inzerce

ROCKSHOCK - www.irockshock.net
>>> VYHLEDÁVÁNÍ

Pokročilé vyhledávání


>>> HLAVNÍ MENU

  H L A V N Í   S T R Á N K A
  K O N T A K T Y   &   I N F O

  A K T U A L I T Y
  K A L E N D Á Ř   A K C Í
  VIDEO SHOCKPARÁDA

  R E C E N Z E
  R E P O R T Á Ž E
  F O T O G A L E R I E
  ROZHOVORY & PROFILY
  V Ý S L E C H
  SPEAK ENGLISH OR DIE
  S O U T Ě Ž E

  U N D E R G R O U N D
  Z Á K U L I S Í
  S T O P   -   T I M E
  A R C H I V   Č L Á N K Ů
  PŘEHLED RUBRIK


  ROCKSHOCK NA FB

>>> P A R T N E Ř I

  N A Š I   P A R T N E Ř I

>>> RECENZNÍ TIP


MARCO MENDOZA
  – Viva La Rock

Další recenze zde!

>>> VÝSLECH


Jan 'Skleník' Sklenář
Mirek Dvořák
Milan Hoffmann
Kečup
Loco Loco
Tonda Rauer
Pavel Pešata
Bobby Floutek
Jožin 'Nogando' Noga
Marek 'Mára' Dostál
Tom Wouda
Witch Hammer
Gate Crasher

>>> WEBY REDAKTORŮ


Osobní web Františka Kovače

Osobní web Jiřího Rogla

Osobní web Jiřího Olszara

Web redakčního spolupracovníka Pavla Bartase

Osobní web Mirka Valenty

Osobní web Luboše Hnáta

Michal 'Kolouch' Daněk – Nikdy jsem nebyl jenom rocker
Publikoval: JO - Pondělí, 09.04. 2018 - 22:45:32
Rubrika: Rozhovory & Profily

Text: Luboš Hnát
Foto: archiv Michala Daňka

I přes své mládí patří bubeník MICHAL 'KOLOUCH' DANĚK k naší absolutní špičce. Hrál už s mnoha hvězdnými muzikanty nejrůznějších žánrů. V jedné z pražských restaurací jsme si povídali nejen o celé jeho dosavadní kariéře, ale i o tom, jak vzpomíná na svou spolupráci s legendami českého rocku.

Michale, co nebo kdo se ti vybaví, když se řekne 'českej Bonham'?
Asi Viking – bývalý bubeník Kurtizán (Kurtizány z 25. Avenue – poznámka redakce), ten mě takhle z fleku napadne jako první. To je hroznej 'řezník', přesně jako byl Bonham.

Tak to jsi mě docela zaskočil. Já jsem se na to ptal, protože si pamatuji, že když jsi hrával v Merlinu, tak tě Dan Horyna představoval jako 'českého Bonhama'.
No jo, vidíš, to je vlastně pravda, to mi vůbec nedošlo. (smích)

Tak tedy jinak. Cítíš se jako 'českej Bonham'?
Člověče, asi úplně ne. Ale mám ho hrozně rád a na Led Zeppelin jsem vyrostl. Jsem jimi odkojenej, mám je v sobě a jsem jimi hodně ovlivněnej, ale nemyslím si, že bych se měl cejtit úplně jako 'českej Bonham'. Upřímně mě ani nenapadá, jako kdo bych se měl cejtit. Ale je pravda, že když jsem se učil hrát, tak mi Bonham hodně dal.

Dobře, vezmeme tvou kariéru pěkně od začátku. Kudy vedla tvoje cesta k bicím?
No, kde se to vlastně vzalo? Já jsem to asi odmalička měl nějakým způsobem v sobě. To nebylo přes nějakýho bubeníka, kterýho bych někde viděl hrát a kvůli tomu si řekl, že budu bubeník. Co si tak nějak vybavuju, ničil jsem kastroly, do kterých jsem tloukl, a když se občas dostanu k nějakýmu starýmu záznamu nebo fotce, furt do něčeho tluču. Prostě jsem odmalička chtěl na ty bicí hrát. Ale já jsem původně hrál na flétnu a z ní jsem přešel na bicí.

