Filip Benešovský – Nejvíc cvičím, když dcera usne

Text: Luboš Hnát
Foto: archiv Filipa Benešovského

Talentovaný baskytarista FILIP BENEŠOVSKÝ ve své hudební kariéře spolupracoval například s Marií Rottrovou, Lubošem Andrštem či Romanem Dragounem, kromě toho zorganizoval obří koncerty, na kterých naši špičkoví muzikanti hráli hudbu Pink Floyd. V současné době chystá svou první sólovou desku. O všech jeho aktivitách jsme si povídali v následujícím rozhovoru.

Filipe, proč sis za svůj nástroj vybral právě baskytaru?
Když mi bylo asi dvanáct let, koupili jsme si za 44 Kčs desku Marathón od skupiny Olympic. Ta deska začíná skvělou baskytarovou figurou s výtečným zvukem Broumova jazzbassu. Ptal jsem se strejdy, co je to za nástroj. Okamžitě jsem věděl, že na něj chci hrát. Tahle inklinace u mě nikdy nezeslábla. Těžko to vysvětlit. Jako kdyby ta baskytara na mě čekala a pozřela mě. O svým rozhodnutí jsem nikdy nezapochyboval a dodneška považuju za jedno z nejsmysluplnějších trávení času to, když cvičím na baskytaru. Děje se tak často poté, co uspím dceru.

Většinou se muzikantů ptám na jejich vzory. U tebe, tuším, je to Roger Waters. Je to tak?
To je asi trochu složitá otázka. Těch muzikantů, ke kterým vzhlížím, je strašně moc. I důvody, proč mě ten a ten přitahuje, bývají velmi různé. Muzika odráží, asi tak jako každý kumšt, svět okolo nás i v nás. Je to teda velice široká škála. Často mě napadá parafráze: „Ukaž mi, co a jak hraješ, a já ti řeknu, jaký jseš.” Když se dlouho a pečlivě věnuješ poslechu a rozboru muziky, začneš v ní tak trochu číst jako psycholog v pacientovi při sezení. Je to takové soukromé dobrodružství.

Když ne on, tak kdo?
Roger Waters je pro mě vlastně spíš nehudební autoritou. Obrovskou autoritou, ale ne v tom smyslu, jako je pro talentovanýho kluka v hudebce chodícího na lekce violoncella třeba Yo-Yo Ma. Waters je člověk, který dokáže formulovat a sdělovat opravdu velké myšlenky v opravdu velkém stylu. On je skutečný rebel. Ne ten mladý kluk, co si nabarví vlasy a šuká během svojí ‘hudební’ produkce na pódiu jen proto, aby se odlišil. Waters se nepotřebuje něčím odlišovat. Je totiž zcela odlišný. Nekonformní, upřímný a po pravdě toužící člověk. Člověk překračující zcela přirozeně hranice, které nám nesmyslně určuje lidská společnost. Jeho názory jsou takzvaně skandální. Podle mě působí skandálně, protože spoustu oblastí jsme my lidi přivedli do skandální situace a absolutní většina z nás si to, někdy i z důvodu pudu sebezáchovy, zkrátka nehodlá přiznat. Potom normální, k objektivitě směřující názory působí paradoxně skandálně. Za ryze hudební vzory považuju určitě Chicka Coreu, Pata Methenyho a mnoho dalších v jazzové oblasti muziky. Pak mám svoje hrdiny akustické hudby – Belu Flecka, Davida Grismana, Sama Bushe, oblíbené popaře Falca, Nika Kershawa, Petera Gabriela, Stinga, na Slovensku Petera Nagye. Od čtrnácti let doposud nepřetržitě miluju Queen a Freddieho Mercuryho, Marillion a Dereka Fishe. Kdo mi vždycky vyrazí dech, je Mark Knopfler. To je mistr elegie. Na naší scéně velice obdivuju Romana Dragouna, Vlastu Redla, Druhou trávu, Hapku s Horáčkem… Hodně mě svého času upravili směr Progres 2, Stromboli a Pražský výběr. Vždycky jsem obdivoval skládání a aranžování Jana Neckáře. Od útlého dětství po dnešek mě provází klasická muzika Antonína Dvořáka. Je toho fakt hodně.

