Def Leppard, Whitesnake

17. června 2019, Praha, O2 Arena

Text: Viktor Loukota
Foto: Jiří Rogl

Kdo by to byl řekl, že jim to všem vydrží tak dlouho. Když se v r. 1977 pětičlenná partička kluků z anglického Sheffieldu rozhodla dobýt svět, ať to stojí, co to stojí, nikdo z nich zřejmě netušil, kam až je vítr zavane. Tragédie střídala tragédii, ale to je neodradilo od jejich společné cesty a v tomto roce byli dokonce uvedeni do Rock’n’rollové síně slávy. Čas jde dál a budoucnost nezastavíš. Spojení dvou ikon v jeden velký celek má vždy svá pro a proti. V tomto případě to fungovalo a lze říci, že docela solidně. Na druhou stranu při porovnání s pražským koncertem z r. 2015 by se tam našlo ledacos navíc.

Není pochyb o tom, že je úžasné vidět takovouto soudržnost. Hardrocková estráda s návratem do minulého milénia, a to hned dvakrát za jednu noc? No neberte to. S očekávanou silou a tahem nastoupili jako první hvězdy na scénu legendární WHITESNAKE. Tito zlí hoši během několika minut ovládli jeviště s Bad Boys a frontman David Coverdale svým podmanivým charismatem uhranul publikum tak, že mu začalo následně zobat z ruky. Tento muž, jehož vokály po téměř padesáti letech praxe jsou stále silné a jsou schopny ve větší míře pokrýt celou řadu pasáží, se s ničím nepáře a nezná smilování. Stačí do toho vklouznout a pak už to jde skoro samo.

Slide It In a semi balada Love Ain’t No Stranger patří mezi učebnicové příklady žánru, a byly tak odehrány se sofistikovanou poctivostí. Jediným nepřítelem byl bohužel zvuk, který již od začátku bránil některým nástrojům prorazit si cestu ven na výsluní. Napjaté kytary šponovaly novinkovou Hey You (You Make Me Rock) do prasknutí, ovšem ve Slow An’ Easy se zase naopak lehce ubralo na gradaci. První Achillovou patou byl kytarový duel, který byl ve své podstatě v takto krátkém neregulérním vystoupení tak trochu zbytečný. Joel Hoekstra (Night Ranger, Trans-Siberian Orchestra) a Reb Beach (Winger) jsou sice ostřílení hráči vyzbrojení pevnou rukojetí, ale místo svých rozcviček mohli zařadit např. něco ze svých hitových arzenálů.

Už dost bylo řečí. Shut Up And Kiss Me uvedla věci na správnou míru a emocemi povzbuzené publikum nasávalo energii vycházející ze samotné kapely. David se snažil dostat všechny do varu, kdy následně předal žezlo bubenické extra lize Tommymu Aldridgeovi (Black Oak Arkansas, Pat Travers Band, Gary Moore, Ozzy Osbourne, Vinnie Moore, M.A.R.S., Patrick Rondat, House Of Lords, Manic Eden, Ted Nugent, John Sykes, Thin Lizzy), aby dílo dokonal. S paličkami nebo bez, vždyť co na tom sejde. Tento segment strčil kytarový duel do kapsy a jednoznačně poukázal na to, že T. Aldridge ve svých takřka 69 letech semele jakéhokoliv protivníka do klubíčka a ještě se mu vysměje do obličeje. Kdo neviděl, neuvěří.

Oddechová chvíle s sebou přinesla zamilovaný vánek v podobě Is This Love s lahodným kytarovým sólem, kde se skupinové mojo ukázalo také v tom intimnějším světle. Díky tomu se tak dostali svým posluchačům o něco blíže a ohřáli nejedno zjihlé srdce. Opětovný návrat do r. 1987 s Give Me All Your Love a aréna byla pobídnuta k hromadnému tleskání v závěrečném refrénu skladby. Další prásknutí bičem a otočení za úspěšnými léty. Here I Go Again a zase v tom lítáme. Kdo by nezavzpomínal na kýčovitou, leč překrásnou dobu sličných dam, naleštěných aut, bujarých večírků do rána a natupírovaných hřív. Sám D. C. by mohl o tom všem vyprávět.

