inzerce

ROCKSHOCK - www.irockshock.net
>>> VYHLEDÁVÁNÍ

Pokročilé vyhledávání


>>> HLAVNÍ MENU

  H L A V N Í   S T R Á N K A
  K O N T A K T Y   &   I N F O

  A K T U A L I T Y
  K A L E N D Á Ř   A K C Í
  VIDEO SHOCKPARÁDA

  R E C E N Z E
  R E P O R T Á Ž E
  F O T O G A L E R I E
  ROZHOVORY & PROFILY
  V Ý S L E C H
  SPEAK ENGLISH OR DIE
  S O U T Ě Ž E

  U N D E R G R O U N D
  Z Á K U L I S Í
  S T O P   -   T I M E
  A R C H I V   Č L Á N K Ů
  PŘEHLED RUBRIK


  ROCKSHOCK NA FB

>>> P A R T N E Ř I

  N A Š I   P A R T N E Ř I

>>> RECENZNÍ TIP


MATER MONSTIFERA
  – Vězení bizarních bohů

Další recenze zde!

>>> VÝSLECH


Jan 'Skleník' Sklenář
Mirek Dvořák
Milan Hoffmann
Kečup
Loco Loco
Tonda Rauer
Pavel Pešata
Bobby Floutek
Jožin 'Nogando' Noga
Marek 'Mára' Dostál
Tom Wouda
Witch Hammer
Gate Crasher

>>> WEBY REDAKTORŮ


Osobní web Františka Kovače

Osobní web Jiřího Rogla

Osobní web Jiřího Olszara

Web redakčního spolupracovníka Pavla Bartase

Osobní web Mirka Valenty

Osobní web Luboše Hnáta

Norbi Kovács – Každý den mám v ruce kytaru
Publikoval: JO - Čtvrtek, 02.11. 2017 - 18:00:41
Rubrika: Rozhovory & Profily

Text: Luboš Hnát
Foto: Ája Dvořáčková

Před několika lety jsem na koncertě Tria Ivana Hlase poprvé viděl výborného kytaristu NORBIHO KOVÁCSE, a jeho hra mne doslova uhranula. Po čase jsem se dozvěděl, že Norbi je také skvělý fotograf. Před nedávnem se mi podařilo se s Norbim sejít a položit mu několik otázek. Měl jsem tak možnost přesvědčit se, že Norbi je nejen skvělý kytarista a fotograf, ale také velký sympaťák.

Norbi, pocházíš z vesničky Šáhy na maďarsko-slovenském pomezí, jaká muzika se tam poslouchala?
No, já jsem poslouchal hodně maďarských kapel, jako byla Omega, Beatrice a samozřejmě LGT. A odtud jsem se dostal ke skupině Hobo Blues Band, což byla hodně známá a dobrá kapela, na které jsem vyrůstal. Tahle úžasná partička nám vlastně ukázala, co se hraje venku za muziku. Jejich zpěvák přepisoval texty od The Doors a od Rolling Stones, a tím nás v podstatě vychovávali a přivedli nás k blues. Oni měli vynikajícího kytaristu, jmenoval se Tibor Tátrai, dodnes je to aktivní hráč, a to byl takový můj velký vzor. Co se týče těch západních kapel, poslouchal jsem zpočátku hlavně Deep Purple a pak jsem se dostal k Dire Straits. Mark Knopfler mě strašně moc ovlivnil.

Měl jsi možnost srovnávat maďarské a československé kapely? Případně, jak toto srovnání ve tvých očích dopadlo?
V těch šedesátých letech, kdy byly jak maďarské, tak i české kapely pod velkým západním vlivem, se v obou zemích hrálo docela podobným stylem. Ti muzikanti tady byli instrumentálně hodně nadaní. Totéž bylo v Maďarsku, tam frčely takový ty těžký věci. Prostě byla to stejná doba, takže i ty kapely byly dost podobný. Jediný rozdíl byl v tom, že v Maďarsku nebyly ty kapely tolik zakazovaný jako tady. A proto tam byl větší vliv ze Západu.