Když jsem byl před dvěma lety na koncertě Rogera Waterse v O2 areně, přišla mi jeho tehdejší politická show už dost za hranou. Jak ty se díváš na takovéto propojení hudby a politiky?
Měl jsem zcela tentýž pocit jako ty. Mám v tomhle případě dojem, že všeho moc škodí. Jako by mu už nezbýval prostor pro ryze kumštýřské, svobodné a rozjitřené emoce, jak tomu bývalo dřív. Přišlo mi, že mu jde už snad jen o argumentaci. Že to není výpověď rozčarovaného Pinka. Politika je svinstvo, jasně, to víme. Ale my nepřišli na schůzi. Je to koncert. Zní to možná divně, ale chyběla mi tam ta neobjektivní, emotivní součást jeho dřívějších děl. Je až velmi popisný, velmi současný. Vymezuje se vzhledem k tomu a k tomu. Přesvědčuje nás. Nevím, no… Ale je fakt, že kdyby Roger Waters býval natočil jenom Amused To Death (1992), bylo by mi jedno, že natočil cokoliv jiného, a velebil bych ho nadále.

Když už jsme u Waterse, ty čas od času děláš Pink Floyd Tribute koncerty. Jak tě to napadlo?
Ono opus magnum The Wall (1979), kteréhož duchovním otcem Roger Waters je, je do značné míry autobiografické i pro mě. Ten Pink, to jsem dost já. Těch paralel s mým životem je i v tom filmu Alana Parkera opravdu hodně. Těžko to pro mě nevzít za své. (Výčet představení à la Pink Floyd v ČR naleznete na konci tohoto rozhovoru, pozn. aut.) Rozhodně se tomu nevěnuju proto, že hraju rád nahlas, nebo proto, že si na cizí slávě stavím pomník. Rozumím ale tomu, že pro lidi, kteří nikdy nepochopili, o čem Watersovy texty jsou, je zcela nepochopitelné, že by někdo věnoval tolik energie do nastudování cizí látky. Ta látka pro mě zkrátka vůbec není cizí.

Zejména když jsi v O2 areně dělal The Wall, šlo o monstrózní projekt. Neměl jsi z toho obavy?
Měl. Obrovské pochybnosti a spousty otazníků se mi honily hlavou. Nic podobného jsme do té doby nezkusili. Myslím tím nic podobného v Praze. Ono je to bohužel tak, že pokud na poli kulturním nevykonáš něco v matičce Praze, jako bys v Čechách neexistoval. My ale existovali už roky před vystoupením v O2 areně, jak je patrno z výčtu představení v České republice. Monstrózní to bylo právě tím, že to bylo v Praze. 2. září roku 2005 zhlédlo rozsahem a obsahem velmi podobnou show na žateckém Náměstí Svobody cca 18 000 diváků. V O2 areně v roce 2009 jich bylo cca 8 000. A tak si sám pro sebe snadno zodpovím otázku monstrozity. Problém je v tom, že chceš-li něco dělat v Praze, musíš počítat s tím, že řada lidí si bude chtít ‘líznout’. Že spousta věcí takzvaně ‘nejde’ atd. Vlastně jsme sváděli boj s malostí tohohle velkoměsta. A jednou, na několik hodin, jsme tenhle boj vyhráli. Mě to stálo bez jakékoliv nadsázky rok života a nikdy bych už nebyl ochoten znovu vydat tolik energie na tento boj. Michal Prokop zpívá: „Rýt čokoládou do perníku – to v jistém věku unaví.”

Přece jen Pink Floyd jsou pro hodně lidí modlou. Neměl jsi z jejich reakce strach?
Existuje záznam z O2 areny. Je to nabrané cca do 160 stop zvuku a na 12 kamer. Občas se na to podívám a mimochodem mám vždycky pocit, že to není možné. Tohle jsme přece nikdy nemohli dát dohromady. Tým měl tehdy cca 150 lidí. Ve vzduchu bylo obrovské odhodlání a úcta k myšlence. Z toho videa je taky dobře cítit, že ta arena jako celek nás doopravdy přijala až po geniálním sóle Michala Kašpara v písni Comfortably Numb. Tedy někdy ve třech čtvrtinách show. Do té doby to bylo trochu jako u přehrávek. „Tak se ukažte, Pepíci, jak byste tak nějak napodobili Pink Floyd.” Nakonec tisíce těch Pepíků v publiku tleskaly vestoje. Smál jsem se sám pro sebe. Dostal jsem stovky dopisů. A představ si, že opravdu, ale opravdu neexistuje jediná záporná reakce. Nikde na celém netu ji nenajdeš. To jsem u žádného jiného hudebního produktu, na kterém jsem se podílel, nezažil. Ti lidi prostě, podobně jako my, zažili extázi. Extázi z toho, že někdo něco nedělá pro kšeft, ale proto, že chce něco moc říct. Zažili tlak upřímnosti, nesmlouvavou konfrontaci mezi nitrem slušného člověka a tím, co se děje kolem nás. V kladném slova smyslu jsme je šokovali.

