Karel Jenčík – Jsem rocker, který měl to štěstí, že mohl přičichnout i k jiným žánrům

Text: Luboš Hnát
Foto: archiv Karla Jenčíka

Vyjmenovat všechny kapely, v nichž hrál bubenický matador KAREL JENČÍK, je téměř nadlidský úkol. V následujícím rozhovoru jsme probrali část jeho dosud více než půlstoletí trvající muzikantské kariéry.

Karle, prošel jsi řadou významných českých kapel, mě by ale zajímalo, kdy a jak začala tvoje hudební kariéra.
To se musím vrátit do nejútlejšího dětství, protože je nesmírně důležité. Byly mi asi dva roky, když jsem dostal plechový bubínek. Jak jsem se dozvěděl od rodičů, byla to má oblíbená hračka a já jsem dokázal během pár let plechovou ‘blánu‘ úplně probouchat. Bohužel jsem mezi starými fotografiemi nenašel žádnou, která by to dokumentovala. Zmínil jsem se o tom ale mému spolužákovi ze základky, jehož starší bratr hrál ve školním muzikálovém souboru Koťata na bicí. Když pianista dokončil školu, nastoupil za něj bratr a místo za bicími bylo volné. Já jsem hrál několik let na klavír a zpíval v dětském rozhlasovém sboru v Plzni, ale bubny byly něco nového. Vzpomínám si na složení té ‘soupravy‘. Pionýrský pochodový bubínek, tři bonga na stojanu a činel, možná i hi-hatka, to nevím jistě. Ale po první zkoušce jsem věděl s jistotou, že bicí jsou to nejlepší, co mě mohlo potkat. To bylo v říjnu 1965, takže letos to je 55 let, kdy jsem za ně poprvé usedl. S Koťaty jsme vystupovali na školních akcích, dokonce jsme byli i na zahraničním zájezdu ve východoněmeckém Erfurtu. Doprovodná kapela začala zkoušet i jinou muziku. Vzpomínám si, že jsme nacvičili skoro celé album Aftermath od Rolling Stones, které právě vyšlo. To už mi bylo asi patnáct. Vlastní bicí jsem ale neměl. Rodiče nevěřili, že to bude mít nějakou budoucnost. Takže jsem si vyrobil cvičítko, koupil školu hry na bicí a až do svých osmnácti let pouze doma cvičil nebo si chodil příležitostně zahrát tam, kde bicí měli. V osmnácti jsem se víceméně odstěhoval do Prahy, kde jsem začal studovat na fakultě žurnalistiky. Samozřejmě jsem chtěl hrát. Pořídil jsem si své první bicí a začal chodit do hudebních klubů. Dneska v době internetu mi přijde skoro jako zázrak, že jsem poměrně brzy potkal muzikanty, s nimiž jsem založil první skupinu. Zúčastnili jsme se Beat Salonu, neuspěli, ale kytarista Láďa Čepelák se mezitím seznámil se třemi kluky, kteří se právě vrátili z vojny a zakládali kapelu. Byli to Honza Leš, Vláďa Vodička a Honza Kavale. Vzal mě na zkoušku, a Benefit byl na světě. Původně se měl jmenovat TheAtre, což byla slovní hříčka, kterou vymyslel Leš, ale Jethro Tull právě vydali album Benefit. To byl super název, který se podařilo obhájit i na přehrávkách s odkazem na jeho latinský původ.

Považuješ se vzhledem ke svému žánrovému rozptylu za rockera, bluesmana, jazzmana, nebo metalistu?
Jsem rocker, který měl to štěstí, že mohl přičichnout i k jiným žánrům. Považuji se za univerzálního bubeníka a každý styl, který jsem hrál, mi nesmírně dal. Teprve v šestatřiceti letech jsem byl donucen učit se hrát na dva kopáky. Nikdy samozřejmě nebudu takový ‘drtič‘ jako někteří současní mlaďoši, ale dvojšlapku uměřeně používám i v některých bluesrockových věcech. Vlastně už v těch mých bubenických počátcích jsem poslouchal neskutečné množství muziky. Internet nebyl, takže Houpačku, Svobodnou Evropu, byl jsem členem Gramofonového klubu Supraphonu, kde vycházely velice zajímavé tituly. Sál jsem do sebe všechno a snažil se podle toho hrát. Vzpomínám si, že tehdy říkali muzikanti z plzeňských kapel, že „Jenčík hraje divně“. Tenkrát tam byl bubenickým vzorem Hubert Tauber, kterého se snažili všichni kopírovat. Mnohokrát jsem si na to vzpomněl, když jsme pak s pražskými kapelami v Plzni koncertovali.