Tahle otázka s tím vlastně tak trochu souvisí. Do Maďarska za komunismu mohli přijíždět mnohé západní kapely – mělo tohle nějaký vliv na tvůj hudební vkus?
No jasně. A já se třeba teprve teď dozvídám, jak moc lidí odsud na ty kapely do Maďarska jezdilo. Vzpomínám si, že se tam tenkrát konal Masters Of Rock, kde vystupovali AC/DC a Metallica, to byl strašný mazec. Pro hodně lidí byla Metallica hlavním tahákem programu, takže strašně moc lidí po ní odešlo a na AC/DC vůbec nečekalo. Zaplať pánbůh za to, že do Maďarska mohly tyhle kapely jezdit. Mělo to na nás obrovský vliv.

Občas se vedou diskuse, zda čeština je, či není vhodný jazyk pro rock. A co teprve taková maďarština, ta zní našinci velmi exoticky. Zajímalo by mě, jestli podle tebe je maďarština vhodná pro rockovou muziku?
Chápu, že pro mnohé zní maďarština exoticky a není to zrovna typický jazyk pro rockovou muziku, ale pokud máte maďarskou národnost a na maďarských rockových kapelách vyrůstáte, tak vám to tak nepřirozený nepřipadá. Stejně tak mně, po 25 letech v Čechách, zní čeština v písničkách přirozeně.

V jednom rozhovoru jsem si přečetl, že spíše než hardrockové zpěváky jsi sledoval hardrockové kytaristy. Kteří hardrockoví kytaristé tedy na tebe měli zásadní vliv?
Pro mě byl naprosto zásadní Ritchie Blackmore, který mě hodně ovlivnil. Já jsem jako malý kluk dostal elpíčko Burn, a to mi hodně dalo. Jako dítě jsem si ty písničky 'stahoval', včetně textů. Ale je pravda, že jsem ty kapely rozeznával spíš podle kytaristů než podle zpěváků. Ale pokud jde o zpěváky, tak se mi hrozně moc líbil David Coverdale. Právě na Burn byl famózní.

A když tu samou otázku nebudu omezovat pouze na hard rock?
Já jsem hodně poslouchal takovou tu sanfranciskou školu, jako byli John McLaughlin, Al DiMeola a Paco DeLucia. Tohle mě taky hodně ovlivnilo. A pak samozřejmě i Merle Travis, od kterého mám v repertoáru jednu skladbu.

V tom samém rozhovoru jsi říkal, že ses učil hrát na základě poslechu z nahrávek a neměl jsi žádného učitele. Kdy a jak ses tedy naučil noty?
Já jsem před tím chodil na klavír, takže jsem noty uměl. Ale já si myslím, že muzikant nepotřebuje nutně umět noty. Když je aktivně nepoužíváš, tak je stejně začneš pomalu zapomínat. Takže i pro mě jsou teď malinko na vedlejší koleji.

Říkal jsi, že muzikant nepotřebuje umět noty. Proč si to myslíš?
Pokud muzikant ovládá svůj hudební nástroj, dokáže hudbu 'řešit' přes poslech. Řekl bych, že to člověku dá mnohem víc než jenom drtit noty. Ale obě dvě věci mají své výhody i nevýhody. Samozřejmě že pokud jsi notař, máš jiný možnosti. Můžeš chodit nahrávat do studií, můžeš hrát v muzikálech a tak podobně. Ale neznalost not není pro muzikanta handicap.

Kdy a proč jsi tedy 'dezertoval' ke kytaře?
Na kytaru jsem začal hrát ve 14 letech, kdy maminka, jako učitelka hudební výchovy, dělala na základní škole kulturní program. Můj strýc mi ukázal pár akordů a já jsem si připravil během pár dnů tři písničky. Termín byl dost šibeniční, ale povedlo se. Zahrál jsem a zazpíval, jedna skladba byla od kapely Dinamit – Igazság. A už mi to v podstatě zůstalo... Od té doby hraji.

