Povětroň – Second

POVĚTROŇ – Second
Vlastní náklad – 55:24

Pražská indierocková kapela Povětroň se kvůli otcovským povinnostem maličko odmlčela, aby pověstný klid před bouří rozstřelila na sklonku loňského roku novým albem Second. To je svým způsobem docela výstižně pojmenované, neboť se skutečně jedná o druhý dlouhohrající počin skupiny. Desetiletou pauzu mezi deskami vyplnilo jen EP Stories, vydané poměrně krátce po debutu Apples & Oranges.

Povětroň sami uvádějí, že aktuální nahrávka navazuje na odkaz zámořského indie rocku 90. let. A hned od úvodních tónů je patrné, že ten odkaz se netýká jen samotné muziky, ale i celkového soundu, který je záměrně lehce archaický a nepostrádá patřičnou syrovost a tzv. špinavost. Ovšem vzhledem k tomu, že se skupina prezentuje v té nejzákladnější sestavě (kytara, baskytara a bicí) – občas lze zaslechnout i syntezátor britského producenta Stephena Abreharta, který má na svědomí i mix a mastering –, je vše přiměřeně slyšitelné a přesně nastavené zrcadlu, ve kterém se Povětroň zhlédli. To samozřejmě nabízí určité paralely s tím, co už tu kdysi bylo, přesto zde vše vyznívá tak, že to dělají vlastním rukopisem, jen s jasným odkazem let dávno minulých. Zjednodušeně řečeno, v 90. letech napsali muziku, kterou vydali v loňském roce.

A o tom, že to neudělali špatně, svědčí i skutečnost, že ačkoliv má deska téměř hodinovou stopáž, úplně v klidu si dá člověk repete, aniž by měl pocit, že poslouchá dokola omílané coververze. Ona je totiž svým způsobem i hodně zábavná a z některých skladeb přímo volně (ne přes roušku) dýchá spousta pozitivní energie, jako třeba z úvodní svižnější A Place. Trochu v podobném duchu se nese i následující Wake Up. Tady má člověk pocit, že je někde na pohodovém rockovém fesťáku, v ruce oroseného ‘zrzka’ a boky i nohy se samovolně houpou do rytmu. Je to prostě takový správně odvázaný rokec. Na tom ale není postavena celá nahrávka. Je zde cítit i grunge rock, alternativa, odlehčené kytarovky i špetka rock’n’rollu, v melodičtější věcech i trochu pop-rocku. Při zmínce o grunge rocku mě napadá, že kytarista Jakub Mihálik má v drsnějším projevu tak trochu cobainovský feeling. A trochu do Nirvany se (ne jako jediná) naváží třeba Hey Girl v zajímavém komplotu s Beatles. S hlasem ale Jakub pracuje dost zajímavě, takže třeba v další uvolněnější Heart Of Fire se maličko trefuje do Bona z U2, ovšem jinak má song docela blízko k tvorbě kapely Apatheia, která se rovněž netají náklonností ke starší muzice.

Svižnější songy jsou ale o chlup zajímavější, a třeba u Painted Black už rockeři vyloženě zamačkávají slzu nad tím, že si tenhle kousek nemohou momentálně dopřát někde na koncertě v kotli. Skladba má i slušný melodický potenciál a není v tomto směru rozhodně sama. Melodičnost je ale užita ve vkusné míře – některé linky chytnou hned, některé postupným objevováním –, takže i díky tomuto faktu pořád platí, že ani opakovaný poslech nenudí. Když už jsem nakousl nějaké ty spojitosti, v Into Your Heart se mi vybavili Blur, přestože se jedná o britskou kytarovku. Tenhle kousek má ale podobný ‘přízvuk’ jako titulní skladba z jedné starší PC hry z FIFA série (název se mi ale vykouřil z hlavy).

Povětroň jsem ještě neměl možnost vidět naživo, ale vizi mám docela jasnou – trojice vysmátých muzikantů, kteří sice vědí, že asi neudělají velkou díru do hudebního světa, nebudou vyprodávat haly, natož aby na muzice zbohatli, ale dávají to přesně tak, jak chtějí a jak je to baví. A až to doba dovolí a rozbalí to zase naživo, to bude teprve jízda. Tahle deska mi v dnešní ‘blbé době’ udělala vážně dobře. Takže za sebe můžu říct, udělejte si taky dobře!

Jiří Olszar

www.bandzone.cz
www.facebook.com/povetron.praha

Views: 550