Měls, nebo máš, nějaký bubenický vzor?
Já jsem měl hrozně rád Iron Maiden, takže určitě musím jmenovat Nico McBraina. Pak se mi líbil Marek Žežulka z Arakainu. A protože jsem poslouchal Metalliku, tak to byl i Lars Ulrich. Ale ani jeden z nich mě vyloženě neovlivnil. Vlastně ten Marek jo, na jeho bicích jsem se učil používat dvojšlapku. Ale už to byli lidi, kterých jsem si všímal, a když jsem poslouchal tu muziku, tak jsem zkoumal, co tam hraje bubeník, a věděl jsem, o koho jde. Jo – a ještě jsem si vlastně vzpomněl na Jirku 'Zelího' Zelenku, to byl první bubeník, kterýho jsem viděl naživo hrát. To mi bylo šest, koukal jsem na něj s Etc... na Vyžlovce přes takový zábrany a mohl jsem na něm oči nechat. To je ohromný borec, vzpomínám si, že mě párkrát nechal, abych si zabubnoval na jeho soupravu. (úsměv) Takže tyhle čtyři do toho mého vývoje nějakým způsobem na tom úplným začátku zasáhli.

Když jsem se 'Zelím' mluvil, bavili jsme se o tzv. 'službě písni' a jak je těžký se k tomu dopracovat. Co ty si myslíš o tomhle muzikantském pojmu?
Myslím, že v kapele je to v případě bubeníka to nejdůležitější, já bicí neberu jako sólovej nástroj, ale doprovodnej, a ten má v kapele nebo orchestru danou roli. Bubeník by měl bejt takovým dirigentem kapely a vést ji, měl by písničku perfektně znát a snažit se o to, aby kapela co nejvíc předala sdělení písničky posluchačům. To může mít strašně moc podob. Ve folkový kapele budeš doprovázet 'bum, čvacht', ale když to nebudeš doprovázet stylově a budeš do toho tlouct jako hluchej do vrat, uděláš z toho bigboš a skladba třeba nevyzní tak, jak má. V jazzovém triu ale zase bicí začínaj mít úplně jinej rozměr a stávaj se krom toho nástrojem, kterej doprovází sólistu, samy i trošku sólovým nástrojem pokaždý. Vždycky prostě záleží na tom, co člověk hraje za kus. (úsměv) A dopracovat se k tomu znamená hrát, hrát a hrát. Tuhle 'službu písni' se podle mě člověk těžko naučí ve zkušebně. Myslím, že je důležitý vyhrát si to, a myslím, že je to něco, co se člověk učí vlastně pořád. Když je muzikant mladej a začíná, hraje hodně do všeho a všude a přijde mu to v pořádku. Starší a zkušenější muzikanti ho ale většinou velice rychle vyvedou z omylu (smích) a s věkem a počtem odehranejch taktů má člověk čím dál tím větší nadhled nad muzikou, kterou zrovna hraje, a ví, kdy může tu spoustu not spustit, a kdy zas naopak držet uzdu a jen v poklidu doprovázet.

Bavili jsme se o bubenících, ale co ženy – bubenice, jak se díváš na ženskou za bicími?
Já jim hrozně fandím. U nás je spousta skvělých bubenic. Hodně holek se mnou chodilo na konzervatoř a hrajou opravdu výborně. Kdybych měl jmenovat, tak třeba Lenka Dundrová nebo Martina Balcarová, to je super hráčka, tu strašně obdivuju.

