Několikrát přeložený SORFest přilákal rockery, pankáče i milovníky tvrdého metalu

18. září 2021, Ostrava, Slezskoostravský hrad

Text: Jiří Olszar, Jana Navrátilová
Foto: Jiří Olszar

Více jak dva roky čekali příznivci rocku a metalu na již 13. pokračování populárního Slezskoostravského Rock-Festu. V sobotu 18. září bylo ale čekání konečně u konce, a tak se mohli nejen ostravští fanoušci vydat na Slezskoostravský hrad, kde je čekala tradiční porce kvalitní muziky, a to hned na několika pódiích. Poupravený program sliboval skvělou zábavu a ze začátku vyšlo dokonce i počasí, kdy se na rockery usmálo dokonce i sluníčko a mlsně olizovalo svými paprsky kamenné hradby.

Hlavní hudební program odstartoval na Nádvoří Stagi známý moderátor a klaun z Balónkova David Zbavitel. S podobnými akcemi má bohaté zkušenosti a má i hodně dobrý hudební přehled, takže jeho ‘práce‘ byla patřičně profesionální. Snad jen některé fanoušky zklamal tím, že nechtěl ukázat kozy, jak byl několikrát vyzýván. To ale samozřejmě znamenalo, že v areálu panovala dobrá nálada hned v úvodu.

A ta návštěvníky, kterých zde zatím nebylo tolik jako v pozdějších hodinách, neopustila ani během prvního vystoupení, kterého se ujala skupina SKRAT. Ti, kdo dorazili včas, byli zvědaví především na kapelníka a bubeníka Norberta Lichého, jinak známého ostravského herce. Ten sice do areálu dorazil, pokecal s fanoušky, ale místo na pódiu přenechal tentokrát svému mladšímu kolegovi. Ten byl však velice šikovný a dobře tlačil celou kapelu. Ta se pohybovala převážně v bigbítových vodách s občasnými úlety k elektro rocku (např. skladba Jing Jan) nebo funku v songu Ideální chlap – asi tak nějak pojmenovaný, zřejmě nový kousek, jak uvedl frontman a klávesista Michal Sedláček, jinak také Norbertův herecký kolega.

Skrat tedy pěkně naladili první návštěvníky, kteří se mohli ihned přesunout na Aréna Stage na další bigbít. Ten zde zněl v podání zkušených mazáků z kapely SJETÝ GUMY. Ta si pro tento koncert vypůjčila vokalistu Salamandry Tomáše Hradila (ex-Trezor), kterému to v téhle hardrockové bandě docela slušelo, takže třeba v úvodu zahrané Rohatý nebo Notorik zněly v jeho podání velmi dobře. V polovině setu se jako host představila publiku zpěvačka Tanja. S Tomášem si střihla duet Kam jen jdou lásky mé a chybět nemohla ani její letitá pecka Nad hlavou létá rokenrol. Protože zpěvákovi došla v závěru slova, respektive skladby, které s kapelou secvičil, SG dali k dobru jako přídavek klasický rockový hit Rockinʼ In The Free World.

Lidí v areálu už značně přibylo – a nebylo divu, neboť na nádvoří už se chystala crossoverová smečka DARK GAMBALLE. Hned zkraje byla rozluštěna jedna hádanka, a to, jak do kapely zapadl nový bubeník Bohdan ‘Sanny‘ Voříšek. Mohli jsme si poznamenat, že zapadl výborně. Vypadá to, že mladých talentovaných bubeníků se v poslední době urodilo poměrně dost, což mohli potvrdit i lidé na festivalu. Skupina házela do publika osvědčené fláky jako Baletky v hlavě, Fata kapitána Morgana nebo Netopýr. Drsná Tma naznačila, jak by DG slušel i pozdější večerní čas. I tak si ale všichni tohle vystoupení parádně užívali třeba s dalším energickým válem Oni nebo o poznání klidnějším songem Kapky. A protože není třeba zpívat jen o lásce, ale napířklad i o šukání, neminul fanoušky ani pořádný Výprask na holou prdel. Jedna adeptka v první řadě evidentně pětadvacet na holou chtěla… V závěru nechyběla skvělá klipovka Kult samorostu nebo vzpomínka na gambalštinu se Strýčkem Samem. S přídavkem se skupina moc nezdržovala. Zpěvák Desed dal publiku jasné instrukce: „Zahrajeme poslední song, odejdeme, vy zatleskáte a my dáme přídavek!“ Takže se nakonec dostali Až na konec, aby pak přídavkově absolvovali Běh na dlouhou trať, kterou si s chutí zazpívali i samotní fans. Určitě by mohli DG ‘běžet‘ i dál, ale festivalové stopky nemilosrdně odkrojily poslední sekundy téhle povedené jízdy.

