Dream Theater přijeli do Prahy oslavit 40 let existence

2. listopadu 2024, Praha, Fortuna Arena

Text: Viktor Loukota
Foto: archiv RockShocku (ilustrační foto)

Monumentální vojevůdci progresivního metalu DREAM THEATER nedávno zahájili dlouho očekávané turné ke svému historickému 40. výročí, což je nyní ještě více opodstatněno návratem zakládajícího člena a bubeníka Mikea Portnoye. Po téměř patnáctileté separační pauze jeho znovuobjevení opět rozdmýchalo vášnivý zájem skalní základny, která na toto shledání čekala již roky. V rámci svého tříhodinového setu v legendární Fortuna Areně, na který dokázali přilákat početné publikum z celého světa, se vyhráli doslova na maximum. Tato noc plná not nebyla jen milníkem pro ně samotné, ale také určujícím okamžikem pro jejich věrné příznivce. Napětí v hale bylo cítit na sto honů a týdny spekulací vyvrcholily touto jedinečnou událostí, kdy se dychtivě diskutovalo o předpovědích setlistu, očekávané úvodní písni a nově nabyté chemii v kolektivu. K očekávání se ještě přidalo nedávné oznámení nového alba Parasomnia na příští rok a vydání pilotního singlu Night Terror jen několik týdnů před koncertem. Ale skutečná otázka, na kterou všichni mysleli, zněla jasně. Jak to bude ve finále znít naživo?

Přesně na osmou se světla okamžitě ztlumila a dějištěm se rozezněl úvod zvonkohry Metropolis Pt.1: The Miracle And The Sleeper, jež vyvolala velmi hlasitou vlnu ohlasu. Kapela vyšla na pódium, schovaná za výroční oponou, která se spustila dolů v momentu, jak hybridní souprava bubnů nakopla rytmus, a odhalila všechny členy zpět ve znovu sjednocené síle. Příležitost vidět Mikea Portnoye bubnovat na tuto ikonickou skladbu hned na začátku vystoupení bylo nostalgicky dechberoucí. Bezproblémový přechod do Overture 1928 a Strange Déjà Vu ze Scenes From A Memory (1999) povznesl veškerou energii ještě o stupínek výše. Bylo evidentní, že jedou na plný plyn, a kovový prach znovu dopadl na nově oprášenou The Mirror z Awake (1994), obohacenou o prvky Space-dye Vest či Lie. Zde vypomohl ke konci klávesista Jordan Rudess, který se svou ‘keytarou‘ přišel na chvilku omrknout dychtivé publikum zblízka. Modré paprsky a baskytarový úder zběsilosti Panic Attack udržoval tvrdší tempo, jež přerušila místy emotivní Barstool Warrior;jednak kvůli mistrovskému kytarovému sólu, ale také že se jednalo o kousek z éry Mikea Manginiho. Překvapivá volba, perfektně však zapadající do celého setu. Slyšet Portnoye hrát tuto skladbu byl zvláštní okamžik. Kapela pak více zpomalila skladbou Hollow Years, která byla odehrána v prvotní fázi demo verze, tudíž se vším všudy. Na albu Falling Into Infinity (1997) se pak objevila už v totálně ořezané verzi, připravené rovnou na odpal pro komerční média. Pohled na telefony rozsvěcující místo konání dokresloval příjemnou scenerii a atmosféru. Vše pak zakončili kombinací psychedelické bouře Constant Motion a temnotou oplývajícím střihem As I Am. První set obsahoval převážně kratší, lépe srozumitelné skladby, které si po celou dobu konstantně držely svou vibrační energii.

