Drom – Celou kapelu řídí vesmír a výrony dopaminu, serotoninu a adrenalinu

Text: Václav Votruba
Foto: archiv skupiny

Mají status jedné z nejzajímavějších kapel tuzemské tvrděrockové/metalové scény. Každá jejich nová nahrávka je očekávanou událostí, což se potvrdilo i u aktuálního splitka s kapelou Tengri. S DROM jsme probrali studiovou novinku i plány do budoucna, přičemž jsme se také ohlédli dozadu.

Dva roky od vydání dlouhohrajícího alba by fanoušek možná čekal další řadovku, ale vy jste se rozhodli pro split s kapelou Tengri. Znamená to, že deska je ještě v nedohlednu, nebo se naopak jedná o předvoj?
Charlie: Split s Tengri beru jako přípravu na další dlouhohrající desku. Možnost vyzkoušet si nový koncept, zkusit si to na menší ploše a teprve poté se vrhnout na velké plátno. Navíc každá chvíle strávená ve studiu či při tvorbě, to jsou mraky zkušeností. Nutí nás to se posouvat kupředu, i když krůčky už to nejsou tak výrazné jako mezi první a druhou deskou.
Vladik: Vydávat dlouhohrající desky v intervalu dvou let je už pro nás overkill. Dodělat album nám teď trvá déle než dřív. Více se zajímáme o detaily a chceme mít desku hotovou na 100 procent tak, aby si člověk mohl i po letech říct, že by nic neměnil. Jen vymyslet skladby, včetně konceptu desky a textu a všeho okolo, nacvičení muziky, aby si to ve studiu sedlo, to všechno trvá minimálně dva roky. Samotná produkce alba je taky na dlouhý lokte. Booking studia, nahrávání, mix, master, výroba, to sežere děsnýho času. Nám naopak čas ubývá, protože postupně zakládáme rodiny. První nahrávky jsme tlačili ven co nejrychleji, protože jsme měli tvůrčí přetlak a potřebovali jsme dostat naši muziku co nejrychleji mezi lidi a začít jezdit koncerty.
Charlie: Že kluci zakládají rodiny, se spíše odráží na frekvenci živých vystoupení. Studiové tempo máme totiž v posledních dvou třech letech poměrně slušné. Jedna dlouhohrající deska a tři splitka. To je celkem dobrá bilance. Hudby je v nás pořád víc než dost, nebojíme se navíc prozkoumávat nové břehy. Takže další dlouhohrající deska určitě bude. Jenom si vezme svůj čas. Přesně tak, jak si zaslouží.

Poslední album Tady bůh není! zaznamenalo poměrně velký úspěch. Čím si to dnes, s odstupem, vysvětlujete?
Charlie: Deska zpracovávala téma, které v naší sociální bublině rezonuje. Téma, které je velice důležité i pro nás. K desce jako celku jsme proto přistoupili s náležitou pečlivostí a pokorou. Ve světě, kde rasismus neexistuje, policejní brutalita je výmysl médií, to pro nás bylo extrémně důležité. Každému, kdo vede tenhle každodenní boj proti lidské debilitě, proto chci poděkovat. Vaše odhodlání mi vrací víru ve společnost.
Vladik: Tak prvně jsme rádi, že to vnímáš tak, že deska je úspěšná. Je to určitě počin, kterému jsme věnovali největší péči, psaním muziky a textu počínaje, designem obalu konče. Na druhou stranu, že by se nějaká úspěšnost v žebříčcích nebo u kritiků nějak výrazně podepsala na prodejnosti toho alba, to se nedá říct.
Charlie: Na druhou nejzbytečnější kapelu na světě to nebylo špatný. Navíc u nás je prodejnost desek poměrně spjatá s počtem odehraných koncertů. Takže to máme vlastně ve svých rukách.