Zmiňoval jsi, že jsi původně začínal hrát na flétnu. Chodil jsi na ni do 'lidovky'? (dříve Lidová škola umění, dnes Základní umělecká škola – poznámka redakce)
Přesně tak, já jsem do 'lidovky' chodil na flétnu, která se vyučovala v bubenický třídě, kde byly pod takovým žlutým hadrem schovaný bubny. Takže já měl pořád tu flétnu u zadku a koukal jsem furt na ty bicí, až se jednou pan učitel Tomášek – doufám, že je to jméno správně (úsměv) – hrozně naštval a odvedl mě do ředitelny. Tam se domluvilo, že přestoupím na ty bubny. To už rodičům nezbylo nic jinýho než mi ty bicí prostě pořídit. Do týhle doby jsem rodiče furt ukecával, aby mi bicí koupili, ale pořád buď nebylo místo, nebo peníze. Teď najednou museli přestat oponovat a ty bicí mi prostě koupit. Takže když mi bylo devět nebo deset let, koupili mi první amátky (bicí české firmy Amati Kraslice – poznámka redakce) a přihlásili mě k Radkovi Břicháčovi, který v Říčanech dodnes učí.

Bicí jsi studoval také na konzervatoři. Jak na svoje studentská léta vzpomínáš?
Já na to vzpomínám hrozně rád, i když je pravda, že i na konzervatoři byly věci, který se dneska oproti mým studiím posunuly trošku k lepšímu – a někdy i k horšímu. Ale já na to vzpomínám hrozně hezky. Pro mě to znamenalo být od pondělí do pátku pořád mezi muzikantama, ať už to byli klasici, jazzový muzikanti, rockeři, nebo pankáči, to je jedno. Já jsem se musel učit hrát a vnímat všechny možný hudební styly. Nikdy jsem nebyl jenom rocker, musel jsem hrát třeba latinu (latinskoamerickou muziku – poznámka redakce), musel jsem prostě řešit všechno. Z tohohle důvodu na to vzpomínám rád, protože díky tomu, že jsem tuhle průpravu všema možnýma stylama dostal, mám dneska poměrně hodně práce a jsem schopen hrát v plesový kapele jednoduchý písničky, stejně tak jako v malým klubu jazz. Setkávám se s velkou spoustou muzikantů a každý z nich mi něco přinesl, a to je hrozně skvělý. Samozřejmě že i na konzervatoři byly předměty, který nám přišly zbytečný – a některý mi přijdou zbytečný i dneska. Ale pak tam byla spousta zajímavých věcí a zpětně lituju, že jsem na ně tolik nechodil a že jsem je flákal.

Který předmět je na konzervatoři zbytečný?
Tělesná výchova! (smích) Ta tam probíhá, protože to přikazuje nějakej zákon. Představ si, že v tanečním sále se tam dělají různý protahovací cviky, dnes už bych je docenil, ale tehdy to bylo šílený. Já jsem tam byl jenom párkrát, a to ještě když jsme šli rovnou z hospody. Po pár týdnech těchhle šílených hodin, který navíc byly v pátek v 8.30 ráno, jsem poprosil známou paní doktorku, která mi napsala uvolnění z tělocviku, a pak už mě tam nikdy nikdo neviděl. (smích)

A naopak, kterého předmětu lituješ, že jsi na něj nechodil nebo, jak říkáš, jsi ho flákal?
No, moc lituju toho, že jsem se víc nevěnoval klavíru, kterej jsem na 'Ježkárně' měl. Pro bubeníka je moc důležitý hrát na jinej než rytmickej nástroj. Já jsem si to základní odnesl, ale na piano prostě neumím. A druhej předmět jsou dějiny hudby. Ty vyučoval Zdeněk Bednář, kterej je učil parádně, jen já v té době vůbec neměl hlavu na tyhle věci. V hodinách jsem spíš pospával po nějakém večírku a s trojkou prolezl jen proto, že mě měl pan Bednář rád. (smích)

Jakou muziku posloucháš doma?
Já už mám nějaký čas období, že doma vlastně nic moc neposlouchám. Já poslouchám spíš, když cestuju nebo když chodím. Poslední dobou se vracím ke kapelám, který jsem strašně dlouho neslyšel. Na konzervatoři jsem hodně dlouho poslouchal novou muziku. Potom jsem začal hodně hrát a neměl jsem doma už chuť poslouchat si muziku jen tak pro radost. Stále jsem se musel učit nějaký repertoár nebo něco naposlouchávat, anebo se chceš naopak naučit na bicí něco nového, takže se snažíš k tomu přiblížit a tu danou věc (styl, skladbu) hodně posloucháš. Proto mě poslouchání tak trochu omrzelo a teď se zpětně vracím k věcem, kterým jsem dřív nedal takovou šanci, a taky k těm, který mě brzy omrzely. Prostě ty, který jsem dlouho neslyšel a baví mě. Takže teď zrovna neobjevuju novou muziku, ale beru to tak, že třeba s nějakou novou kapelou a novýma muzikantama zase přijde nějaká nová muzika, která mě zaujme...

