The Fialky – 20 let pití krve a spálené elektriky
Text: Michal Ton
Foto: Josef Soukup a archiv skupiny
THE FIALKY letos v únoru stihli oslavit v pražském Futuru 20 let existence a vydat nové album Punk rock rádio. Vzhledem k nastalé situaci už toho ale bohužel nic víc stihnout nešlo, takže místo další reportáže vám přinášíme výroční rozhovor s bubeníkem TOMEM.
Ahoj, Tomáši. Pustíme se zkraje do minulosti, protože vy jste před nedávnem oslavili dvacet let existence kapely. Jistě máš v paměti ten speciální koncert; jak sis ho užil? Splnilo to očekávání?
Zdar, Mišáku, jedním slovem… skvělý! I když pro mě to bylo spíš o tom, že se na nás přišla podívat spousta kámošů, který jsem třeba delší dobu neměl možnost potkat a pokecat s nimi, tak jsem měl radost, že se taky ukázali… a že jich bylo! Atmosféra parádní, celkově skvělý večer, zakončený výbornou ‘aftroškou’ na Újezdu.
Dvě dekády je už slušný časový úsek. Můžeš jako jeden z původní sestavy tak nějak zrekapitulovat toto období? Třeba ty nejzásadnější události z tvého pohledu.
No, tak to by bylo asi na dýl, ale ve zkratce… je až neuvěřitelný, jak rychle to uteklo. Třeba můj táta (zkoušíme u rodičů v garáži) mi říká: „To už mi tu pijete krev 20 let? A tý elektriky propálený.” (smích) Jinak asi nejzásadnější pro mě byl rok 2006, kdy jsme vydali první EP, který jsme nahráli poprvé v profi studiu. Bylo to skvělý období, plný nových zážitků a zkušeností. Potom to šlo už jen nahoru. Přibývaly koncerty a celkově nás začali lidi víc vnímat.
Byla i doba, kdy ses na to chtěl vykašlat a odejít?
Přiznám se, že mě to v jeden čas napadlo, ale to bylo asi takové moje ‘slabší’ období, které hodně rychle odeznělo. Bez toho hraní, cestování a zážitků bych si to už asi nedokázal představit. Dokonce se mi i párkrát stalo, že jsme měli třeba volný víkend a já volal klukům: „Čus, tak co, v kolik mě budete v pátek nabírat?”
Vzpomeneš si na nějaký fakt průser, co se na koncertě stal? Ať už tobě osobně, nebo v rámci kapely.
No, tak těch průserů bylo. (smích) Můžu ti dát dva příběhy – shodou okolností se oba staly na Slovensku. Ten první, osobní, byl ten, když jsem před pár lety dostal celkem slušně na budku v Nitře, a ten kapelní, když jsme měli hrát první ‘zahraniční’ samostatný koncert v Bratislavě a předtím jsme se tak ‘občerstvili’, že jsme nebyli schopni hrát a po třech písničkách koncert ukončili. Tohle se samozřejmě stalo poprvé a naposledy. (smích)
A naopak, je nějaký moment, co ty sám máš jako nejsilnější pozitivní zážitek?
Pro mě asi Mighty Sounds před dvěma lety a taky náš výroční koncert ke 20 letům. Další prima zážitek byl, když jsme jeli turné s Visáčema (pár let zpátky) a my museli mít jako předkapela vždycky bicí před těma jejich, takže jsem byl vlastně na pódiu uprostřed místo Marcela a kytary byly vedle mě. Byl jsem dost vidět, tak mě pak taky občas po koncertě někdo pozval na panáka. (smích)
Ty jsi začal tehdy zpívat vlastně z nouze, jak se na to vůbec přišlo? Přece jen bubeníků, co se pokoušejí o zpěv, a dokonce hlavní, moc není, spíš to zkouší ti vepředu…
Jo, to je pravda. No, bylo to tak, že já jsem už za dob Kečupova zpěvu zpíval druhý zpěvy v refrénech, takže jsem částečně na zpívání při hraní byl zvyklý. Když měl pak Kečup problémy s hlasivkama, byl jsem v té době jediný, který něco jakžtakž uzpíval, takže to padlo na mě.
Nemrzí tě někdy, že jsi drobet schovaný vzadu, a ačkoli hraješ i zpíváš hlavní zpěv, nejsi braný jako ten, co většinou slízne smetanu pozornosti?
Ani ne. Já nejsem ten typ, který by se nějak extra vyžíval v pozornosti ostatních, od toho máme v kapele jiný. Jsem na tu zadní část pódia zvyklý a mám tam hezky svůj prostor. Naopak, když se někdy koncert třeba nějak zvlášť nepovede, tak alespoň nejsem moc vidět. (smích)
Jak moc těžké to pro tebe bylo a je zkoordinovat zpěv a fyzicky náročné bubny?
Náročný to bylo hlavně na začátku, když jsem začal zpívat hlavní zpěv. Po příchodu Marcela jsme si určitý části textů rozdělili (kvůli dýchání) a teď je to v pohodě. Ale je pravda, že při živým hraní si bubnování hodně zjednodušuji, abych to byl vůbec schopný uhrát a uzpívat zároveň.
