, jen si je neuvědomujeme. Jen když se to pak dotkne našeho osobního prostoru, tak zbystříme. A to může být bolestivé. Pro mě osobně ty největší změny jsou ty nejtěžší a často nejbolestivější. Ale nejde o nějaké stěžování si. Bolest je skvělým učitelem a pro lidi nechápající může být velmi stimulující pro nový posun. Je to součástí života, stejně tak koloběh umírání a zrození s sebou nese bolest. Bez bolesti těžko člověk dosáhne katarze, bez tmy neuvidí světlo. Porod s sebou nese bolest a následnou euforii. Při různých šamanských rituálech si člověk musí projít nepříjemnou cestou temnoty, aby našel vnitřní klid. Bolest je odpověď na to, co v životě nefunguje. Musíme se naučit jí naslouchat a brát ji jako součást a vzájemně s ní jako lidi pracovat a vzájemně si pomáhat, abychom dosáhli pochopení.

Jak vzpomínáš na své období a odchod z Nylon Jail? Obešlo se to bez ohně?
Ústřední dvojici Romana Vičíka a Jiřího Jiráka jsem znal velmi dobře už před mým účinkováním v kapele. Takže když jsem pak do kapely přišel, bylo to velmi přirozené. Taky jsem si mohl vyzkoušet, jaké je to být nefrontmanem a užívat si dění v pozadí. Později však přišla fáze, kdy mi to bralo dost mého času na uskutečnění dalších věcí včetně Dirty Old Dogs a potřeboval jsem prostor. Proto jsem musel odejít. Nebyl jsem hlavním tvůrcem a motorem kapely, takže i když se to neobešlo bez bolístek, nebylo to nic dramatického. Možná jde o to, že se s klukama vídáme. Taky občas zahraji s kapelou jako host. Takže dalo by se říct, že jsme pořád spolu.

Tvorba DOD je obecně spíše pochmurná, nic ve zlém. Je to váš tvůrčí ventil, nebo jste jinak veselé typy, ale dobře se vám píšou temné kusy?
Podle mě jde pochmurná, smutná, temná hudba víc do hloubky. Ono když jdeme do sebe hlouběji, víc a víc dolů, tak to vzbuzuje strach, protože se bojíme neznáma. Pěkný příklad je tma, které se bojíme, protože v ní nevidíme a vše je to vykonstruované naší mysli. Když se zbavíme strachu ze tmy, stane se úplný opak a ona tma nám dá odpovědi a obejme nás. Cítíme štěstí a uspokojení, duševní blahobyt a lásku. Melancholické skladby u mě vzbuzují pocit klidu a míru, ne opak, jak by se na první pohled zdálo. A myslím, že lidi, co nás znají, potvrdí, že jsme dost šašci a trdla, že to jde dost do kontrastu s tím, co hrajeme.

Co posloucháš, když ti není nejlíp? A co posloucháš, když jsi naopak šťastný?
Je to asi jedno, poslouchám to samé, ať už jsem šťastný, nebo smutný. Rozdílnou hudbu poslouchám při různých událostech. S kámoši v hospodě, kde se line smích a hluk okolí, si poslechneme svižné věci, diskotékové fláky a tak. Když jedu vlakem a koukám z okna, tak si pustím spíše pomalejší věci. S kamarádem u kořalky si pustíme rockové vypalovačky. A potom doma, před spaním, si zapálím jointa, lehnu, zhasnu a pustím si do uší hodně ambientní záležitosti, při kterých jdu do absolutního klidu a meditace.

Slyším v některých skladbách bluesové kořeny. Pletu se? Jaký máš ty osobně vztah s tímto nadčasovým žánrem?
Tak u blues to vše začalo. Muddy Waters, Howlinʼ Wolf a mnoho dalších té doby nám ukázalo cestu, jak hrát ten správný rokec. (smích) Pro mě je to i velká pěvecká inspirace. Taky jde do hloubky. Blues je smuteční záležitost, že jo. Dává se důraz na improvizaci, na práci s vnitřním pocitem v danou chvíli.

Dá se v dnešní době hudbou uživit? Co vám takzvaně platí složenky?
Určitě dá, jen to není úplně jednoduché. Hlavně v Česku, kde podmínky pro muzikanty nejsou na takové úrovni jako v zahraničí. Ale do obživy hudbou můžeme započíst hodně disciplín. Dělat koncerty, festivaly, zvučit akce, stavět stage, promovat kapely, dělat design, videoklipy nebo hrát zábavy, svatby, toho je strašně moc, jak se dá v hudbě uživit. Já se například dlouhou dobu živil buskingem. Ale živit se pouze vlastní tvorbou s kapelou, se kterou to myslíte vážně, je dost těžké. Ale o to samozřejmě primárně nejde. Když má někdo kapelu, jde hlavně o to hrát a užívat si, to ostatní pak může přijít později.

Facebook – www.facebook.com/dirtyolddogs7
Instagram – www.instagram.com/dirty_old_dogs
Let’s Burn Heaven Again multilink – www.indies.eu/dod2021

DALŠÍ ROZHOVORY