Kdo je pro tebe muzikantský vzor a co vlastně doma posloucháš?
Myslíš kromě manželky? Ale vážně, mým obrovským a nedostižným vzorem je Keith Richards, ač je to pouhý kytarista. To je samozřejmě pokus o vtip. Stejně tak miluji Lemmyho a Motörhead, Roberta Frippa a všechny sestavy King Crimson, z bubeníků Johna Bonhama, ale z jiného hudebního soudku třeba Stewarta Copelanda. Těch skvělých muzikantů, od nichž se člověk stále může učit, je neskutečně mnoho. Takže pro tebe nebude překvapením, když řeknu, že poslouchám téměř všechno. Ono totiž při vymýšlení doprovodu k nové skladbě zpravidla pokaždé naskočí něco, co modifikovaně můžeš použít.

Hrál jsi v mnoha skupinách, o několika bych se rád zmínil. V roce 1971 jsi zakládal zábavový Benefit. Co vás tehdy svedlo dohromady?
To jsem vlastně připomenul, když ses ptal na mé hudební začátky. Ti kluci měli jasnou hudební vizi, i když jsme hráli prakticky výhradně covery. Líbili se nám Uriah Heep, Deep Purple, Black Sabbath, a co je hlavní, líbilo se to i publiku. Rok po vzniku jsme odjeli na měsíční soustředění do Oravského Podzámku na mezinárodní tábor s jazykovou výukou. Tam jsme se každovečerním muzicírováním sehráli a mimochodem jsem tam potkal svou budoucí ženu.

V letech 1974–1976 jsi působil v Energitu, který měl tenkrát jazzrockové období. Jak ses tam dostal?
My jsme se s Benefitem účastnili několika beatových festivalů. Jeden se konal na jaře 1973 v Nymburce. Musím připomenout, že to byly soutěžní přehlídky. V porotě byli tehdy Hynek Žalčík a Luboš Andršt. Dostal jsem tam diplom jako nejlepší bubeník a tím to pro mě skončilo. Ale po nějaké době zazvonil telefon a na druhém konci drátu byl Luboš Andršt. To byl pro mě v dobrém slova smyslu naprostý šok. Vždyť já jsem chodil na koncerty Energitu do strahovské ‘Jedničky‘ a ta kapela byla pro mě nedostižným vzorem. Navíc jsem nikoho z jejích členů osobně neznal. Luboš si dal se mnou sraz a dostal jsem pozvání na první zkoušku. Na ní mi Vláďa Padrůněk řekl památnou větu, kterou co živ budu, nezapomenu: „Umíš hovno, ale my tě to naučíme.“ Až mnohem později mi Luboš prozradil, že lano jsem dostal na základě toho, jak jsem hrál Vas Dis od Wishbone Ash. To je v podstatě jazzrocková instrumentálka pouze se scatovaným vokálem. Od Luboše jsem se při cestách autem na koncerty postupně dozvídal, jak přistupovat k hraní. Byly to takové filozofické úvahy, které mi daly hrozně moc.