Nastala noční hodinka a vytí vlků bylo slyšet na hony daleko. Prolínající se Still Of The Night přinesla kromě perfektního přechodu, který byl zde duplikován velice věrně, také značné zapojení čtveřice J. Hoekstra, R. Beach, M. Devin, M. Luppi ve sborových sekcích, protože nezkrotný D. Coverdale už ztrácel výšky a potřeboval opěrný bod. Zub času udělá své hlavně na těch, co své řemeslo nešidí a dávají tomu naprosté maximum. Po závěrečné smršti tónů se D. C. rozloučil se svou klasickou větou o tom, aby se každý opatroval a nenechal se nikým zastrašit. Hadí snůška opustila scénu se standardním výkonem, kdy svůj set pojala do jisté míry odměřeně, až víkendově. Snad příště.

DEF LEPPARD na to šli takticky z jiného úhlu a vsadili na raketový nástup. Zadní obrazovky suplovaly dokumentární střihy z výpravy do vesmíru včetně dalších elementů ze slavného videoklipu Rocket a to, že jsou muzikanti ve svém živlu, sebevědomě potvrdili při přidružené Animal. Po velmi vřelém přivítání opucovali stařenku Let It Go z r. 1981 (High ‘N’ Dry), která šlapala jako zamlada a neztrácela na své syrovosti a odpichu. Pronikavá Foolin’ byla natolik protkaná příznačnými laserovými paprsky, že se zdálo, jako bychom se vrátili zpět časem do pompézních 80. let.

Pěkně baladu po baladě, a to ne jen tak ledajaké. When Love And Hate Collide je totiž bezbožným příkladem, jak se to má doopravdy dělat. Chytlavý refrén a sloky v důvěryhodném podání zpěváka Joea Elliotta se střídaly jedna po druhé a vyzpívalo se téměř vše, co se vyzpívat mělo. Takhle to vypadá, když o sebe někdo dbá a je stále v kondici. Z pomalého tempa do trochu houpavějšího rozpoložení. Nadsázková Let’s Get Rocked vykreslující den jednoho teenagera prožívajícího bezstarostné chvíle života přenesla všechny do dob Adrenalize, a všem bylo dobře. Fyzické sebevědomí kytaristy Phila Collena se odráží i na stylu jeho hry, kdy má občas tendenci svá sólíčka přepalovat a přetahovat.

Na druhé straně však stojí další kytarový mág Vivian Campbell (Sweet Savage, Dio, Whitesnake, Shadow King, Riverdogs, Last In Line), který vše nedokonalé dolešťuje a oddaně se drží charakteristického stylového vzorce. Def Leppard vědí, jak se prezentovat, a často angažují dav do svého programu, kdy buď lidé tančí ve vlastním prostoru, nebo s úsměvem zpívají známé refrény. Armageddon It byla vytažena ze sbírky zlatých singlů a poskytovala nostalgickou jistotu s desítkami let zkušeností. Poté došlo na první přešlap. Znuděný cover Rock On by se spíše vyjímal jako zvuková kulisa před či po koncertu, ale to v tu ránu vykompenzovali akustickou a interaktivní Two Steps Behind, kdy celá formace včetně bubeníka nakráčela do středu jeviště na prodloužené molo, zasahující do sekce stání u pódia.