Dá se říci, co tě baví víc?
Ono má obojí něco do sebe. Občas bych si chtěl taky třeba jen v klidu zabubnovat a občas jen zazpívat, ale myslím, že takhle nám to funguje dobře, tak proč to měnit.
Jsi i autor pár písniček, většinou z podhoubí Počernic, které jsou v nich barveny jako celkem drsné prostředí. Jak a v čem tě ovlivnilo vyrůstat tam?
Předně tedy, já nejsem autorem písniček jako takových, spíš funguju (troufnu si říct) jako inspirace pro Kečupa, který ty songy skládá (prej takovej Sahula Fialek). Písně s počernickou tematikou jsou víceméně složeny na základě mého vyprávění zážitků, který se mi staly. Většina těch příběhů je o kamarádství, vztazích, soudržnosti a hospodách. Tipuju, že dost podobný zážitky má spousta lidí a je jedno, jestli jsou zrovna z Počernic, nebo druhýho konce republiky.
O tobě vím, že máš hodně rád skinheadskou scénu. V čem ti nejvíce přirostla k srdci? A vidíš v nějakých bodech rozdíl mezi ní a punkovou?
To je celkem těžká otázka. Rád poslouchám oba žánry, ale je pravda, že líp se cítím v té první skupině. Ono taky dost záleží, na jaké akci zrovna jseš. Někam přijdeš a je to vyloženě ‘vajíčková’ party, a někde je to namíchaný půl na půl. Osobně vnímám asi největší rozdíl v tom, že skini míň řeší politiku (nebo mi to alespoň tak přijde) a víc se baví. Snad nikdy se mi nestalo, že by za mnou přišla pleška a ptala se mě na politiku nebo politický názory, což se u některých pankáčů říct nedá.
Skinheadská scéna frčí hodně v Polsku, kam vy jezdíváte pravidelně mnoho let. Tamní koncerty jsou prý nejdivočejší, je to tak?
Tohle bylo částečně zodpovězeno v předchozí otázce. Není akce jako akce. Zažil jsem v Polsku koncerty úplně na pohodu, ale taky akce, kde šlo fakt o hubu. Jednou jsme třeba hráli ve Varšavě a přijeli jsme tam celkem brzo, takže se náš místní promotér rozhodl, že zajdem na pár piv už před koncertem. Asi po dvou hodinách byl pan organizátor tak na sračky, že nás chtěl zmlátit ještě v tý hospodě. A dost podobný to bylo pak na samotným koncertě, kde byl z davu asi 200 lidí jen jeden jedinej pankáč, kterej dostal na držku, ještě než koncert vůbec začal. (smích) Ale jinak jsou to fajn lidi.
Bál ses někdy na koncertě?
Bál… dvakrát – v Polsku a jednou na Slovensku. (smích)
Fialky nikdy nebyla politicky angažovaná skupina; záměrně, či to ani nějak nesledujete?
My jsme měli štěstí, že všichni z kapely máme radši pití než politiku. Dění ve světě a politiku jako takovou samozřejmě sledujeme, ale rozhodně to pro nás není téma, který bychom chtěli vkládat do našich textů. Já osobně jsem za to rád.
Hráváte už na mnoha čistě rockových akcích, mimo punk. Dá se rozlišit publikum a prostředí třeba na punkovém open airu a dejme tomu multižánrovém? Máš něco v něčem raději?
Ono dost záleží, v jakým čase na tý akci hraješ. Když hraješ třeba kolem půlnoci, tak se rozdíly dost mažou… Ale ne, já myslím, že na festivaly chodí lidi, aby se hlavně zabavili, popili, potkali někoho novýho a celkově se odreagovali. Pro mě je rozdíl jenom ve stylu a barvě oblečení.
Pověz nám něco k novému albu, za mě osobně je hodně povedené. Jak jsi spokojen ty a jaké tam máš favority?
Já jsem spokojen moc. Libí se mi různorodost desky jako takový. Najdeš tam songy pomalý, country i něco rychlejšího. A texty ve spolupráci Kečup – Radek (Nežfaleš) šlapou výborně. Na desce je 12 nových songů, včetně 3 coverů, vydaných již tradičně na vinylu i CD. Je to naše už pátý řadový album, jehož vydání jsme si připravili na 2. 2. 2020, což je vlastně datum 20. výročí založení naší kapely. Jelikož mám rád rychlejší věci, tak pro mě jsou favoritem určitě songy Lidi to chtěj a Až se ti podaří. Lampy jsou asi jasný, tady není moc co vysvětlovat.
Ok, závěrem mi řekni, jak si představuješ sám sebe a Fialky za dalších dvacet let?
Pořád stejně, jen budeme mít trochu víc vrásek, míň vlasů a možná větší pupky.
Díky moc za rozhovor a přeji mnoho úspěchů.
Já taky děkuju, ať se daří, a jak by řekl Otík: „Co krok, to pun krock.”
Views: 64