Takže kdybys měl jmenovat konkrétní kapely, které si rád pustíš?
Jak už jsem říkal, vyrostl jsem na těch 'Zeppelínech', takže to je moje asi největší srdcovka. Ale vyrostl jsem i na 'KISSácích'. Prostě si hrozně rád poslechnu takovou tu starou rockovou klasiku. Ale i jazz, především ten moderní. Mám hodně rád pianistu Roberta Glaspera, který právě současný jazz hraje. Líbí se mi ale všechno možný. V poslední době to byla třeba americká kapela Knower nebo poslední album Jeffa Becka. Mám prostě široký záběr.

Hraješ se spoustou kapel různých stylů. Nemáš problémy s přecházením mezi jednotlivými styly?
Ne, to nemám. Já jsem takový, že neumím říkat 'ne', protože, jak jsem říkal, se mi líbí hrozně moc muziky, na to konto zaskakuju za hodně bubeníků. No a pak se opravdu stane, že každý den hraju jinej styl, ale v hlavě se mi to nemíchá. Já nemám problém, že by se mi pletly různý písničky nebo styly. Spíš mě trápí, že určitý styly má člověk v paži zakořeněný víc a jsou mu bližší. Od tý doby, co jsem vylezl z 'Ježkárny', jsem hodně volanej na rockovou muziku, protože jsem známej jako rockovej muzikant. Ale o to víc mi pak mizí třeba ta zkušenost v hraní jazzu, protože se k tomu sám o sobě tolik nedostanu a ta škola mi to umožňovala hrát furt. Snažím se tomu věnovat ve zkušebně, ale samozřejmě že nejlepší je tu muziku hrát. Takže mi třeba nějaký ten styl jde hrát hůř, ale že by se mi to míchalo v hlavě, to ne.

Kterou kapelu považuješ za svou 'domovskou'?
Těch je asi víc. Ale primárně mojí domovskou kapelou, se kterou hraju nejvíc a asi nejdýl, co jsem s kapelou kdy hrál, je kapela Davida Krause. Jedna věc je, že mě to baví, a druhá, že mě to i živí. Jestli se nepletu, hraju tam sedmým rokem. A díky tomu, že mám tuhle práci s Davidem, která mi z velké části zajišťuje živobytí, můžu se věnovat i jiným kapelám a projektům. Další takovou domovskou kapelou je Igor Ochepovsky, to je ruský kytarista, který ale už dlouho žije tady v Čechách. Další domovský projekt se jmenuje Zorba že ja Buddha, což je fúze všech možných stylů. Hrajeme v neobvyklé sestavě. Máme tam dvě bicí soupravy, dva baskytaristy, piano, kytaru, zpěvačku, cello atd. Když to dohromady spočítám, je nás na pódiu asi dvanáct. Tím, jak hodně funguju jako nájemný hráč, se často dostanu k zajímavé spolupráci jako záskok. Takhle jsem působil třeba s Klárou Vytiskovou, podobným způsobem jsem pracoval s Lenkou Dusilovou a Baromantikou, ale to je vždycky příležitostně, párkrát do roka. A v letošním roce bude pro mě nejstálejší kapelou BSP, se kterýma v červnu vyjíždíme na šňůru. Dál jsem kromě toho pomáhal stavět kapelu Honzovi Křížkovi, kterej po tom, co umřel Radim Hladík, zvolil cestu sólové dráhy a právě vydal album. No a poslední moje domovská kapela je Konfront, což je poctivej hardcore. (úsměv) A určitě stojí za zmínku i kapela Masový Hrach!