V jakých kapelách jsi hrál před příchodem do Prahy?
Když jsem přišel z vojny, dali jsme dohromady takovou zábavovou kapelu, která jezdila po klasických vesnických tancovačkách. Tam se klasicky hrálo od devíti večer do čtyř ráno. V těch devadesátých letech bylo strašně moderní používat elektronický bicí a podobný nesmysly. Ale my jsme dali dohromady klasickou sestavu s živým bubeníkem a hráli jsme fláky od Claptona, Collinse nebo Stinga, dokonce jsme hráli i Floydy a samozřejmě různé maďarské kapely. Měli jsme docela dobrý repertoár, a to se lidem líbilo víc než nějaký elektronický bláboly.

Který typ hraní je ti bližší, akustický, nebo elektrický?
V posledních letech se u mě to elektrický hraní přehouplo do toho akustického i díky tomu, že momentálně nejvíc hraju s Ivanem Hlasem. Ale elektriku používám, když doma něco nahrávám. A samozřejmě když hraju s Lokomotivou, tak tam používám také elektriku. A když jezdíme na společné koncerty s Vláďou Mišíkem a jeho Etc…, tak i tam hraju na elektrickou kytaru. Ale protože i moje sólové koncerty jsou akustické, tak ta akustická kytara má momentálně přednost.

Nedávno jsem si prohlížel stránky kapely Lokomotiva, ale nenašel jsem tam žádné termíny koncertů, takže se musím zeptat, jestli je Lokomotiva ještě vůbec aktivní?
My teď hrajeme o něco míň, takže tam ty termíny ani nejsou napsaný, ale jako kapela stále existujeme. Takže spíš než kapela jsou mrtvý ty stránky.

Momentálně asi nejvíc vystupuješ v triu s Ivanem Hlasem a Olinem Nejezchlebou. Jak a případně kde ses s nimi vlastně poznal?
Já jsem samozřejmě kluky znal už předtím, než jsme spolu začali hrát. Když Olin hrál s Radúzou, tak jsme už tenkrát spolu málem začali hrát, ale nevyšlo to. A s Ivanem jsme se seznámili v Dejvicích, v jednom stacionáři, kam on jezdil hrát na jednu dobročinnou akci. Já jsem tehdy ještě učil a jeden můj 'žák' nebo spíš kamarád Pavel Hronek mě na tu akci pozval, abych si tam s ním šel zahrát. A prý tam bude i Ivan Hlas a mohl bych si zahrát i s ním. Takže jsme se s Ivanem seznámili a on říkal, že si zahrajme dvě věci a bude to stačit. Jenže když jsme začali hrát, tak jsme z toho byli tak nadšení, že jsme hráli hodinu, a od té doby jsme se začali víc vídat. Ivan v té době ještě točil nějakou desku, kde jsem v jedné skladbě hostoval. Pak jsme dali dohromady kapelu Růžový brejle, kam Ivan přizval Olina, a z toho se následně stalo trio, které hraje dodnes.

Nedá mi to, abych se nezeptal – koncerty s Ivan Hlas Triem jsou bezesporu po muzikantské stránce skvělé, ale protože jsou si všechny hodně podobné, tak by mě zajímalo, jaký je tam prostor pro improvizaci?
Prostor pro improvizaci je tam dost velký. Ono to sice není pokaždé tolik poznat, ale ten prostor tam opravdu je. Třeba teď jsme začali hrát několik nových věcí, do kterých si vymýšlím, jak bych tam ty doprovody a beglajty ozvláštnil, to mě strašně baví. A když přijdu na něco, co je zajímavé, tak to pak používám. Samozřejmě že jednotvárnost mě nebaví.

Kromě s IHT poslední dobou občas vystupuješ i sólově. Co pro tebe sólové hraní znamená?
Pro mě to znamená strašně moc. Mě dostala technika, které se říká fingerpicking, a při sólových koncertech tuhle techniku využívám. Takže jsem se dostal k tomu, že jsem udělal samostatný program, se kterým příležitostně vystupuju. Pro mě je to vždycky výzva, abych zaujal lidi žánrem, který není až tolik populární. A když to lidi baví a já vidím, že je to zajímá, je to vždycky příjemný pocit. Navíc je to úplně odlišné od toho, co hrajeme s triem, a o to je to větší výzva.