Další změnu stylu znamenal tvůj nástup do pop-rockového Projektilu. Proč jsi z Energitu odešel?
Ale Projektil rozhodně nebyl žádný pop-rock! Sešli se tam výborní muzikanti a Ivan Sekyra byl skvělý kytarista i skladatel. Autorsky přispíval taky Zdeněk ‘Jaff‘ Fák, napsal třeba písničku Noční vlak. Byli jsme normální rocková kapela a to, že se hodně věcí stalo v podstatě hity, nepovažuji za nějaké podbízení se publiku. Ti kluci zkrátka uměli složit písničku, která měla k rockovému základu i melodii. Když se ptáš na důvod mého odchodu z Energitu, musím se vrátit ke konci prvního období, které trvalo asi rok. Vláďu Mišíka to už nebavilo, protože moc příležitostí k uplatnění neměl. Proto s Vláďou Padrůňkem začali dávat dohromady novou kapelu, do které přizvali i mě. Šlo samozřejmě o budoucí Etc…, což jsem netušil a nabídku jsem odmítl. Ale o to vlastně ani tak nejde. Já jsem chtěl dál hrát s Lubošem, který byl pro mě stále největší hudební guru. Lubošova představa dalšího vývoje byla ovšem diametrálně odlišná od toho, co hrál Energit doposud. Přišli jazzmeni Ruda Ticháček a Emil Viklický a taky mladý baskytarista Honza Vytrhlík. Začal jsem poslouchat Mahavishnu Orchestra, Billyho Cobhama a spoustu amerických jazzrockových kapel, ale mezi jazzmany a mnou to začalo pomalu skřípat. Vyvrcholilo to tím, že při natáčení prvního LP Energitu mě nechali natočit Paprsek ranního slunce a pak do studia povolali bubeníky Josefa Vejvodu a Tolju Kohouta. Toho Kohouta, o kterém Vláďa Padrůněk prohlásil, že hrál na bicí tak, jako když buldozer před sebou tlačí hromadu hlíny. Velkým zadostiučiněním pro mě je to, že jediná skladba, která se z této desky dodnes hraje, je právě Paprsek ranního slunce. Na konci roku 1976 jsme hráli ve Vagonu. Přišel se tam podívat Jaromír Helešic, který se mě zeptal: „Karle, proč do těch bicích tak řežeš?“ Už nevím, co jsem mu odpověděl. Každopádně Luboš počkal, až zabalím bubny, a šel se mnou ven. Tam mi řekl, že naše cesty se rozcházejí.

S Projektilem jsi nahrál jeho velkou hitovku Zahrada ticha, která spíš než kapelu proslavila zpěváka Pavla Rotha. Ten se stal velkou hvězdou. Jak to na vás ostatní působilo?
Když přišel Ivan se Zahradou poprvé na zkoušku, byli jsme všichni trochu rozpačití. Zdálo se nám to jako takový kolovrátek o ničem. Ivan měl navíc naprosto přesnou představu o ostatních nástrojích včetně bicích. Těžko jsem vybojovával, abych si alespoň mohl trochu pohrát s hi-hatkou. Ale i muzika je o kompromisech, takže s výslednou verzí jsem spokojený. Za mikrofonem se vystřídalo několik interpretů – Jirka Hopp, Dan Horyna, ale v době, kdy jsme šli do studia, byl zpěvákem Pavel Roth. Tu písničku včetně všech doprovodných vokálů nazpíval skvěle. Ale nejde jen o to, že si nechá poradit zpěvák. Třeba první studiová verze byla doslova sladkobolná. Řekl jsem Pavlovi, aby zpíval něžně, ale chlapsky, a on to pak dal na první dobrou. Nikdy nikdo z nás nekoukal na Pavla skrz prsty, já a ‘Jaff‘ jsme s ním pak dokonce hráli v pop-rockové kapele Rotor. To natáčení bylo vůbec zajímavé. Už během studií jsem začal pracovat ve Vysílání pro hlavní město Prahu (VHMP), nynější Regině Praha. Hned vedle naší redakce byla režie legendárního Studia A. A tak jsem domluvil noční ‘černou‘ frekvenci, během níž jsme natočili dvě skladby: Uvadlé růže a Zahradu ticha. Stálo nás to dva tisíce korun, což byl tehdy můj měsíční plat. Obě písničky se mi potom podařilo zařadit do playlistu VHMP. Supraphon pak obě skladby vydal na singlu, na němž byla Zahrada ticha jako strana B. A protože šlo o snímek převzatý od Čs. rozhlasu, dostali jsme každý 70 korun.