Tvoje hudební aktivity jsou velmi pestré, vedle už zmíněného projektu Pink Floyd hraješ například v doprovodné kapele Marie Rottrové, s Romanem Dragounem v His Angels a s Lubošem Andrštem v Luboš Andršt Group – a to jsem jmenoval jen ty hlavní. Jak se dá takové vytížení stihnout?
Stihnout se to dá někdy těžko. Vždycky jsem se snažil hrát jenom to, co více méně považuju za dobré. To je vlastně obrovský komfort – dopřávat si jenom kvalitu. Jde to často ztuha. S Rottrovou už přes dva roky nehraju. A to jsem s ní hrál od roku 2002 a dokonce jí jeden čas dělal kapelníka přes hudební záležitosti. Taky jsem jí s Jirkou Neužilem složil titulní písničku její poslední řadovky – duet Stopy. Ale tahle moje pestrost má dva kořeny. Jednak je u nás velmi těžké se v současné době uživit slušně hudbou, takže je člověk nucen být ‘promiskuitní’. Jednak je ale pravda, že jsem si chtěl v profesním životě stůj co stůj splnit některé sny. Hrát s Romanem Dragounem – to byl můj sen od patnácti let. A ejhle, on se splnil! Dokonce jsem mu produkoval desku Otlučená srdce (2009). Přece neřeknu svému hudebnímu hrdinovi ne. Jméno Luboš Andršt poslouchám takřka od dětství. Bývá spojováno s různými superlativy zejména v oblasti českého blues. Málokdo ale ví, že Luboš skládá i úplně jinou muziku – fusion. Skvěle! To mě taky strašně baví. A těch angažmá je ještě víc… Budou mě muset všichni vyhodit. Sám od nich neodejdu. Hraju s nimi rád. (úsměv)

Každý hraje jiný styl, nemáš problém mezi nimi přecházet?
S tímhle problém nemám. Často přemýšlím nad mnohými svými muzikantskými kolegy. Všiml jsem si například, že po desetiletém angažmá nevědí nájemní hudebníci vůbec, o čem jejich chlebodárce zpívá. Nedokázali by přeříkat zpaměti jedinou sloku z jakékoliv jeho písně. Já si třeba písničky Marie Rottrové nebo Romana Dragouna pamatuju téměř slovo od slova. Absolutně nechápu typ vnímání těchto mých kolegů. Jako by vlastně na těch stovkách koncertů nebyli. I když tam hrajou. Mám to štěstí, že dokážu vnímat velmi různé ambice v hudbě. Jedna mě zaujme textem, jiná harmonickou krásou a erudicí, jiná výrazným sexy groovem. Opravdu nejsem ten člověk, který reaguje na první signální (například silný rytmus písně) a klaní se J.A.R. a podobným. Nejsem divoch u kmenového ohně. Potřebuju mnohem chytřejší ‘šamany’. Groove je pro mě jenom základ. Naopak si užívám tu pestrost. Jsem rád, že jeden den hraju moderní jazz a druhý den folk. Obohacuje mě to. Jako člověka.

Můžeš říct, v jaké kapele se ‘cítíš’ doma, případně s kým hraješ nejčastěji?
Tahle otázka je pro mě teď dost těžká. Byly doby, kdy jsem pravidelně odehrál kolem osmdesáti koncertů ročně s Neřež a dalších třicet s Marií Rottrovou. Je to pryč a jsou tady nové možnosti a výzvy. Skoro tři roky hraju se skupinou ABBAcz. Je to tribute ABBY, ryzí skandinávský pop s těžištěm v sedmdesátých letech. Věř nevěř, jezdíme cca jednou za čtrnáct dní do Dánska, kde plníme haly a velká divadla. Posluchači jsou neskuteční! Atmosféra je silná, bývá většinou vyprodáno. Okolnosti koncertů jsou srovnatelné u nás právě zhruba s tou Rottrovou… Velmi mě to tam baví. Dánsko je neskutečná minizemička. Vlastně se tam vždycky těším. Rád se taky teď věnuju natáčení. Mám studio jménem Hotový je li to. Také velmi rád skládám, reharmonizuju cizí látku a aranžuju. Tímhle způsobem pomáhám teď například už s třetí deskou pop-rockové skupině Esence. Točí u mě dokonce teď i Michal Prokop. Čím dál silněji ale cítím, že život běží a chci dělat svoji muziku. Sám za sebe. Hodně mě láká vytvořit duo akustická kytara a akustická pětistrunná bezpražcová baskytara v ladění HiFive (E1, A1, D, G, c). Ta jednoduchost zkoušení, hraní. Jednoduchá domluva. Žádné složité zapojování. Důraz na směřování k propracované skladbě, k virtuozitě…