Ty jsi ale dlouho sólově nevystupoval (nebo o tom nevím), netáhlo tě to k sólovému hraní už dříve?
S fingerpickingem jsem začal teprve před pár lety a předtím jsem na samostatné koncerty neměl ani pomyšlení. (smích)

Jsi virtuózním kytaristou; dovedu si představit, že by tě mnoho kapel rádo mělo na svých nahrávkách. Dostáváš nabídky ke spolupráci často?
Občas mě někdo osloví, ale teď poslední dva roky jsem tak zaměstnaný, že nemám vůbec čas nějaké nabídky přijímat. Samozřejmě že čas od času někdo přijde s tím, že potřebuje nahrát jednu nebo dvě věci. Výhoda dnešní doby je, že taková spolupráce může probíhat přes internet, což tu práci velmi urychlí.

Máš nastavena nějaká 'kritéria', podle kterých se rozhoduješ, jestli nějakou nabídku přijmeš, nebo ne?
Já bych ani neřekl. Já nejsem nijak vyhraněný. Mě těší každá práce a je výborný, když je za tebou vidět nějaký výsledek. Například na jaře jsme s Ivanem dělali muziku pro audioknihu od Heleny Beránkové. Namluvil to pan Lábus v režii Honzy Jiráně. Byla to senza spolupráce.

Nedávno vyšla deska tvého parťáka Olina Nejezchleby, která se jmenuje Nečekaná návštěva. Jak moc ses na ní podílel?
Deska s Olinem je konečně po dvou letech na světě. Docela nám to trvalo, než jsme se tomu úplně na 100 procent začali věnovat. Moc mě potěšilo, že mi opět svěřil celou 'produkci' desky. Ale v podstatě na tyhle 'funkce' moc nehrajeme, kdo je kdo a jak bude napsaný na bookletu. Prostě Olin mi poslal svoje demáče, co měl natočené z domova na kazeťák. Já jsem si je stáhl a začal připravovat aranže. Ale na rozdíl od předchozí desky, kde jsme natáčeli všechno sami včetně bicích, jsme u Nečekané návštěvy pozvali několik hostů a bicí nám natáčel Jirka Zelenka.

Docela mě zaujalo, že jsi na desce odvedl velký kus aranžérské práce. Mezi nástroji, které jsi aranžoval, je také pro bigbít dost netypická mandolína. Jak moc rozdílné je aranžování kytary a mandolíny?
Všechny tyhle strunné nástroje mě moc inspiruji. Třeba ukulele, které také hodně používám, funguje pěkně do doprovodných kytar – když je zdvojíš, tak udělá krásnou polohou. Nebo někdy je používám tak, že je zdvojím za sólem nebo vyhrávkou.

Deska byla nahrávána ve tvém studiu Norbikov a ty jsi stál za mixážním pultem. Když odložíš kytaru a staneš se zvukařem, jak moc velká změna to pro tebe je?
V podstatě jsme se na zvuku podíleli společně, já to připravoval a Olin s čistou hlavou pak říkal svoje připomínky. A CD pak masteroval Vláďa Pecha a udělal tomu krásný kompaktní finální zvuk.

Můžeš mi říct nějaké informace o křtu Olinovy desky?
Jo, křest desky bude teď 13. listopadu v Malostranské besedě. A nakonec jsme stačili připravit i program Kybabu s novými členy. Pozvali jsme část Etc... – Jirku Zelenku, Pavla Skálu a Vláďu Pavlíčka, který nakonec zaujal roli multiinstrumentalisty – bude hrát na housle, mandolínu, flétnu, harmoniku a někdy na basu. Diváci se mají na co těšit, bude to fakt dobrý. (úsměv)

Cvičíš ještě na kytaru, případně kolik hodin denně věnuješ cvičení?
Prosím tě, samozřejmě že stále cvičím a moc mě to baví. Ideální je, když můžu cvičit tak 3–4 hodiny denně, což se mi málokdy povede, ale každopádně mám každý den kytaru v ruce. Nejvíc mě baví cvičit, když jsme na zájezdu a já mám celé dopoledne na cvičení a nemusím řešit žádné problémy kolem. Tak tohle mě nejvíc těší, vozím si s sebou svůj oblíbený metronom a cvičím. Tohle mi hodně dává.