Přeskočím spoustu kapel, ve kterých jsi hrál, a zeptám se na tvé působení v metalovém Arakainu. Co tě do něj přivedlo?
Já jsem dvakrát za svou hudební kariéru delší dobu nehrál, pokaždé z rodinných důvodů. Zvláště podruhé, kdy ta pauza trvala skoro rok, jsem to nesl nesmírně těžce. Tehdy jsme se doma dohodli, že už žádná ‘volná noha‘, ale hraní pro zábavu ano. Vždyť já jsem kvůli tomu musel odejít z tehdy vznikající skupiny Tango, se kterou jsem nazkoušel repertoár. Kluci měli totiž dojednaných pětadvacet kšeftů měsíčně. A tak jsem řekl: „Dám si inzerát a budu hrát s prvním, kdo se ozve.“ No a tím prvním byl Aleš Brichta. Já jsem o heavy metalu do té doby moc nevěděl, takže mému kamarádovi z práce, který už v té době byl velký metalista, jsem oznámil, že budu hrát ‘s nějakým Arakainem‘. „Ty vole, ty budeš hrát s Arakainem?“ byla jeho reakce. Nakonec naše spolupráce trvala přes tři roky. S Alešem a některými bývalými členy kapely jsem si zahrál ještě v letech 2011 a 2012 během dvou Arakain Memorial Tours.

V současné době je tě možné vidět i ve skupině Doggybag s o hodně mladšími muzikanty. Jak se mezi nimi cítíš?
Není to poprvé, co hraju s mladšími muzikanty. Největší věkový rozdíl byl asi v Uširváči, revivalu Jasné páky a Hudby Praha, s nímž jsem vystupoval od roku 2004. Zábavné na tom bylo, že zatímco členové Uširváče se při cestách na koncerty bavili převážně o tom, co nového zažili s holkami, ve Folimance blues, se kterou jsem souběžně hrál, řešili její členové nové prášky proti bolestem. Beru to v pohodě a říkám si: „Včera mi bylo málo, dneska je mi moc. Jak se to stalo, nevím, každopádně jsem zas v dobrým věku.“

Ve všech kapelách jsi působil jako ‘řadový‘ hráč. Nelákalo tě někdy založit vlastní skupinu, kde bys byl coby leader?
Ani ne, nemyslím si, že bych mohl být leaderem nějaké kapely. Úloha bubeníka je podle mého názoru dvojjediná: rytmicky vést spoluhráče a současně je doprovázet. Takhle to mám nastavené a bohatě mi to stačí.

Pokud vím, neživil ses muzikou, ale působil jsi jako novinář. Nelákala tě dráha profesionálního hudebníka?
Samozřejmě ano. Po nuceném odchodu z Energitu jsem nějakou dobu hrál s Karlem Černochem. Dlouhé koncertní šňůry měly ale za následek téměř rozvrat manželství. Přišel jsem i o bicí, které někdo ukradl ze zaparkovaného auta s aparaturou. Byly to Premiery s malým bubínkem Ludwig Supraphonic, které jsem v roce 1975 složitě dovážel z Londýna a dal za ně deset hrubých měsíčních platů. Ale co nezabije, posílí. Nové bubny jsem si vyrobil a hrál na ně už v kapele Orient.

Jako žurnalista jsi se věnoval také zdravotnictví. Jak se ze svého profesního pohledu díváš na vládní opatření související s koronavirem a současnou krizi?
Už dávno se této problematice nevěnuji. Ale jako občan vnímám bezradnost těch, kteří se tváří, že vědí.

A jak ji vnímáš z pohledu muzikanta?
Velice negativně. Zažil jsem za bolševika různé, někdy velice nepříjemné zákazy činnosti. Vždy se ale daly časem nějak obejít. Virus ale neobejdeš. Tvářit se jako hrdina, který nerespektuje nařízení, je pitomost. Takže podobně jako další kolegové z hudební branže nevystupuji ani nezkouším. Žiji jakýsi život v kruhu. Mám totiž doma cvičítko, pomocí něhož se udržuji jakžtakž ve formě. Stejně jako v době, kdy jsem s hraním na bicí začínal.

Views: 266