Zapojili se snad všichni a rozdávala se i blyštivá trsátka. Záhada mužství budiž objasněna. Začátek Man Enough s basovou linkou okatě vypůjčenou od milovaných Queen totiž předcházelo kraťoučké sólo baskytaristy Ricka Savageho, který byl J. Elliotem uveden do světel reflektorů jako jeho nejlepší kamarád a spoluzakladatel skupiny, který je včetně zpěváka posledním hráčem z originální sestavy. Láska a pravda bolí. Love Bites neskrývala svou krásu a modro-fialové paprsky synchronizovaně prořezávaly prostor arény. Místo klávesových ploch v dokončovacím procesu byly efektivně použity baskytarové pedály dokreslující náladu a harmonie. Stále si udržující svou nehasnoucí jiskru s Bringin’ On The Heartbreak, baladou zdá se nestárnoucí a objasňující to, že kvalitně složená skladba přetrvá navěky.

Neobvyklou volbou se stala instrumentální veteránka Switch 625, kde kromě dominujících kytar, předhánějících se jako o život, duněla i rytmická sekce, a to poměrně velmi sehraně a hutně. Čas se zastavil a ve vlastním zájmu udržet publikum v obraze ovládl scénu bubeník Rick Allen se svým expresivním segmentem plným úderných kopáků. I přes svůj handicap ze svého prostoru vytěžil maximum a sklidil zasloužené ovace ze všech koutů arény. Roky experimentování a hráčská adaptace se zde vážně vyplatily. Po krátké odmlce v moři světel probleskla Hysteria, do které byla ke konci vkomponovaná kapka Heroes od jejich zesnulého hrdiny Davida Bowieho.

Jak večer pokračoval, bylo cítit určité napětí, jako by tu nějaká linka chyběla. Po tom, co zazněl úvodní riff Pour Some Sugar On Me, byla záhada vyřešena. Ženská část kroutila svými těly a ta mužská pošlapávala do rytmu. Rozehranou hru ale musíte dohrát až do konce aneb bude se přidávat. Charismatická pětice sáhla do multiplatinového alba Pyromania hned dvakrát. Nejprve pro Rock Of Ages, kde byl výkon pozoruhodně autentický, a jako zlatý hřeb vystoupení vylétla k nebi famózní Photograph podtržená projekcí polaroidových snímků z minulosti a okouzlujícími kytarami v závěrečném notování. Seriózní kytarová dovednost je pro Def Leppard naprosto charakteristická a zároveň také jejich nejsilnější stránkou a jistou zbraní. Opravdu pozoruhodné.

Ve srovnání, kdy Def Leppard nechali produkčně Whitesnake někde na úrovni klubové kapely, se prostě musí počítat se ztrátami. Volba strany zřejmě nebyla v jejich kompetenci a úsporný systém se musí respektovat. Za zmínku ve finále stojí, že Def Leppard byli jednoznačně více vidět a celý svůj balíček dokázali také lépe prodat. Jediné, co je pojilo se speciálními hosty, byl problematický zvuk. Někoho se držel jako klíště a u někoho se v částech na chvilku vyrovnával. Každopádně to ubralo minimálně polovinu celkového dojmu. Dalo by se předpokládat, že u takových kapacit bude zvuková kvalita samozřejmostí, ale tentokrát tomu tak bohužel nebylo. Za tohle palec dolů a za hudební náplň zase palec nahoru. V jádru jde přece jenom hlavně o muziku, a tam nebylo v podstatě co vytknout. S poctivostí nejdál dojdeš – a to je tady v tomto případě naprosto relevantní.

Whitesnake setlist: Bad Boys, Slide It In, Love Ain’t No Stranger, Hey You (You Make Me Rock), Slow An’ Easy, guitar duel, Shut Up & Kiss Me, drum solo, Is This Love, Give Me All Your Love, Here I Go Again, Still Of The Night

Def Leppard setlist: Rocket, Animal, Let It Go, Foolin’, When Love And Hate Collide, Let’s Get Rocked, Armageddon It, Rock On (David Essex cover), Two Steps Behind, Man Enough, Love Bites, Bringin’ On The Heartbreak, Switch 625, drum solo, Hysteria, Pour Some Sugar On Me, Rock Of Ages, Photograph