V anketě Břitva jste tehdy dokonce překonali i Master’s Hammer a vyhráli v sekci ‘Album roku’. Znamenalo to pro vás něco? A jak na podobné ankety nahlížíte?
Vladik: Ocenění si vážíme. Je příjemný, když desku oceňují lidi z ‘branže’. Ale jak už bylo částečně zmíněno v předchozí odpovědi, určitě to neznamenalo významný zlom ve fungování kapely.
Charlie: V patnácti mi naši nechtěli koupit k narozkám kytaru, protože si mysleli, že ji hodím za půl roku do kouta. O dvacet let později jsem společně se svou kapelou dostal cenu Břitva za ‘Album roku’. Nic to neznamená. Hudba není soutěž. Ale život je tak trochu RPGéčko, takže ‘quest done’ a můžeme jít na další úkol. Cesta do Nového Rena bude ještě zatraceně dlouhá. Tenhle encounter s Jilemnickým okultistou rozhodně beru.

Splitko UR vyšlo u vydavatelství MetalGate, které je podepsáno i pod společným albem s Blues For The Red Sun. Znamená to, že jste se spoluprací spokojeni?
Vladik: Se spoluprací jsme spokojení, ale co bude dál, to je ve hvězdách. Chceme se pustit do samostatné desky. Nad tím, jakým způsobem album vydáme, se ale budeme muset ještě zamyslet.
Charlie: Rozhodně si ale vážíme podpory, které se nám zejména od Ondry Šmejkala dostává. Pro lidi, kteří dělají hudbu srdcem, máme slabost.

Co znamená UR?
Charlie: UR je název prvního známého kontinentu na téhle planetě. Je to prvopočátek všeho. Prvopočátek, ke kterému se nyní jako kapela obracíme. Tématem je pro nás člověk, jeho existence a vztahy s jinými lidmi. Kromě toho má UR i několik dalších významů. Stejně jako Drom. Se symboly a různými významy si hrajeme už poměrně dlouho. Nic není černobílé, myšlenka je silnější než hmota a člověk musí být pozorný k tomu, co se kolem něj děje.

Každá kapela je postavená na symbióze jednotlivých členů. Každý přináší svůj osobitý prvek… Jaké hudební chutě muzikantů se v Drom prolínají?
Vrablo: Všechny. Dokonce jsou tady tací, co poslouchají reggae.
Vladik: Je to tak, já třeba nemám problém pustit si po sobě Floexe, Daughters a Primitive Man.
Charlie: Miluju hudbu opravdovou, upřímnou, ohlodanou na kost. Když tohle splňuje, pustím si cokoliv od rapu po black metal. A moji Beatles se jmenují Neurosis.

Mimochodem, mluví se o vás jako o post-metalu, post-rocku, post-HC, alternativě… Jak to vy sami cítíte? A řešíte vůbec škatule?
Vrablo: Škatule neřešíme, vezmeme kytary… a co z nás leze, tak to je.
Charlie: Celou tuhle kapelu řídí vesmír a výrony dopaminu, serotoninu a adrenalinu.

Vzhledem k tomu, že vaše nahrávky vycházejí na vinylu, předpokládám, že k tomuto formátu máte blízký vztah. Čím je pro vás LP jedinečné? Jste sami sběrateli vinylových desek?
Vrablo: Jiný nosič v současnosti nemá význam, možná vyjma kazety. Gramofon mám, ale sběratel nejsem. Je to strašně nákladný.
Vladik: Čím je vinyl jedinečnej, bylo řečeno už mnohokrát – obrovská plocha pro artwork – obrovský prostor dát muzice i fyzickou podobu.
Charlie: Vinyl je dress code. Když se dostaneš do hokejového play-off, taky si přestaneš holit vousy. Nepsaný pravidlo. Neznám hardcorovou kapelu bez vinylu.

Líbí se mi, když o své muzice mluvíte jako o hudbě, která ‘není k rychlé konzumaci’. Nabízí se otázka, zda je dnešní fanoušek tvrdší muziky na takový poslech stavěný. Zda se pořád nacházejí lidé, kteří pustí desku, sednou si a soustředěně poslouchají. Jaký je váš názor?
Vrablo: Rozhodně ano. Otázka je, zda se dá soustředěně poslouchat například během mytí nádobí. Ale jsou lidé, co zvládají víc věcí najednou.
Charlie: Je to paradoxní, ale hardcore a metal jsou dobrou možností, jak se zastavit a vydechnout si v téhle instantní době na jeden klik.

www.darkdrom.com

Views: 56