Odbočím teď od muziky a rád bych se zeptal na tvůj další velký koníček, a to focení. Máš nějaké oblíbené téma, které fotíš?
Já jsem opravdu jenom amatérský fotograf, ale hrozně mě to baví. Hodně mě těší, když se mi nějaká fotka povede, ale nemám žádný vyhraněný styl ani oblíbené téma fotek. Mě baví příroda, street foto a tak. Moc mě baví černobílá fotografie. Vždycky, když někam jedeme hrát, snažím se dát na Facebook nějakou fotku. Některý se samozřejmě povedou víc a některý méně. Ale díky tomu lidé vědí, že jezdíme a pořád někde hrajeme. Mám samozřejmě radost, když vidím, že se jim to líbí.

Nenapadlo tě někdy fotit koncerty?
Koncerty jsou většinou přes víkend, kdy my hrajeme. Nicméně pár koncertů už jsem fotil, ale abych se tomu nějak věnoval, to ne. Sice jsem nějaké nabídky, abych vyfotil nějaké události či portréty muzikantů, dostal, ale spíš fotím jen tak pro radost.

No a na úplný závěr se nemůžu nezeptat, co tvoje deska, chystáš se něco nahrát?
Měl jsem naplánované, že svoji druhou sólovou desku nahraju hned po dokončení Nečekané návštěvy, ale musel jsem to posunout, protože mne oslovila Olga Špátová kvůli spolupráci pro Českou televizi. Je to šestidílný dokument o pěstounské péči s názvem Rodiče napořád. To skládaní mě tak dostalo, že bych stejně na nic jiného neměl pomyšlení. Moc mne to bavilo a doufám, že se to k lidem dostane. První díl bude už teď 4. listopadu na ČT2 od 18.15. Jinak jsem tam taky pozval na cello Olina, Jirku na bicí a Katku Svobodovou, která tam nazpívala úžasné vokály. No a teď už to vypadá, že kromě koncertování už nic nepřijde a můžu v klidu začít točit svoje CD, které bude opět ve znamení akustické kytary. Něco zase budu zpívat maďarsky a některé skladby budou instrumentální. Zvuk a finální mix mi bude opět dělat Boris Carloff, který mi míchal už moje první CD Takžetak. Celé je to malinko výzva, protože příští rok budu mít kulatiny, a k té příležitosti bych to chtěl oslavit novou deskou. 3. června 2018 budu mít v rámci festivalu Vyšehraní svůj samostatný večer, kde budu mít spousty hostů a kolegů, se kterými jsem hrál a současně hraju. Jinak desku budu muset dokončit do února, protože pak hned začínám dělat na dvoudílné minisérii pro Českou televizi v režii Dana Svátka s názvem Stockholmský syndrom. Moc se na to těším. (úsměv)

Norbi, moc děkuji za zajímavý rozhovor.
Rádo se stalo, já děkuji tobě.


 
>>> ODKAZY

  Prohledat rubriku

  Najít další články autora

 Nejčtenější článek rubriky Rozhovory & Profily:
INEKAFE - Kofeinový retro(zhovor)

>>> MOŽNOSTI

 Vytisknout článek Vytisknout článek


  Diskutovat o tématu


   Sdílet článek...
 


Komentáře vlastní jejich autoři. Neodpovídáme za jejich obsah.
ROCKSHOCK - www.irockshock.net

(c) František Kovač + Rockshock, 2005 - 2011: texty, grafické prvky, přizpůsobení systému United-Nuke, serverová a portálová administrace. Všechna práva vyhrazena.
ISSN 1804-3046. Další publikování nebo jiné šíření obsahu serveru je bez předchozího výslovného souhlasu provozovatele zakázáno. Za obsahovou správnost a právní
bezchybnost publikovaných textů odpovídají výhradně uvedení autoři. Pokud není uvedeno jinak, pocházejí použité fotografie z archivů na nich zobrazených umělců.
Powered by Copyright © UNITED-NUKE. Všechna práva vyhrazena. Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.08 sekund