Voluptas – Oscilace mezi blackmetalovou tradicí a tendencí experimentovat je pro nás takový zápas s prasetem v bahně
Text: Václav Votruba
Foto: archiv skupiny
Blackmetaloví experimentátoři VOLUPTAS vydali nové album s názvem Towards The Great White Nothing, kolem kterého se primárně točí náš rozhovor. Zabrouzdali jsme ale také do nejhlubší kapelní historie a zároveň nahlédli do budoucnosti.
Vydání alba pod renomovaným labelem je pro každou kapelu důležitá meta. Vám se to nyní podařilo u MetalGate. Jaké jsou vaše pocity, když je album venku?
Jsme rádi, že je to konečně venku. Stejně tak, že jsme vše nemuseli dělat kompletně sami! (úsměv) Nepatříme zrovna mezi kapely, které se do všeho hrnou po hlavě, a proto nám jak tvorba samotné hudby, tak obalu a grafiky docela trvá. První desku Ved Rums Ende jsme dělali kompletně DIY s výpomocí pár kamarádů, a ačkoliv to byla rozhodně hodnotná zkušenost, mělo to své nevýhody. Na všechno se čekalo, všechno se řešilo hrozně dlouho a samozřejmě pokulhávalo promo. Vznik Towards The Great White Nothing byl rovněž naprosto v naší režii, za pomoci známých… a taky jsme si dali načas. MetalGate nám ale výrazně pomohli s finálními kroky, jako je výroba nosiče a promo. Jsme tedy hodně zvědaví, jaké budou odezvy od posluchačů, kteří nás dříve neznali a narazili na nás třeba právě díky promu od vydavatele.
Nová deska zní osobitě, má drajv, nyní je třeba ji naplno dostat mezi lidi. Jaké jsou vaše ambice a plány do dalších měsíců?
Určitě odehrát pár koncertů, kde desku lidem pořádně představíme i naživo. Pár dní zpátky jsme hráli v Soulkostele ve Vernéřovicích na Soulbönding Tripu a 5. listopadu plánujeme křest Towards The Great White Nothing, na kterém s námi vystoupí Sekeromlat a Oči vlka. Jsme neustále v procesu tvorby nových skladeb, takže kamkoliv na nás půjdete, uslyšíte kromě písní z této desky také něco úplně nového. Podobný přístup jsme měli i v případě naší prvotiny, které se v dnešní době naživo věnujeme už jen minimálně. Rozhodně nás nebaví hrát pořád to samé. Rádi někdy songy upravujeme a experimentujeme s nimi podle toho, v jakém se sejdeme složení. Na obou albech je v jedné skladbě saxofon, ale naživo často hrajeme bez něj, nebo naopak přidáme saxofon do skladeb, kde původně nebyl. Co se ambicí týče, jsme pořád UG kapela a hudbu neděláme proto, abychom byli mermomocí vidět. Nechceme se nikam cpát násilím, ale samozřejmě by bylo fajn, kdyby se naše album líbilo promotérům, kteří by nás pak pozvali na další zajímavé akce. My sami po zmíněných koncertech nejspíše naplánujeme nějaké menší turné a budeme pokračovat ve skládání nové hudby, kterou budeme i nadále ověřovat naživo.
Sami se ve své muzice hlásíte k odkazu norské avantgardy 90. let. Čím vás fascinuje?
Na svou dobu neobvyklými nápady, ochotou pouštět se do experimentů… Líbí se nám mindset a magická atmosféra avantgardních kapel, která je poněkud odlišná od ortodoxního black metalu. Třeba takoví Ved Buens Ende v první půlce devadesátých let nahráli tak dobré demo a album, že z nich mnoho kapel čerpá inspiraci dodnes, a přitom se málokterá jejich kvalitám přiblíží. Dnešní blackmetalová scéna z experimentů z devadesátých let obecně vychází hodně, často do té míry, že se z mnoha tehdy novátorských nápadů staly prakticky standardní postupy. Hodně desek, které dnes vycházejí jako black metal či post-black, by v devadesátkách dostalo nálepku avantgardní. Rozhodně ale nechceme říct, že jsme proti dnešním kapelám.
Jako první jsem si při poslechu novinky vzpomněl na staré Ulver a jejich třetí album Nattens Madrigal – Aatte Hymne Til Ulven I Manden. Umíte si představit podobný stylový vývoj, jaký následně prožili právě Ulver? Jste otevření až takovým experimentům?
Nattens Madrigal… je rozhodně dobrý postřeh. Je to pro nás jedna z nejvíce inspirativních a nejvíce osobitých blackmetalových desek. Jsme si vědomi toho, že některé naše riffy Ulver mohou připomínat. Co se však vývoje naší hudby týče, ačkoliv nikdy nechceme říkat nikdy (a je možné, že v budoucnu zapojíme do své tvorby i jiné výrazové prostředky), je poměrně málo pravděpodobné, že bychom za pár let nahráli synthpopové album. Spíše se budeme držet black metalu, doom metalu a spřízněných stylů.