Vím, že také připravuješ své sólové album, můžeš prozradit, jaké bude?
Budou to písničky. Chce se mi říct v podstatě popové písničky. Je ale fakt, že když si uvědomím, jaké šílené dno jsou u nás v Čechách vydavatelství a rádia schopná označovat za pop, těžko se mi hledá označení pro materiál na mojí desce. Jsou to písničky, které se snaží dospělou formou po stránce hudební i textové ventilovat moje dlouhodobé přetlaky. Texty jsou o konkrétních věcech. Teda výpovědi, provokace… Poetika je lehce pod povrchem. Ale je tam. Žádná bezobsažná, pseudointelektuální mlha. Nechci zpívat blbosti. Chci lidem něco říct. Srozumitelně, ale neprimitivně. Myslím, že po textové stránce se ten materiál podobá spíš folku než rocku, popu nebo jazzu. Po hudební stránce se snažím o nepřetížené formy, ale všechno chci pregnantní. V osmdesátých letech mi bylo -náct a vlivy z tohohle životního období tě do určité míry formují na celý život. Hudebně teda podléhám inspiraci hudbou Queen, Dereka Fishe, Marka Knopflera a Dire Straits, Petera Gabriela, Rogera Waterse, ale třeba i Falka. Z našich kumštýřů, kteří mě ovlivňují, určitě musím zmínit Petra Hapku s Michalem Horáčkem, Vlastu Redla nebo Romana Dragouna.

Půjde o tvé autorské skladby?
Do značné míry ano. Je tam jedna věc, jejíž muziku jsme složili napůl s mým kamarádem a géniem Jiřím Neužilem. Je to právě duet Stopy s Marií Rottrovou. Text k téhle písničce napsala Hana Sorrosová. Na stejnojmenné desce Marie Rottrové ji zpívá Marie s Petrem Němcem. Na moji desku si ji zazpívala ještě jednou, tentokrát se mnou. Je tam písnička Normální vražda, jejíž hudbu jsem složil se Zdeňkem Vřešťálem. Zdeněk k ní napsal i text. Další věc se jmenuje Pomeranč. Tu muziku jsem napsal na báseň Milana Prince – dvorního textaře Romana Dragouna. Milan ji zařadil na svoje album Tabula rasa (2013). A pak tam chystám jednu písničku od Theodore Whanga – mého oblíbeného kantora z Konzervatoře Jaroslava Ježka. Hráli jsme spolu a svého času mě příjemně ovlivnil. Dneska žije už zase ve Spojených státech, odkud pochází. Další muzika na téhle desce je moje. S texty mi hodně pomáhá Jan Řepka, který býval součástí folkového dua Nestíháme. Je nadaný a empatický.

Kdo všechno se na albu objeví?
Jelikož se nejedná o desku hudební skupiny, nýbrž jediným jednotícím prvkem jsem já, je škála hudebníků pestrá. Zhruba půlku bicích natočil Tomáš Kašpar, který mi s točením hodně pomáhá i coby zvukař a technik. Druhou půlku bicích natočil Miroslav Vytiska. Baskytary, jednodušší klávesy a některé akustické kytary jsem si natočil sám. Akustické i elektrické kytary hraje Jan Kalous. Co se dalších elektrických kytar týká, objevuje se na desce také Adam Tvrdý, Stanislav Jelínek, Michal Röhrich nebo Jan Zouhar. Piana nahrával Jiří Neužil. Hammondy točil Jan Holeček. V jedné věci je tam sedmičlenná dechová sekce à la Phil Collins, kterou vedl Vladimír ‘Boryš’ Secký. Na křídlovku se tam mihne Miroslav Barabáš, objeví se tam i Zdeněk Vřešťál, Vít Sázavský nebo Robert Fischmann a Richard Malát. Dál je tam také Marie Rottrová. Stále ale není dotočeno a já mám v hlavě ještě další muzikanty, které bych si tam dokázal představit. Mimo jiné třeba Jana Neckáře. Uvidíme…