Letošní ročník byl žánrově hodně pestrý, takže si na své přišli i milovníci old school thrash metalu s legendárními sadisty KRYPTOR. Ti se s tím moc nesrali a začali do všech přítomných sypat kultovní pecky jako Justiční omyl, ostravským chacharům věnovanou Hooligans, Klášterní tajemství, Smrt je samozřejmost (život nikoliv), Vlčí vdova, Rychlost vítězí, To se nesmělo stát ad. Člověk si tak říká, jestli tahle banda, která hraje (opět) v téměř původní sestavě od roku 1987, přijde někdy s něčím novým. Vzhledem k reakcím publika to ale asi nebude potřeba, protože fans ani nic jiného nechtěli a pořád to evidentně funguje.

Bylo ale potřeba ještě omrknout i třetí scénu Líheň Stage, která se nacházela na Loděnici pod hradem. Program zde pravidelně patří finále mezinárodní hudební soutěže Líheň, která ale letos neproběhla, a tak ji pořadatelé pojali jako ‘best of Líheň‘ s úspěšnými kapelami z minulých ročníků. Další zkušený moderátor a zároveň porotce soutěže Marcel Gajdáček zde představil skupiny ZÁŘÍ, VADIM WINDY, COINCIDENCE a především zkušenou hardrockovou partu THE PANT z Břidličné. Ti už mají zkušenosti i s velkými pódii, ale evidentně jim nevadila ani menší stage či méně početnější publikum. Zahráli výborně, bylo to až metalově našlapané a určitě by jim svědčila i některá ze scén přímo na hradě. Soutěž Líheň ale už konečně zase po delší době odstartovala, tak mrkněte, kde budou probíhat aktuální kola, a přijďte podpořit kapely, které by se mohly třeba příště na SORFestu objevit.

To bylo jen krátké zastavení na Loděnici, takže zpět mezi hradby, kde již byla na ‘značkách‘ další tvrdě crossoverová kapela KRUCIPÜSK. Ti s sebou přivezli i nového kytaristu Davida Pavlíka (ex-Illuminati.ca) a po v úvodu zahraných Druide! nebo Jeho žena bylo evidentní, že i tahle spolupráce bude fungovat. Na pódiu i pod ním bylo pěkně živo, a tak liberecká parta přidávala pod kotel další žhavá polínka – brutální Musím do Mexika věnovaná všem, co nepomáhají a nechrání, funkově ujetá Criminal, Mamánek připomínající poslední desku Country Hell, ‘nekorektní‘ Dědova víra nebo punková Cirkus dneska nebude. Zpěvák Tomáš Hajíček v pauzách všechny přítomné dobře bavil a zabil hláškou, že ještě nedávno nedokázal poznat známé, protože měli na ksichtech filtry na kafe. Tady už ale viděl všem do jejich rozesmátých tváří. Snad už to takhle bude fungovat i nadále. V závěru ještě došlo na všemi zpívanou Láska je kurva. Zamilovaní se naposledy zahleděli do očí a mohli pokračovat v zábavě na další scéně.

Času nebylo nazbyt, takže zrychlený přesun za ostravskými NAHUM, kde zpěvák Pavel Balcar vyměnil filtr na kafe přímo za plynovou masku, což je ale v tomto případně tradiční rituál v úvodu každého koncertu. Po chvíli šla maska dolů, a tak se mohl po úvodní Vomit The Darkness už pohodlně ‘vyzvracet‘ v Creator Of Emptiness. Desku And The Chaos Has Begun (2015) ještě připomněla i úžasná Raging Chaos. Thrash/deathové peklo se otevřelo a vůbec poprvé ten den vytvořili fanoušci i menší circle pit, někteří přítomní si dokonce hráli na honěnou. Opomenuto nezůstalo ani poslední album Within Destruction, a to právě titulní skladbou nebo dalším neskutečným ekoteroristickým bordelem The Last Attack Of Final Cataclysm. Kapelu letos doplnil další výborný bubenický mladík Kamil Rýc (Emerald Shine), jehož talentu si všimli i Ador Dorath. Tohle apokalyptické peklo nebylo ochuzeno ani o Between The Hammers Of Doom, ke které Nahum vydali bezvadně zpracovaný klip natočený na největším šrotišti v republice. Co dodat? Ponožky srolované, trenky posrané…