Že se chcete vymykat, bylo zřejmé už na debutu Ved Rums Ende. Až nyní mi ale přijde, že si všechno skvěle sedlo, změny znějí přirozeně, promyšleně… Jaké výraznější rozdíly mezi oběma alby vnímáte vy?
Towards The Great White Nothing je oproti Ved Rums Ende rozhodně ucelenější a blackmetalovější album. Debut byl spíše kompilací rané tvorby. Skladby vznikaly v ohromném časovém rozpětí a v proměnlivé sestavě, kdy měl každý ze členů rád jinou hudbu. Na jednu stranu to přinášelo do tvorby Voluptas pestrost, na stranu druhou byl každý song jiný. Nějakou dobu trvalo, než jsme si našli vlastní tvář. To se na novince snad už povedlo. Z velké části vznikla v současné sestavě, kde se již vcelku shodneme na tom, co jak má znít. Takže důvodem, proč si to lépe sedlo, byla celkově větší semknutost, trošku jasnější představa, co vlastně chceme dělat, a fakt, že máme všichni rádi black metal. Pravdou ale je, že nějaká ta rozháranost je jedním z prvků naší hudby. Rozhodně nechceme, aby všechny skladby zněly stejně, takže opět v jedné najdeš saxofon, ve druhé trochu kraut rocku nebo také noisové outro. Oscilace mezi blackmetalovou tradicí a tendencí experimentovat je pro nás takový zápas s prasetem v bahně… a tak to bude asi i nadále.
Zmínili jste pestrost vaší rané tvorby… Jen pro zajímavost – můžete načrtnout, na jakých základech jste tehdy stavěli?
V původní sestavě, ze které zbyl už jen baskytarista Štěpán, bavila každého primárně jiná hudba, a tak byl výsledný mix velmi pestrý, někdy možná až moc. Každá skladba byla vlastně trochu jiný hudební styl, šlo o směs alternativního rocku, punku, funku, temnějšího hardcore/metalu, nebo dokonce ethno vlivů (didgeridoo, djembe atd.). Až někdy od roku 2010, kdy se ke kapele připojil kytarista Martin, se začaly objevovat black- a doommetalové prvky, které postupně převládly.
V black metalu je bezesporu velmi důležitá atmosféra. Jakou roli hraje u vás? Je těžké jí docílit?
To, jaký skladba zanechá dojem, potažmo jakou atmosféru má, je pro nás samozřejmě důležité, ale často jdeme i cestou vědomého rozrušování nějaké celistvosti. Obecně se nebráníme jít schválně proti tomu, jak by se skladba měla konvenčně rozvíjet a jaký zvuk by co mělo mít. Na Towards The Great White Nothing jsme se však snažili o celistvější atmosféru.
Potěšil mě zvuk, který se nebojí jít na dřeň… Dnešní přeprodukované nahrávky, kdy zní všechno až příliš dokonale, nejsou cesta, po které byste chtěli kráčet?
Určitě ne. Je pravděpodobnější, že další deska bude ještě špinavější, a vlastně i ta současná má špinavější produkci než náš debut. Úplný kanál to ale nebude, čitelnost jednotlivých nástrojů je pro nás zásadní. Zase ale netoužíme po krystalicky čistém zvuku s přetriggerovanými bicími a sterilními kytarami. Jsme mnohem raději, když má nahrávka výše zmíněnou atmosféru, je organická a je slyšet, že ji hrají lidé. Když nahráváme, nehrajeme podle metronomu a nesnažíme se o dokonalost. Je jistě možné, že tímhle přístupem některé posluchače odradíme. Děláme ale to, co máme sami rádi. Spíše než vypiplanou produkci a instrumentální ekvilibristiku v kapele upřednostňujeme nápady a feeling.
Jste mladšími zástupci české blackmetalové scény, proto by mě zajímal váš pohled a názor na to, v jaké je nyní tuzemský black metal kondici…
Pár dobrých kapel tady nepochybně je. Z těch mladších, a pro nás zajímavějších, můžeme zmínit třeba Mallephyr, Plague Porter nebo Somniate. Za pozornost stojí i pár kapel, které ctí spíše ryzejší či punkovější podobu žánru, například Oči vlka a Bahratal. A jednu z nejlepších (nejen) blackmetalových nahrávek poslední doby, která snese srovnání i se zahraničím, vydal letos Ing. Kralik aka Yarrdesh. Celkově vzato máme pocit, že je scéna v mnohem lepší kondici, než byla třeba před deseti lety, ale ještě je, například i v porovnání s našimi sousedy, co dohánět.
Views: 729