Zůstane jen u studiového projektu, nebo chystáš i nějaká živá vystoupení?
To víš, že by se mi líbilo provozovat ty písničky naživo. Skutečnost je ale taková, že žijeme v přelomové době z hlediska způsobů použití hudby. Lidi si zadarmo stahují absolutně cokoliv. Nedotočenou deskou Chinaski počínaje přes tragické nesmysly Marie Pojkarové a třeba šestidílnou videoságou konče. Ta sága má rozpočet třeba osmdesát milionů a nezatížený ‘Pepa’ si ji zadarmo stáhne během jednoho večera. Tím nám – hudebníkům a lidem od filmu – doslova rve chleba od úst. Navíc nemá ani pocit, že krade. To je možná ten nejhorší aspekt. Je to brutálně nevýchovné. Zrovna tak si lidé vypalují živé koncerty na DVD atp., a pak si je pouští v 5.1 zvuku v obýváku, aby nemuseli zvednout zadek a jít na živý koncert. Naštěstí živá vystoupení do určité míry lákají právě tou živostí. Je ale velmi těžké uživit kapelu a nebýt ‘mediálním ksichtem’. Netuším, jakým směrem se bude situace s kradením duševního vlastnictví ubírat dál. Živě bych to rád zkusil hrát, ale s co nejmenšími kompromisy.

Používáš několik baskytar, ale jedna z nich je svým způsobem unikátní; řekni mi o ní něco.
Baskytary miluju. Teď jich mám sedm. Před několika lety jsem se náhodou seznámil se Zbyňkem Maulisem. To setkání bylo opravdu výjimečným bodem v mém hudebním životě. Ten člověk je kromě toho, že napodobuje Paula McCartneyho v kladenském Beatles Revivalu, neskutečně šikovným stavitelem baskytar a vůbec, na co sáhne, to je opravdu skvělé. Jeho talent mě poprvé zasáhl, když mi přivezl na hraní svůj ukázkový prototyp. Byla to bezhlavá bezpražcová pětistrunná baskytara, typem něco mezi Foderou, Yamahou a Statusem. Ten nástroj patří k nejlepším baskytarám, jaké jsem kdy držel v ruce. V Londýně (SOHO), v Kanadě, v Dánsku, u nás – všude, kam přijedu, jdu se podívat do obchodu s baskytarami. Zbyňkův nástroj je ovšem unikát! Mám od něj tři baskytary. Výše zmíněnou, potom ‘Merci’. Na tu hodně i cvičím. Je to bezhlavá šestistrunná pražcová baskytara s neskutečně ušlechtilým zvukem. Přirovnal bych ji zhruba k takové hodně hluboko laděné španělské kytaře. Teď nově mám od něj pětistrunnou baskytaru typu ‘pádlo’. Vychází ze Steinbergera Spirit, ale je lepší, variabilnější. A pozor! Je napůl pražcová a napůl bezpražcová. V té bezpražcové části hmatníku je celý běžně užívaný rozsah čtyřstrunné baskytary. Hrajete-li teda jednodušší party, není problém střídat pražcové a bezpražcové hraní v rámci jedné skladby. Pak mám Yamahu TRB6-P, kterou mi odpražcoval Stanislav Papež. Hraju-li s Lubošem Andrštem, používám jenom tenhle nástroj. Ta baskytara je pro mě zcela nenahraditelná. Hrát na ní je velmi extatické. Potom mám ještě Fender Jazz Bass Geddy Lee model (made in Japan), silně modifikovaný Stanislavem Papežem. Na ten hraju hlavně big beat a sedmdesátky. Pak Ibanez Musician z roku 1982 s krásnými středy a Yamahu TRB-5, opět silně modifikovanou Stanislavem Papežem. Mimo jiné mi do ní Standa přidělal piezo snímače a elektroniku fy Ghost, která má třináctipinový výstup, a umožňuje tak hrát přes převodník a banku syntetickými zvuky.