Nějaký čas jsi byl k vidění v Merlinu s Danem Horynou. Jaká je situace tam?
Já jsem byl klukama osloven, když odešel David Scharff. Primární důvod byl, že veškerá muzika, kterou má Merlin na poslední desce, pochází od kytaristy Ondry Pátka, se kterým se znám odmalička z Říčan. My jsme kdysi spolu a ještě s Michalem Skořepou a Jirkou Urbašem měli kapelu, která se ale rozpadla, a ta naše hudba by vlastně měla umřít. Proto Ondra vždycky po dohodě začal ty písničky postupně dávat Merlinu. Primárně jsou ty písničky jeho. My jsme na nich sice spolupracovali na zkouškách společně, ale Ondra je jejich autorem. Takže je dal Merlinu. A když pak David odešel, šlo jim hlavně o to, abych natočil desku. Na to jsem kývnul, desku jsem s klukama natočil a jsem za to hrozně rád, protože ta muzika se mi líbí. A protože jsem pak už měl na léto dost termínů obsazeno, vypomohl jsem jim, co to šlo, a dohodli jsme se, že s nima můžu stále fungovat. Domluva ale zněla, že kapely typu David Kraus, BSP a Honza Křížek pro mě budou mít prioritu. Takže v Merlinu stále zůstávám, a jestli se bude zase točit nějaká další deska, tak na ní z 99,5 % budu hrát. Na koncertech už to se mnou tak slavný nebude. Ale je tam Stanley Jahoda, který po mně bubnuje i ve Vitacitu, a to je moc šikovný a talentovaný bubeník. A já jim držím palce. Takže v Merlinu stále jsem, ale spíš externě.

Hraješ s muzikanty, kteří jsou o několik generací starší než ty. Jak se cítíš, když máš možnost hrát s takovými legendami jako Lešek Semelka, Vladimír 'Guma' Kulhánek nebo Dan Horyna?
No, většinou to jsou pro mě splněný sny z dětství. Táta nosil domů muziku a mě vždycky k muzice vedl; i když to nebyl aktivní profesionální muzikant, tak se u nás každý den hrálo nebo se něco poslouchalo. Takže Lešek, 'Guma', to všechno jsou pro mě lidi, na který jsem odmalička koukal v televizi nebo poslouchal jejich desky. Na to, že si s nimi můžu zahrát, koukám s obrovskou úctou a obrovským vděkem. Já jsem vyrostl na Flamengu, takže když najednou můžu hrát s T4 – s 'Gumou' a s Kubešem, sedím s nimi v autě a poslouchám různý jejich historky z těch úplných bigbítových začátků, to je prostě velký zážitek. Druhá stránka věci je, že když pak spolu jezdíme často a dlouho, tak už musíš začít fungovat jako v normální kapele. Takže i přesto, že jsou o generaci či více starší, jsme spolu začali fungovat jako rovnocenní partneři. To byl třeba případ s Luďkem Adámkem, když jsem jezdil s Kreysonem a Vitacitem. Když jsme se potřebovali poslat do prdele, tak jsme se tam poslali, protože to prostě k tý kapele patří, pokud máš fungovat jako rovný s rovným. To už ale musí být s těma lidma vybudovaná důvěra. Nikdy to nebylo tak, že bych jako mladej někam přišel a začal dělat chytrýho, doufám. (úsměv)

Docela by mě zajímalo, jaký si myslíš, že mají tihle legendární muzikanti přístup k tobě.
Asi jak kdo, ale já jsem se zatím ještě nesetkal s nikým, s kým bych se rozešel úplně ve zlým. Myslím si, že dokud si to zasloužili, tak jsem se ke všem choval jako slušnej člověk. Ale v momentě, kdy jsem si myslel, že si to nezaslouží a bylo to z mého pohledu opodstatněný, tak jsem začal bejt hnusnej. Asi takhle, já budu vždycky slušnej, protože úcta ke starším musí bejt, ale zase si nenechám srát na hlavu. A doufám, že mě díky tomu ty lidi berou dobře. Třeba s Luďkem Adámkem už spolu nějaký čas nehrajeme, ale pravidelně a rádi se vídáme.