Na Nádvoří Stagi už ladila nástroje i formu ‘stará garda‘ LIMETALL, která přijela až z Ameriky, respektive připlula na vlnách skladby Amerika, v čele s admirálem Fanym, aby poháněna Parním strojem a velkou podporou publika zabušila jako Posel špatných zpráv na metalovou nebeskou bránu. Ta je pro ně naštěstí zatím zavřená, a tak věnovali kamarádům, kteří ji už otevřeli, skladbu Tvé znamení, stylově nastavenou o úryvek ze Stairway To Heaven. To už se ale zvrhl večírek ve Swingers párty, která vygradovala v Sex’n’roll, kdy už byli fanoušci pěkně v ráži a nikoho netrápilo, že se řítí svět do ‘kosočtverce‘. Stará garda posloužila jako menší představovačka, kde Fany nezapomněl zmínit dalšího talentovaného bubenického mladíka Vojtu Sedláka. Festival bubenických nadějí tedy pokračoval, ale nebyl ještě u konce. Fany se mezitím stihl již počtvrté převléknout, a přestože to kapele dneska šlo, přece jen poprosil fanoušky o pomoc a ti jeho Mayday rádi vyslyšeli. To ale nebylo vše. Limetall slíbili pro tento koncert ještě bonus. A jaké by to bylo, kdyby v ocelovém městě nezahráli Ocelové srdce. Pěkná tečka, tedy ta koncertní, ne mobilní.

Do žánrové všehochuti chyběl ještě nějaký pořádný punk a notoričtí vymetači večírků PLEXIS nám jej naservírovali v té nejlepší, syrové a neuhlazené podobě, přesně tak, jak by měl správný punk naživo znít. Omluvy Petra Hoška, že byl někdy intonačně trošku mimo, byly zcela zbytečné, protože tohle je punk, volové! A tak si mohl v klidu ulevit, protože tady byl mezi svými, tedy Mezi cvoky. Fans už byli opět pěkně rozjetí, takže Punk a pláč k sobě moc nešel, ale pobavil a navodil ‘skvělý stavy‘. Úleťák všechny vystřelil až někam do vesmíru, ale To si vždycky cestu najde zpět, a tak bylo jasné, že se něco z mimoprostoru ten večer ještě vrátí… Plexis stříleli tak ostře, že se trefovali do černého i Slepejma nábojema. Trošku ale ujeli i mimo rodnou hroudu; a proč ne, když Svět jsou báry. Petr Hošek byl takřka pořád v pohybu a patrně během výkonu i zhubl, protože mu ke konci padaly kalhoty. Rychle tedy dali ještě přídavky, aby náhodou někdo zbytečně nečuměl a nevyhrál Mistrovství v zírání. Půlnoční rebel už jen potvrdil, že punk vážně není mrtvý, a dobře rezonoval i mezi hradbami.

„Tanči jenom pro mne,“ zaveleli COCOTTE MINUTE a slušně vychované publikum samozřejmě rádo poslechlo. Ostatně docela se ochladilo a trošku i sprchlo, a tak každé protažení pohybového ústrojí přišlo vhod. Drsně hitová Králům koruny připomněla poslední nahrávku, EP Veď mě!, a kapela provedla všechny trnitou cestou přes titulní Veď mě, starší, ale pořád dobře nadupanou Bratře nedovol a byla by sama Proti sobě, kdyby nedala pěkně nakopávající Kopem. ‘Cocotti‘ napájeli energií fanoušky i přímo elektrickým proudem, alespoň to tak zprvu vypadalo, když zpěvák Zeller natáhl z pódia mezi lidi světelný kabel a upozornil, že možná probíjí. Až takový blázen ale samozřejmě nebyl, jen si takto prodloužil mikrofon přímo k lidem. Počasí už tedy nebylo nic moc, ale to ve finále asi nikomu ani nevadilo, a tak všichni ještě v závěru udělali pořádný Bordel. Zeller všem poděkoval slovy: „Metal vám, metal dětem,“ čímž připomněl charitativní projekt, na kterém se kapela podílí. Nastal čas už jen na přídavek, kterým byl tradiční ‘sanitkový‘ Můj čas.