Po první přestávce bylo prezentováno krátké video shrnující jejich stěžejní diskografii s odkazy na orchestrální prvky z každého studiového alba. Nadešla noc a s ní i intro k novému singlu Night Terror, vražedné nové písni, která zaznamenala předpokládaný boom. Pak v překvapivém zvratu zazněla druhá skladba z minulé éry, tentokrát This Is The Life, balada z A Dramatic Turn Of Events (2011), kde se nad hlavou synchronizovaně mávalo rukama do rytmu. Další byla ohromující ukázka z Images And Words (1992) Under A Glass Moon s Petrucciho ikonickým kytarovým sólem. Překvapení neustále přicházela, když se kapela ponořila do Vacant následované instrumentálním bravadem Stream Of Consciousness z Train Of Thought (2003), obě tak poskytující dokonalý balanc emocí a technickém mistrovství. Druhý set uzavřelo epicky nekonečné Octavarium, které bohužel nadchlo pouze to publikum, které ho téměř dvě desetiletí neslyšelo naživo. Střední instrumentální sekce je jednou z nejnáročnějších pasáží a jasně se zde prokázalo, že Petruccimu, Myungovi, Rudessovi a Portnoyovi to stále v hlavě kmitá na nejvyšší obrátky.

Po dalším přerušení a druhé finální pauze se na obrazovkách objevilo vtipné video z filmu The Wizard Of Oz, kde postava Dorothy podotkla, že není místo jako doma, což samozřejmě vedlo ke konkrétní pointě s orientální Home. Dalším kouskem z uctívaného Scenes From A Memory byla také jedna z nejoblíbenějších písní The Spirit Carries On, kdy se aréna rozzářila mořem světel mobilních telefonů, a vytvořila tak procítěnou komorní atmosféru. Potlesk a slzy vystřídala signifikantní a zároveň klíčová Pull Me Under, při které bylo obecenstvo vyzváno ke zpěvu, jak jinak než z plných plic. Naprosto vhodná a dokonalá volba, která dovedla nezapomenutelný večer k triumfálnímu konci. Kapela byla během této skladby v plamenech a energie v místě konání byla natolik elektrická, že publikum plesalo blahem. V ten okamžik se muzikanti konečně mohli pokochat vším, čeho dosáhli, a zároveň hledět dopředu na všechnu tu velikost, kterou budou i nadále poskytovat svým příznivcům v nadcházejících letech.

Verdikt? Nebudeme si nic nalhávat. Mike Portnoy zapadl zpět do zajetého stroje, jako by jej nikdy neopustil, byl dokonale sehraný s ostatními a vnesl do vystoupení svou charakteristickou živelnou intenzitu. John Myung byl jako vždy stoický a mistrovský, zatímco Jordan Rudess se svými klávesami předvedl v rámci vystoupení nezapomenutelné figury hodné pozastavení. Rezidentní čaroděj John Petrucci rok co rok nepřestává hráčsky udivovat jakožto jeden z nejlepších kytaristů na světě, který každou sekci zdolává s přesností a lehkostí. Pokud jde o frontmana Jamese LaBrieho, často nespravedlivě kritizovaného za jeho hlasové výkyvy, tak ten předvedl jeden ze svých nejsilnějších výkonů; občas si upravil melodie na míru, vřele zapojoval publikum do dění a opakovaně děkoval fanouškům za jejich neochvějnou podporu v průběhu let, a zejména za tuto noc. Za zmínku také stojí vynikající produkce s videoobrazovkami podporujícími každou skladbu i detailně promyšlená světelná show včetně relativně dobrého zvuku. Jediné minus je za výběr zbytečně dlouhých instrumentálních eposů, které mohly klidně vystřídat lépe čitelné, zpívané kousky. Hlouběji do archivu se tentokrát evidentně nešlo. Jak se říká, nelze se zavděčit všem. Něco musí z kola ven, obzvlášť když máte na svém kontě čtyři dekády hraní a v této chvíli již šestnáct studiových alb.

Setlist: Act I: Prelude (Bernard Hermann), Metropolis Pt. 1: The Miracle And The Sleeper, Overture 1928, Strange Déjà Vu, The Mirror, Panic Attack, Barstool Warrior, Hollow Years, Constant Motion, As I Am, Act II: Orchestral Overture, Night Terror, Under A Glass Moon, This Is The Life, Vacant, Stream Of Consciousness, Octavarium, Act III: Home, The Spirit Carries On, Pull Me Under