Následující otázka je možná trochu kontroverzní. Můžeš mi říct, s kým bys rád spolupracoval a s kým bys spolupráci odmítl?
Protože jsem vyrostl na hudbě Michala Pavlíčka, tak pro mě byl odmalička velký sen si s ním zahrát. Protože on se nějakým způsobem točí okolo celý český hudební scény. Ať už je to rocková, scénická, nebo jakákoliv jiná muzika. Z těch nekomerčních muzikantů je pro mě on ten top muzikant. A tím, že jsem si díky Leškovi Semelkovi mohl s Michalem zahrát jednu písničku, se mi tenhle sen splnil. Navíc jsem teď dostal to angažmá u BSP. Takže teď nevím, s kým jiným bych měl víc chtít hrát. Michal pro mě zkrátka byl a je velikým vzorem. A s kým bych určitě už hrát nechtěl a nešel? Tak to můžu říct naprosto bezpečně, že je Láďa Křížek.

Máš nějaké ambice sestavit svou vlastní kapelu, v níž bys byl, dejme tomu, leader a určoval její hudební směřování?
Určitě mě to napadlo, ale myslím si, že zatím se mám co učit od lidí, se kterýma bych si tu kapelu chtěl postavit, nebo od lidí, který jsou o generaci starší. Zkrátka to furt beru tak, že se mám pořád co učit. Takže zatím na to, abych si postavil svoji kapelu, kde budu leader, není vhodnej čas. To je běh na dlouhou trať, ale určitě se tomu v budoucnu chci věnovat. Rád bych natočil nějaká svoje bubenická videa. Chtěl bych pozvat Ondru Hausera a Tondu Dlapu a zavřít se na den dva do studia. Natočit tam něco, co může na internetu propagovat značky, které mě podporují nebo sponzorují. Jen v tuhle chvíli nevím, jestli to bude moje autorská muzika, nebo budeme jamovat a něco vznikne, nebo požádám třeba Tondu a oprášíme nějaké jeho skladby z jeho kapely Anthony Dee, ve které jsem i s Ondrou hrál. Nicméně nedokážu ti teď říct, jak to bude a jestli se to letos vůbec uskuteční, protože to už mělo být hotové vloni. (smích) Ale chci to udělat jako takovou první vlaštovku.

S tím souvisejí autorské ambice. Máš nějaké?
Já mám nějakou základní průpravu na piano a na kytaru, ale ani na jeden nástroj aktivně nehraju a hrozně mě to štve. (úsměv) Takže já sám muziku neskládám. Ale s různýma kapelama se podílím na aranžování písniček a moc mě to baví. Jen nemám čas na to, abych se naučil hrát na nějaký nástroj do té míry, abych byl schopen tu svoji myšlenku dostat ven. Chtěl bych na tom ale zapracovat...

Michale, díky za rozhovor.
Není vůbec zač.


 
>>> ODKAZY

  Prohledat rubriku

  Najít další články autora

 Nejčtenější článek rubriky Rozhovory & Profily:
INEKAFE - Kofeinový retro(zhovor)

>>> MOŽNOSTI

 Vytisknout článek Vytisknout článek


  Diskutovat o tématu


   Sdílet článek...
 


Komentáře vlastní jejich autoři. Neodpovídáme za jejich obsah.
ROCKSHOCK - www.irockshock.net

(c) František Kovač + Rockshock, 2005 - 2011: texty, grafické prvky, přizpůsobení systému United-Nuke, serverová a portálová administrace. Všechna práva vyhrazena.
ISSN 1804-3046. Další publikování nebo jiné šíření obsahu serveru je bez předchozího výslovného souhlasu provozovatele zakázáno. Za obsahovou správnost a právní
bezchybnost publikovaných textů odpovídají výhradně uvedení autoři. Pokud není uvedeno jinak, pocházejí použité fotografie z archivů na nich zobrazených umělců.
Powered by Copyright © UNITED-NUKE. Všechna práva vyhrazena. Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.08 sekund