A i festivalový čas se pomalu chýlil ke svému konci a čekala nás dvě poslední vystoupení. Na Aréna Stagi to parádně rozjeli původem karvinští pekelníci INGOTT v čele s kytaristou a zpěvákem Jurou Šperlem, pro kterého to byl ten večer po Limetallu už druhý koncert. Celý set odstartovali tak jako na své první desce Charon skladbou Charon I (Prosba), aby nás po řece Styx převezli i na druhý břeh k dalšímu albu s titulní Na cestě do nebe. To už byli fanoušci na nejlepší cestě do pekla, a tak mohli dát v klidu Adie všem potvorám a neřestně se urvat s pěkně našlapanou Sodoma a Gomora. Nejen v téhle skladbě se skvěle předvedl další mladý bubenický talent David Klement, který si střihl i bezvadné sólo. Je moc dobře, že přesedlal ze saxofonu právě k bicím. Výborná ale byla celá kapela. Baskytarista Jirka Potáč se navíc uvedl i jako velice slušný vokalista. Jejich společné vokály s Jurou vyvolávaly hodně příjemné mrazení. A výborná byla samozřejmě i muzika. Ostatně Jura Šperl v pauze připomněl, že v roce 2019 získala kapela s deskou Na cestě do nebe stavil jsem se v pekle ocenění ‘Album roku – CZ/SK scéna‘ v časopise Spark. Můžeme jen potvrdit, že zaslouženě. Škoda jen, že ji nemohli ze známých důvodů více prezentovat naživo. Doba, kdy Svět morduje svět, je holt divná, ale snad bude zase líp. A jestli nebude, můžeme se vydat třeba tam dolů, kde si budeme užívat Reje pekel. Ostatně během tohoto songu přišel na pódium i ďábel a ukázal, že zle tam určitě nebude. Čas s touhle partou utekl neskutečně rychle, ale spokojenost byla maximální.

Jak už bylo zmíněno dříve u Plexis, čekalo se, že se něco vystřeleného do vesmíru ještě vrátí. A stalo se tak právě během posledního koncertu celého SORFestu. Extravagantní zpěvačka JANA ‘URIEL‘ KRATOCHVÍLOVÁ je vážně postava z jiné galaxie. V poslední době je známá třeba svými až bizarními outfity. Tentokrát svůj kostým vylepšila například o krokodýlí hlavu. A ač je svým způsobem hodně zvláštní, dalo by se říct přímo šílená, zpěvačka je to pořád prvotřídní. Tak jako v posledních letech, i zde v Ostravě se představila spolu s kapelou ILLUMINATI.CA, jejímž kapelníkem je výborný bubeník Jiří ‘George‘ Hrubeš, který se ten večer představil jako perkusista. Během koncertu zazněly jak novější, anglicky otextované songy, které fanoušci možná ještě neměli tolik zažité, tak i léty prověřené hity, které ale samozřejmě dostaly novější rockovější, místy skoro metalovější nádech. Vystoupení mělo i slušnou energii, kterou se snažili přece jen už trochu ‘vyšťavení‘ fanoušci vracet zpět. Už jich zde nebylo sice tolik jako v předchozích případech, ale i tak vytvořili pěknou kulisu a určitě odcházeli z areálu nadmíru spokojeni.

A spokojeni jsme byli samozřejmě i my. I když byl původní line-up kvůli přesunům termínů nakonec trochu upraven, mělo to vlastně i svá pozitiva. Určitě potěšilo třeba přesunutí Ingott z Loděnice na jednu z hlavních scén nebo vystoupení kultovních Kryptor, kteří vystupují na Ostravsku hodně sporadicky. Spokojenost byla i se samotnou organizací. Prakticky nic nevázlo a jelo se téměř přesně podle časového plánu. Dobře byly umístěny i stánky s občerstvením a pitím, takže člověk nepřišel o nic z hudební produkce, i když si třeba odskočil pro pivko. V neposlední řadě je třeba vyzdvihnout i samotný areál, který patří k jedněm z nejhezčích u nás. Mezi hradbami má rocková muzika prostě své zvláštní kouzlo, ale to je vzhledem k tradici festivalu již všeobecně známo, a lidé i kapely se sem rádi vracejí. A určitě se rádi vrátí i 4. června 2022, kdy zde proběhne již čtrnácté a snad již ničím nepřerušené pokračování SORFestu.