Zeptám se jako laik, proč se na baskytaru dává šest strun?
Zvětšuje se tím její rozsah. V případě pětistrunné baskytary obvykle směrem do basů, strunou H2. V případě šestistrunné baskytary se rozsah rozšiřuje jak do basů, tak do výšek. Přidané struny jsou H2 a c. Na takový nástroj jde zahrát melodie s větším rozsahem, ve vysokém rejstříku i akordy, které se pak podobají těm kytarovým… Klasické party čtyřstrunné baskytary na takový nástroj zahrajete díky přidaným strunám v prvních pár polohách. Je to pohodlné a zní to oproti konvenční čtyřce poněkud rezervovaně, protože nešplháte nahoru po struně tak, jak to známe ze slavných starých nahrávek. Trochu to připomíná sampler. Na něco je to dobré, na něco ne. Rockovou muziku bych hrál raději na čtyřstrunnou baskytaru.

Na baskytaru ‘Merci’ jsi nahrál Bachovu suitu č. 4 pro violoncello, co tě k tomu vedlo?
Vedl mě k tomu právě její obří rozsah. Rozsah šestistrunné baskytary končí v basech téměř přesně o oktávu níž než violoncello. Pokud tedy zkoušíte hrát cellové party, nutí vás to hrát neustále ve vysokém rejstříku, někde nad oktávou strun. Tady se projeví jednak přístupnost těchto poloh – ‘Merci’ nemá zezadu na krku žádnou patku, a tak můžete hrát v patnácté poloze podobně jako v třetí. Fantazie… A jednak se projeví ušlechtilost nástroje, protože struny nad oktávou znějí obvykle krátce, nebarevně. Chtěl jsem ukázat, že u tohoto nástroje znějí i tak vysoko stále skvěle. Dál je prostě fakt, že Bach byl svrchovaný génius a hrát jeho hudbu je zážitek. Taky jsem chtěl tak trochu opustit vody, ve kterých se x let pohybuji. Při téhle práci jsem detaily konzultoval s famózním Jiřím Bártou – mým oblíbeným violoncellistou. Poslouchal jsem, jak zmíněný materiál pojal Yo-Yo Ma a další… Natočil jsem Preludium ze čtvrté violoncellové suity. Ale možná ji dotočím celou. Už jsem dostudoval další část Allemand. Uvidíme.

Chystáš se podobným způsobem zpracovat i jinou vážnou muziku?
Tak líbilo by se mi jednou podobně nahrát Dvořákův Koncert h moll pro violoncello a orchestr. S tím orchestrem… Ale to se asi nestane. Jsem taky tatínek a tak. Většinu času člověk tráví tím, aby uživil sebe a blízké. Nikoliv aby se posunul. Škoda.

Pink Floyd projekt – Přehled odehraných koncertů:
The Wall – 23. 1. 2002 – klub Futurum, Praha
The Wall – 15. 8. 2004 – Náměstí Republiky, Plzeň
The Wall – 11. 11. 2004 – Lucerna, Velký sál, Praha (oslava 25 let Vítkova kvarteta)
The Wall – 18. 2. 2005 – DK Inwest, Plzeň
The Wall – 2. 9. 2005 – Náměstí Svobody, Žatec
The Wall – 9. 9. 2006 – zahrady pivovaru Eggenberg, Český Krumlov
Dark Side Of The Moon – 16. 11. 2006 – kino Sokol, Roudnice nad Labem
Dark Side Of The Moon – 12. 1. 2007 – kino Sokol, Roudnice nad Labem
Dark Side Of The Moon – 30. 6. 2007 – Nádvoří pivovaru Plzeň, Plzeň
Dark Side Of The Moon – 31. 8. 2007 – Náměstí Svobody, Žatec
Dark Side Of The Moon – 17. 10. 2008 – Dům kultury, Litoměřice
The Wall – 31. 10. 2009 – O2 arena, Praha
Dark Side Of The Moon – 10. 9. 2011 – kino Mír, Opava
Dark Side Of The Moon – 23. 3. 2012 – Zimní stadion, Bílina
Dark Side Of The Moon – 22. 9. 2012 – Náměstí Míru, Mělník
Dark Side Of The Moon – 13. 11. 2013 – Hybernia, Praha
Dark Side Of The Moon – 9. 6. 2015 – Chrám sv. Barbory, Kutná Hora
The Wall – 4. 9. 2015 – Náměstí Svobody, Žatec
The Wall – 25. 6. 2016 – Velké Náměstí, Kroměříž
Dark Side Of The Moon – 7. 6. 2017 – Baťův institut, Zlín
Dark Side Of The Moon – 26. 4. 2019 – Městské divadlo, Žatec

www.facebook.com/benesovsky.filip

Views: 70